Připravila: Radka Rollerová

Lidé kočky po staletí vnímali jako prostředníka mezi zemí a nadpozemskými silami. V Indii byla bílá kočka považována za vrchol reinkarnace, ve středověku se naopak černé kočky staly symbolem ďábla. Mrštná, hbitá, neovladatelná a elegantní kočka nás fascinuje dodnes. Máme ji doma, a když ne, aspoň si o ní povídáme.

Božské stvoření

Kočka domácí se pravděpodobně vyvinula z kočky divoké, a to z kočky plavé, kočky stepní a kočky divoké evropské. Její domestikace začala již před 12 tisíci lety, kdy si lidé začali tvořit první trvalá sídla. Asi nejoblíbenější se stala okolo roku 3000 př. n. l. v Egyptě, kde ji uctívali jako své božstvo – dokonce natolik, že po její smrti nosil majitel veřejně smutek, oholil si obočí a kočičí tělo nechal mumifikovat.

V raném křesťanství se stala kočka symbolem plodnosti. Kdyř ale s postupem doby začala být pohanská božstva prohlašována za démony, proměnily se kočky z bohyň svobody ve společnice čarodějnic a byly hromadně upalovány. V baroku se situace obrátila k lepšímu, kočky se staly ozdobou, a pak začala éra jejich šlechtění. Systematický chov čistokrevných koček existuje asi 150 let. A co bylo dál? No přece koťata na půdě venkovského stavení, miska s mlékem a čerstvě chycená myš. Kocour Mikeš a kocourek Modroočko a taky kočka Míca, která se ztratila… Jejich příběhy nás baví i dojímají. 

O akrobatce Fifince

Popovídejme si o kočičích zvycích i fascinující autenticitě kočičího jsoucna. To všechno jim totiž my lidé, spoutaní pavučinami civilizace, můžeme závidět. A tak, když už nemůžeme žít kočičím životem, kočky alespoň chováme, pozorujeme a povídáme si o nich… Já třeba ráda vyprávím o naší kočce Fifince, která byla skutečnou akrobatkou.

Byla to kočička, která k nám do bytu v přízemí pankráckého činžáku přišla z dvorku ve vnitrobloku. Jednoho dne stála přede dveřmi, vplula dovnitř a už se nenechala vyhnat. Byla bílá, hubená a milovala husí stehna. S oblibou lezla po záclonách, skákala ze skříně, ale její parádní číslo, které jsme sledovali se zatajeným dechem a pořádnou dávkou nevěřícnosti, byla promenáda ve skleníku kredence. Tam měla maminka své nejparádnější kousky: svatební dar – křehké mušelínové skleničky na víno, křišťálová štamprdlátka a spoustu dalších, velmi rozbitných drobností. Fifina se mezi nimi umně proplétala, zdvíhala tlapky jako baletka a nikdy nic nerozbila, i když ve skleníku bylo opravdu těsno. I když později se nám Fifinka zase ztratila (máme podezření na zlého domovníka), ten roztomilý příběh tu zůstal a vřadil se do rodinných vyprávěnek a mých archetypálních vzpomínek.  

Na okně seděla kočka…

Slovo archetyp označuje to, co bylo původně, prvotně vtištěno do lidské duše: stůl, židle, hrnek, džbán, kredenc. Kočka, slepice, strom. To jsou archetypy našeho původního přirozeného světa, do něhož jsme se narodili, archetypy blízkosti, bezpečí, jistoty, věrnosti. Patří mezi ně třeba i ticho, měkké tlapky, voňavý kožíšek a blaho kočičího předení a vrnění. Je to příjemné, ale proč? Možná i proto, tvrdí vědci, že vrnění je pro kočku prostředkem ke zlepšení kondice, zpevnění jejího vlastního zdraví, a také prostředkem k vyjádření pohody. Podle posledních výzkumů se v těle předoucí kočky vylučují endorfiny, které jí pomáhají lépe zvládat bolest, zlepšují pevnost kostí, posilují svalovou hmotu a zlepšují hojení ran.

