Připravil: Štěpán Luťanský, foto: autor
O panu Zelinkovi a jeho šikovných rukách jsem se dozvěděl od místních rodáků, kteří s panem Jaroslavem pracují v jedné továrně ve Voticích. Prý maluje, kreslí, sochaří, dělá hrnčířinu… Z počáteční nedůvěry, zda je pověst o jeho šikovnosti skutečně oprávněná, mě pan Zelinka vyvedl velmi brzy. Ukázal mi nádherný historický nábytek – čalouněnou sedací soupravu, kterou nejen sám vyrobil, ale také navrhl. A vůbec nejzajímavější na ní je její velikost – posadit by se na ni mohla snad jedině menší panenka…
V barokním duchu
Co člověka vede k tomu, aby takovou soupravu vyrobil? Vždyť jenom čas strávený vlastní výrobou představuje nějakých tři sta šedesát hodin! Pan Jaroslav chtěl prostě tento starožitný nábytek sám vyrábět. Proto začal shánět literaturu a všechny dostupné materiály, potřebné k výrobě. Jak zjistil, truhláři v 17. století si museli vše sami navrhnout a postavit nejprve model soupravy, a to stejnou technologií, jako kusy ve skutečné velikosti. Bylo potřeba dobře prostudovat napojení lubů či područek i ornamentů, konstrukce čepů, studie čalounění či řezby, dodržet barokní linie.
Za nejvhodnější zde platilo použití buku; má nejmenší pórovitost a je poměrně tvrdý, takže miniaturní ornament drží tvar a neštípá se. Dalším oříškem se ukázalo být nářadí. Každý řezbář si ho vyráběl sám. Miniaturní dlátka na jemné ornamenty si pan Jaroslav brousí z obyčejných jehel. Na čalounění používá materiál, určený pro skutečný nábytek. Problematické bylo vhodně využít ornament použité látky; čalounění má své zákonitosti. Na základě nabytých zkušeností si vytvořil potřebné plány. „Jen čas je mým nepřítelem,“ říká.
Článek z časopisu Recepty prima nápadů č. 10/2012
