Připravila: Helena Chvojková, foto: archiv

V hale smíchovského nádraží to vře. Opovážlivý basendži si dovolil zavrčet na rotvajlera. Ten si to nenechal líbit a vrhl se na něj. V žádném případě to nevypadalo na přátelské pošťuchování, ale na tvrdou lekci. Pro psy i jejich majitele. Nikdo z nich totiž nevěděl, co v dané situaci dělat.

„Pokud se psi perou, odtrháváme je od sebe tak, že je chytíme za ocasy. Vyhneme se zbytečným poraněním, která mohou zvířata v zápalu boje způsobit i vlastnímu pánovi,“ radí na webu Kynologického klubu Lety Alena Vanžurová. Pokud pes nezaútočí znenadání a bleskurychle, ale my máme podezření, že chce napadnout nás nebo našeho psa, je nejlepší pomalu couvat. Nedíváme se mu přímo do očí, pohled cizího člověka může některý pes brát jako hrozbu. Snažíme se klidně na psa mluvit. Nicméně jestliže i přesto zaútočí, otočíme se k němu zády, přikrčíme se, ruce si chráníme před tělem a napneme záda. V této pozici nejsme tak zranitelní, jako kdybychom stáli ke zvířeti čelem. Svým tělem můžeme takto chránit i vlastního psa, pokud se nám ho nepodaří rychle odstranit z bojiště. Třeba tak, že ho vysadíme do koruny stromu, anebo přehodíme přes plot.

Nerozhodujeme za ně

Toto už je však řešení vyhrocené situace. Co ale dělat pro to, aby k ní nedošlo? „Pes se nerodí jako zákeřný nebo agresivní útočník. Většinou ho z něj udělají lidé. Kupují si bojovníky a nesnesou, že by se jejich pes měl podřídit nějakému jinému. To by byl přeci srab,“ podotýká Alena Vanžurová. Ovšem připouští, že mohou nastat situace, kdy i dobře vychovaný a vycvičený pes může někoho kousnout. Jedná ve zkratu, obvykle ve stresu, ze strachu nebo z leknutí – třeba ze silvestrovských petard nebo v nějaké dopravní skrumáži. I s tím musí majitel psa počítat a pokud možno se rizikovým situacím vyhýbat.

Neznamená to ovšem, že by měl svého miláčka úzkostlivě chránit. Při venčení v parku se dá běžně zažít situace, kdy  se potká velký pes s malým a majitel toho svého mrňouse popadne do náručí, aby ho ochránil. Vytvoří tím nepřirozenou situaci, malý je výš a dává to tomu velkému patřičně „sežrat“. Většinou, když se psi potkají, nemají ti velcí důvod malého napadnout. Ale pokud my sami jsme bojácní až hysteričtí, přeneseme tohle všechno na své zvíře a vzniká napětí. Velký pes si celou situaci zapamatuje a při dalším setkání, třeba i po delší době, za měsíc, za dva, může vypuknout konflikt.

Šéf jsem já

Za nezletilé děti odpovídají rodiče a oni si také odskáčí lotroviny svých potomků. Stejně tak za psa odpovídá jeho majitel. Na něm všechno leží – od výběru plemene až po jeho výchovu. Rozhodně by neměl majitel dovolit, aby mu jeho pes přerostl přes hlavu. Měl by být dominantnější než zvíře a umět demonstrovat svoji sílu. To ale spousta lidí nedokáže. „Jsou samozřejmě plemena psů, co se nedají silou zvládnout. Na ně platí velmi dominantní člověk s chovatelskými zkušenostmi. Padesátikilový pes si neuvědomuje svou sílu, to, že vás může zabít. Ale i on byl jednou štěňátkem. Když ho ve třech měsících pořádně proplesknete, tak si pořád pamatuje, že vy jste ten silnější,“ říká veterinář Michal Čáp.

Hulákání to nespraví

Pan doktor Čáp ovládá zvířata hlavně hlasem. V ordinaci jim může zavázat tlamu, uspat je, ale v devadesáti případech ze sta prý stačí na ně jen přiměřeně promluvit. Pozor, nehulákat, protože na křik si psi postupně zvyknou. Ale poznají, že je zle, když se změní výška hlasu, intonace. Hlasem také chválíme, dáváme najevo radost. Měli bychom si zachovat hlasové rezervy a taky si uvědomit, na jakou dálku na psa mluvíme. A nezahrnovat psa spoustou slov, ale jasně formulovat povely, například: „Ne, to se nedělá“. Zmateným nebo dlouhým povelům pes nerozumí, my ho pak trestáme jako neposlušného a on se nás začne bát. A psi, kteří se bojí, mohou být agresivní. Takže zase je to na nás, jak zvládneme sami sebe, vyhodnotíme situaci, dokážeme se psem komunikovat…

Psi a děti

„Aničko, nechoď k tomu pejskovi, kousne tě.“ Poslušná Anička k pejskovi nejde, má z něj strach, pejsek to vycítí a dokáže ho to znervóznit. Není to dobře, stejně jako opačná rodičovská výzva: „Pojď, pohladíme si pejska.“ Sahání na hlavu bere pes jako výraz nadřazenosti. Riskantní je také, když malé dítě upustí na zem třeba sušenku a chce ji zvednout. Pes ji ale už bere jako svou kořist. Rodiče by měli tedy už od mala vštěpovat dětem, že seberoztomilejší pejsek není žádný plyšák, se kterým si můžou dělat, co chtějí. V parku, kde se nejčastěji psi a děti potkávají, je pro klid rodičů i pejskařů dobré s dítětem kolem psa jen tak přejít, nevšímat si ho.

Nasloucháme řeči těla

Když pes vrtí ocasem, znamená to, že se těší, má radost. Když k tomu ale ještě cení zuby, tak to rozhodně neznamená, že má radost ze setkání, ale že se těší na útok. Pokud navíc zježí srst, tak je boj na spadnutí. Lidé by se měli naučit naslouchat řeči psího těla. Z toho se dá vytušit, kdy se ke rvačce schyluje. Člověk by měl znát své zvíře, vědět, co má v sobě, jak reaguje, ale také podle postoje a chování cizího psa by měl dokázat odhadnout, co má za lubem. Podaří se to tomu, kdo si psů všímá, pozoruje je a nebere venčení svého miláčka jako příležitost k popovídání si. A je tu ještě jedno pravidlo. Kdo má velkého psa, tak by si ho měl hlídat. Malého by zas neměl jeho majitel nechat, aby velkého provokoval.

(Článek z časopisu Recepty prima nápadů č. 3/2011)