Mimo milovníků určitého plemene, ze kterých se časem stávají specialisté, kteří v některých případech až tak nehledí na užitkovost, většina lidí chová slepice hlavně pro užitek. Mít doma denně čerstvá vejce začíná lákat stále více zájemců, zvláště po jejich nedávném náhlém zdražení v obchodních řetězcích. Kdo má tedy trochu vztah k živým tvorům, dům anebo chalupu se zahradou, může se směle pustit do chovu.
Požadavky na obydlí
Pro bydlení potřebují slepice kurník, který může být třeba z nějaké kolny, na zimu musí být uteplen tak, aby nezamrzala napájecí voda, kterou musí mít stále k dispozici a v letních vedrech musí být dobře větratelný, zkrátka ve vlastním zájmu musíme našim slepičkám vytvořit co nejlepší podmínky k životu a ony se nám odvděčí vysokou snáškou. Kurník by neměl být slepicemi přeplněn, doporučuje se 3-5 kusů středně velkého plemene na 1m2 podlahové plochy, 7-8 kusů u plemen lehkých a u plemen těžkých přiměřeně méně. Slepic v kurníku by zkrátka nemělo být moc, ale ani málo, protože v zimním období by si kurník dostatečně svými těly nezahřály a více by trpěly zimou.
Kurník musí být vybaven tzv. hřady třeba ze střešních latí se zaoblenými horními hranami. Je to vlastně takový široký žebřík, který může být buď položen vodorovně nebo šikmo podle prostorových možností. Na vodorovně položených hřadech, kde slepice spí, se neperou o nejvyšší místo, při šikmo postavených je zpočátku boj o nejvyšší příčku. Časem po několika dnech se utvoří mezi slepicemi hierarchie, kdy nahoře budou nocovat „šéfové“, kteří si toto místo vybojovali, níže poražení a bude klid.
Jedem metr hřadu je asi pro 4 středně velké slepice a hřad umístíme asi 1,20m vysoko. Dále nesmíme zapomenout do kurníku umístit také důležité zařízení a tím jsou snášková hnízda. Jsou to vlastně bedničky o rozměrech cca 35x35x35 s přední otevřenou stranou, dovnitř nasteleme suchou slámu, seno nebo dřevitou vlnu. Umísťují se podle stěn, třeba dvě i tři řady nad sebou podle počtu slepic. Počítá se kolem 5-6 slepic na jedno hnízdo. Podle místních podmínek chovu slepice vypouštíme buď na celou zahradu, nebo louku. Pokud připadá na jednu slepici více jak 30m2, nemusíme se obávat devastace travního porostu, jestliže nedosáhneme této výměry na jeden kus, můžeme použít tzv. střídavého vypouštění do dvou oddělených výběhů, kdy 2-3 týdny využívají slepice jednu část výběhu a poté druhou.
Ta první se mezitím vzpamatuje, za letního sucha jí můžeme pomoci zálivkou, protože mladá rostoucí tráva je přímo pochoutkou našich slepiček, nehledě na množství různého hmyzu a žížal, které slepice také milují. Uvádí se, že v neomezeném výběhu si slepice dokáží nahledat až 50% denní krmné dávky. A po zelené stravě, která obsahuje přírodní betakaroten, budou mít naše slepičky krásně oranžové žloutky biokvality. Co se jinak krmiva týká, základem je pšenice, v zimním období obohacená o kukuřici. Krmiva zakládáme do korýtkového krmítka přiměřeně dlouhého k počtu slepic. Dají se používat i různé míchanice, kdy základ je z vařených brambor, přidáme kukuřičný šrot, dále můžeme použít rozmočený suchý chléb a tzv. co dům dá, protože slepice je v podstatě všežravec. Míchanici můžeme ještě obohatit o různé minerální doplňky.
Dnes, kdy čas je drahý a je ho čím dál tím méně, se mnozí, zvláště „dálkoví“ chovatelé uchylují k pohodlnému, sic trochu dražšímu krmení kupovanými krmnými směsmi, kterými naplní tubusové krmítko se zásobníkem a mají postaráno o kompletní výživu plnohodnotným krmivem a travnatý porost plný živočišné bílkovinné stravy mají jako bonus. Vhodné je též předkládání gritu v podobě hrubšího písku a převařených, usušených a rozdrcených skořápek. Tím je koloběh minerálních látek, kterých slepice potřebují velké množství, uzavřen.
