Připravil: Štěpán Luťanský, foto: autor
Potravinové lístky
„Když mi bylo tak deset let,“ začíná se svým příběhem, „prolézal jsem u rodičů v domě půdu a našel staré potravinové lístky z protektorátu. A díky nim jsem se dostal k vojenské historii. Tenkrát jsem si poprvé uvědomil, že o té době nic nevím – a začala mě nesmírně zajímat. Je to jako světlo, které se před vámi rozsvítí. Strašně moc mě to chytilo, a tak jsem obcházel staré domy, a když to šlo, vlezl jsem na půdu a snažil se najít nějaké staré věci. Na dobových skládkách, které jsem velice rád prohledával, jsem přitom občas našel i něco vojenského. Mojí rodiče také sbírají staré věci, hlavně zemědělské stroje staré kolem sta let, tak jsem snad geny pro tohohle koníčka zdědil po nich.“
Pražský groš
„Vzpomínám si, že když jsem začínal hledat s detektorem, bylo nás ještě bylo velice málo, protože samotný přístroj stál hodně peněz. Dnes se doba bohužel změnila, detektory jsou dostupné pro většinu lidí, tak se z hledání stal tak trochu masový sport. Ale pořád je to romantické. Vzpomínám si na svůj první nález na Vysočině, kde jsem prolézal jakousi skládku a pořád vytahoval jen samý šunt. Až v jeden moment zapískal detektor jinak než obvykle a ke své velké radosti jsem vykopal pražský groš. Tak jsem ho hned poslal k identifikaci na detektor web. Jaké bylo moje překvapení a zároveň zklamání, když mi napsali, že se jedná o repliku, která se za komunistů dávala pro štěstí při vítání občánků a že pochází z roku 1963.“
Kampaňový prstýnek
„Jednou se mi na poli podařilo najít velice zachovalý stříbrný kampaňový prstýnek, který patřil nějakému veteránovi. Bohužel nevím, od jaké složky německé armády byl. Poblíž se našla i tzv. psí známka a přezka. Ten nález mi udělal velikou radost, protože se jednalo zaručeně o originál a hlavně – všechny tři nálezy patřily jednomu vojákovi!“
Bouřka
„Jednou takhle chodím po poli a nemůžu nic najít,“ vypráví dále pan Jindra. „Po nebi se honily černé mraky a schylovalo se k obrovské bouři. Říkal jsem si – to přece není možné, že nic nenajdu, než začne pršet… Najednou detektor dvakrát zazvonil a já vykopal tankánskou lebku na výložky, velice zachovalou a hlavně originál. Mystické na tom je to, že jen jsem jí zvedl proti obloze a podíval se na ní, padla mi na čelo první kapka a spustila se obrovská bouřka s krupobitím.“
Náklaďák
„Vyprávěl mi jeden pán, že na konci války viděl německý náklaďák, jak couvá do lesa. Nechtěl jít blíže, protože se pořád střílelo, ale viděl, jak tam němečtí vojáci něco nosí do lesa. Nakonec náklaďák zapálili a potlačili do takové rokle… Tak jsem se tam na základě toho vyprávění vypravil. A opravdu – fragmenty náklaďáku tam ještě byly a taky spousta vybuchlé munice. O kus dále jsem nalezl stříbrné hodinky, ale ty věci, co Němci zakopávali, bohužel ne.“
(Článek z časopisu Recepty prima nápadů č. 4/2011)
