Anežka začala malovat až v pokročilém věku, kdy se rozhodla věnovat svému koníčku naplno po odchodu do důchodu. Tento krok jí přinesl nejen osobní radost, ale také přispěl k obohacení kulturního dědictví její rodné vesnice. Její největší projekt, na kterém pracovala neuvěřitelných třicet let, byla vesnická kaple, kterou zdobila svými unikátními ornamenty. Inspiraci čerpala z moravských lidových tradic, avšak její styl byl jedinečný. Vymýšlela si vlastní vzory, které často malovala v nádherné ultramarinové modré barvě. Tato barva se stala její poznávací značkou a dala jejím dílům jedinečný charakter.
Nikdy se nepovažovala za umělkyni
Anežka se nikdy nepovažovala za umělkyni, a přesto její práce získala mezinárodní uznání. Její malby oslovily širokou veřejnost a přitáhly pozornost nejen místních obyvatel, ale i návštěvníků z dalekých koutů světa. I když se její umění dostalo na vrchol, zůstala skromná a vnímala malování jako způsob, jak přispět k tomu, aby byl svět krásnější. Její přístup k umění byl prostý, ale hluboký – malovala pro radost a z lásky k tradicím.
Vysoký věk a fyzická omezení ji však nebránily v tom, aby se věnovala svému koníčku. Pracovala pod širým nebem, často musela lézt na lešení, aby dosáhla na všechny detaily svých maleb. Používala pouze kvalitní barvy, aby zajistila, že její práce vydrží co nejdéle. Ultramarinová modrá, kterou tak milovala, byla nejen krásná, ale také odolná. Její pečlivost a odhodlání se odrážely v každém ornamentu, který vytvořila.
Její neteř převzala štafetu
Anežčin příběh pokračuje i dnes. Její neteř, Marie Jagošová, převzala štafetu a v duchu své tety zdobí kapli stejným stylem. Tímto způsobem se tradice a vášeň pro umění předávají z generace na generaci. Marie se snaží pokračovat v odkazu své tety a zachovat krásu moravských ornamentů pro budoucí generace. Anežka by byla jistě pyšná na to, že její práce žije dál a inspiruje další umělce.
Anežka Kašpárková se stala symbolem toho, jak vášeň a oddanost mohou překonat věk a fyzické limity. Její příběh je důkazem, že nikdy není pozdě na to, aby člověk následoval své sny a věnoval se tomu, co má rád. Její malby, které zdobí kapli v Louce, jsou nejen uměleckým dílem, ale také odrazem lásky k tradici a kultuře. I když již není mezi námi, její odkaz žije v srdcích těch, kteří ji znali, a v krásných ornamentálních malbách, které ozdobily kapli.
Text: Jiří Lopatka
Foto: Людмила Коледова
Zdroj: youtube.com/Людмила Коледова