Výběr plemene
Slepic existuje spousta čistokrevných plemen, ale i různých užitkových nosných hybridů. Z hlediska spotřebitele si můžeme vybrat druhy třeba i podle barvy skořápky. Jsou to tzv. bělovaječná s bílou skořápkou a hnědovaječná s hnědou skořápkou. Typické bělovaječné plemeno je např. leghornka, která poskytla svůj genetický materiál pro vyšlechtění několika bělovaječných nosných hybridů, další rozšířené plemeno s bílou skořápkou je vlaška, minorka a několik dalších. Toto jsou slepice lehčího typu. Hnědovaječná plemena jsou středně-těžšího typu a jsou to např. plymutky, hempšírky, sasexky, wyandotky a mnoho dalších. Protože jsou větší a těžší než předchozí, jsou klidnější povahy.
V poslední době k nám proniklo francouzské plemeno maranska, která snáší velká a velmi tmavě hnědá vejce se silnou skořápkou. Plemeno araukana původem z Chile v Jižní Americe snáší vejce s pro nás nezvyklou ale zajímavou modrozelenou barvou skořápky, u nás se již také chovají. Výběr je tady dostatečně široký a každý si může vybrat podle svého vkusu a podmínek. Pokud se chov daří, můžeme se pokusit o vlastní odchov. Mít svá vlastní kuřátka od našich slepiček. Doporučuji množit spíše čistokrevná zvířata, protože nosní hybridi jsou tzv. finální hybridi a v další generaci se geneticky štěpí na výchozí plemena s kterých vznikly, ale se ztrátou užitkových vlastností, kdo chce, může vyzkoušet, výjimky jsou možné.
Když chceme odchovat kuřata
Lepší je k čistokrevným slepičkám sehnat čistokrevného kohouta, samozřejmě téhož plemene, i když v rekreačně zájmovém chovu se pokusit o zajímavé křížence může být docela zábava – to napětí a zvědavost, jak budou kuřátka v dospělosti vypadat? Pokud máme kohouta, máme tím pádem oplozená vejce a my se musíme rozhodnout, jaký způsob odchovu zvolit.
Když máme svůj chov pro radost a zábavu, zvolíme pravděpodobně přirozený odchov pod kvočnou. Středně těžká plemena kvokají celkem ochotně, i když rozdíly v kvokavosti mezi různými kmeny existují, kvokavost slepic se totiž jako faktor snižující snášku pilně šlechtěním odstraňuje. Ale přesto se nějaká slepička někdy rozhodne a zůstává sedět na hnízdě. Jestliže již pevně sedí, podložíme pod ní připravená vejce a pokud vše dobře dopadne, za 21 dní se líhnou kuřátka. Vajec pod středně velkou kvočnu můžeme nasadit asi 15-18 kusů. Kvočny jsou většinou dobré mámy, které vědí, co mají dělat, takže rodinku jen zpočátku chráníme před ostatními slepicemi, které jsou z toho nervózní a kvočnu někdy napadají.
Také za deštivého studeného počasí dbáme, aby kvočnu nenapadlo s malými kuřátky courat v mokré trávě a raději jim poskytneme alespoň přechodně závětří s přístřeškem, kde můžeme přikrmovat směsí pro kuřata. Tento způsob odchovu je nejméně pracný a je přitom velice milé pozorovat hemžící se kuřátka kolem své kvočny. Chceme-li kuřata množit ve větším množství, anebo se žádná slepice nerozkvoká, pořídíme si umělou líheň. Bývají různé kapacity od 20-30 vajec až po stovky nebo tisíce kusů. Dnešní moderní líhně drůbeže jsou v maximální možné míře zautomatizovány tak, aby i méně zkušený chovatel dosáhl dobrých výsledků líhnutí. Správnou teplotu hlídá např. digitální automatická regulace, která se též postará i o správnou vlhkost a výměnu vzduchu. Výrobou líhní pro drobnochovatele se u nás zabývá Bioska v Sedlčanech. Tradice a zkušenosti s líhněmi zde sahají až do 50. let minulého století.
Připravil: -red-; foto: archiv; vydáno v RPN 5/2013