Francouzský veterinář Jean-Yvese Gaucheta zkusil nahrát dvouminutové předení své kočky, dvacetkrát za sebou ho namixoval a tak vznikla nahrávka, která podle jeho experimentů snižuje u lidí úzkost, stres a nervozitu a má kladný vliv i na naše usínání. Jinak, podle milovníků koček, čím víc koček máte, tím větší výsledná pohoda. A může to být ve venkovském domě, stejně jako v jedné panelákové místnosti. 

V kočičím ráji

Na zahradě u jihočeské chalupy keramiků Klimešových objevíte prosluněná i stinná zákoutí, místa pro odpočinek i k meditaci. O místo na slunci se tu dělí květiny, patřící do babiččiny zahrádky, i ty, které symbolizují barevnou nádheru jihu. Ráz zahradě dodává také půvabná kočičí keramika v nadživotní velikosti. Paní domu ji dostala od svého manžela k narozeninám. Není to náhoda: oba majitelé jsou kočkomilové, kteří stavení obývají spolu se dvěma desítkami kočičích miláčků. Ti malebně polehávají na zídkách, okenních parapetech a i na sluncem zalité dlažbě. Nejvíc jim to sluší ve starých ošatkách na chleba. Napadá mne, že takto to asi vypadá v kočičím ráji, protože zdejší kočky se chovají jako ty nejpřítulnější odalisky. Jsou milé, hladivé a společně opečovávají zdejší „teplo domova“. Přitom nejde jen o kočky domácí, „vlastní“, ale i o přistěhovalkyně, které šly náhodou kolem… „Našly si nás, samy,“ říká majitelka, „a už tu zůstaly“. Paní Klimešová má misku pro všechny, a v případě potřeby neváhá a vyráží s kteroukoliv nemocnou kočkou k veterináři. Vděčná přistěhovalkyně pak jakoby mimochodem už zůstává natrvalo.

Pro kočičí bezdomovce

„Jsem kocour Mates a ztratil jsem se. Pak jsem žil nějaký čas spolu s dalšími kočičími bezdomovci v jednom zahradnictví. Jenže jako peršanovi mi nesvědčilo zdejší vlhko, nikdo mě nečesal a nakonec nás začali vyhánět. Mám štěstí, ode dneška bydlím v kočičím útulku – ne obyčejném, ale bytovém.“ Podle Matýska je bytový útulek ráj pro zatracence: „Hodně misek se žrádlem, obě paničky se nechaly ochočit a mazlí se tu se mnou, i když jsem notně odrbaný a pohublý. A co tu mají kočičích záchodů!“ O bezprizorní kočky se starají kočičí paní, které to zejména ve městech nemají lehké, a četná občanská sdružení.

Jedním z nich je i Občanské sdružení Podbrdsko, které kočky umisťuje do tzv. domácích depozitů. Obyčejný panelákový byt se tak může stát útočištěm i osmi koček.

„Důležité je, aby v depozitu byly nějaké stálé kočky, od kterých se ty nové naučí, jak to zde chodí,“ vysvětluje jedna z organizátorek. „Snáze si tu zvyknou. V domácím prostředí depozita můžeme lépe poznat povahu každé kočky. Podle toho ji pak chovatelky doporučí nejvhodnějším zájemcům.

„Nedávno tu byli starší manželé, invalidní pán s bolavýma nohama, kteří chtěli mazlivou kočičku. Ta ale potom ustavičně skákala nemocnému pánovi do klína. Vzali jsme si ji tedy zpátky a nabídli jim jinou, která sice měla ráda společnost, ale netoužila tolik po mazlení. K oboustranné spokojenosti.“

Typické příklady

Sem patří situace, kdy se starší paní ujme krmení koček na sídlišti nebo v zahrádkářské kolonii, často ji to stojí skoro celý důchod. Na kastraci ovšem nemá nebo ji odmítá. Začíná s pěti deseti kočkami a končí to nezvládnutelným množstvím, které ona odhaduje na třicet, a při odchytu se dojde ke konečnému počtu pětačtyřiceti zvířat, která se musejí zaléčit a kastrovat. Další kategorii nalezenců představují kočky bytové, které jejich majitelé vezmou přes léto na chatu. Kočce se zalíbí toulání, ve chvíli odjezdu není k nalezení, takže ji majitelé zásobí žrádlem na týden a odjedou.

Článek z časopisu Recepty prima nápadů č. 12/2013.