Připravil: Štěpán Luťanský, foto: autor
Dukelský průsmyk je znám z dob 2.světové války, kdy zde probíhala Karpatsko-dukelská operace. Od 8. září do 27. listopadu 1944 při ní zahynulo nebo bylo zraněno až 85000 sovětských a 6500 československých bojovníků. A právě o Dukelském průsmyku jsme si vyprávěli s panem Ádou, který toto místo několikráte navštívil už těsně po sametové revoluci.
Zážitek na celý život
Začal vyprávět: „Ve čtrnácti letech jsem jednou navštívil bratra v práci a seznámil se tam s jeho kolegou, který jezdil na Duklu bez detektoru. Jezdil jen hledat očima a já, který jsem o Dukle v podstatě nic nevěděl, jen to, co nám řekli ve škole, jsem byl doslova unešen věcmi jako bodáky, vysílačky, helmy, ešusy, fragmenty zbraní, části munice a lidských kostí… Od té doby se Dukla stala mojí velkou vášní a koníčkem. Napřed jsem se tam s kamarádem rozjel bez detektoru; ten pro mě byl tenkrát nedostupný. Mně to ale nevadilo, protože vidět na vlastní oči Údolí smrti, kde místo vody v potoce tekla krev zabitých vojáků obou znepřátelených stran, byl zážitek na celý život. Bylo zde poznat, jak na sebe tisíce tun oceli zaútočily neuvěřitelnou silou. Jako když přijdete na filmovou scénu o polední pauze. Kolem jen samé železo, železo a zase železo… Místní do některých míst tohoto bojiště vůbec nechodili – jak ze strachu, že mohou šlápnout na nějakou zrezivělou minu, kterých zde bylo opravdu hodně, tak i ze strachu před dušemi mrtvých vojáků.“
Děravé helmy
„Když člověk přijde na takové místo, sbírá předměty pokud možno krásné a nepoškozené. Takové ale můžete objevit i ve sklepích nebo na půdách. Teprve časem pochopíte, že skutečnou hodnotu vypovídající o historii mají naopak předměty válkou poznamenané a poničené. Přijdete na vrchol homolovitého kopce (těch je tu velice mnoho, představovaly pro vojáky jakousi pevnost) a na tom kopci uvidíte ešusy a zákopové lopatky děravé od střepin, helmy proděravělé od kulek, zakrvácené kožené pásky a sumky. Tam si teprve uvědomíte,“ vypráví pan Áda, „že toto je ta historie, že tyto předměty vypovídají o síle a intenzitě útoků, při nichž většina vojáků zahynula a že jediné, co po nich zbylo, jsou právě tyto ešusy a děravé helmy.“
Můj první detektor
„Už v 90. letech se začaly objevovat první detektory,“ vybavuje si pan Áda. „Bylo to takové podivné zařízení na 16 tužkových baterek. S kamarádem jsme se na to složili s tím, že opět vyrazíme na Slovensko. Detektor byl ale velice slabý, takže jsme museli vše pořád hledat očima. Je ale pravda, že už jsme nacházeli i věci osobní potřeby a drobné předměty patřící vojákům. Časem jsem si pořídil dokonalejší detektor, ovšem jen v detektoru to hledání není. Ve škole nám o Dukle říkali velice málo, tak jsem si začal shánět dobové dokumenty a hlavně mapy. Z těch se dalo vyčíst, kde byly kanony, kde tanky, kde lazarety i kde jsou pohřbeni vojáci obou stran, většinou v bezejmenných hrobech. Hodně informací se člověk dozví od místních, kteří to mají od svých rodičů či od lesníků; ti vědí, kde okopy a hroby hledat.“
Hospoda nebo muzeum?
„Když jsme v 90. letech přijeli vlakem, měli v okolních vesnicích ještě lidé na plotech helmy, velké nábojnice, občas visel na plotě i vojenský kabát, zpravidla ruský… Nejlepší to ovšem bývalo večer, když jsme seděli v hospodě a místní nám nosili věci, co našli doma po půdách – snad všechno, co se ve válce používá. A což teprve ta cesta domů, kdy jsme na teletině – vojenský batohu – měli navěšené helmy a ešusy. Plno věcí jsme nechávali bezstarostně ležet, protože jsme neměli vůbec žádné znalosti o tom, jak vypadá mina, co je nebezpečné a co ne,“ kroutí dnes sám nad sebou pan Áda hlavou.
Nejen Dukla je zajímavá…
Nejenom Dukla je ale pro nálezy zajímavá, jak zjistil. „Jednou jsme s kamarádem hledali kolem Jablonce na Nisou,“ pokračuje. „Celý den jsme nic nenalézali, až k večeru mi na jednom místě začal detektor pískat. Pustil jsem se do hrabání a jaké bylo moje překvapení, když jsem začal vyndávat jeden křížek za druhým. Pořád jsme tedy s kamarádem kopali a pořád jsme vyndávali křížky jak hotové, tak rozdělané. Jednalo se o depozit, který sem schoval asi nějaký výrobce před Němci. Křížky nemají téměř žádnou hodnotu, ale i tak podobný nález velice potěší. Mezi takové válečné věcičky patří i tzv. psí známky – identifikační známky vojáků. Mám známky německých vojáků, kteří je při ústupu mnohdy zahazovali, a tak se dali těžko identifikovat. Je dobře, že se tyto známky dostávají ze země; jsou totiž z materiálu, který se časem v zemi rozloží. Za jeden z nejzajímavějších nálezů mám minometné náboje, ve kterých byly místo nálože letáky – jak pro ruské vojáky s karikaturou Stalina, tak pro německé s karikaturou Hitlera. Když jsme je rozebírali, netušili jsme, jaká je v nich nálož… Nález, kterého si velice vážím, jsou dvě vojenské přezky z I. světové války – ruská a rakousko-uherská. Zajímavé je, že obě ležely vedle sebe a obě jsou proražené dělostřeleckou střepinou. Osud tomu chtěl, že oba znepřátelení vojáci pravděpodobně zahynuli stejným granátem.“
Foto zcela nahoře: Pan Áda s německou střelou do minometu ráže 120 mm (replika)
Článek z RPN č. 12/2010
