Připravila: Ivana Hudcová, foto: Štěpán Luťanský
„Před lety mě oslovil jeden Rus, jestli bych obdobu Receptáře nechtěl připravovat i pro ruskou televizi,“ zmiňuje Přemek Podlaha jednu z historek, které ho k tomu přesvědčení dovedly. „Za čas volal znovu a omlouval se, protože zjistil, že v Rusku chybí spolupracovníci i zájemci o takový pořad. Tam se totiž nekutí,“ vysvětluje. „A stejné to je, když přijedete třeba do Německa. Vidíte řadu chatiček, jedna jako druhá, se stejnými zahrádkami…, každá má jen jiný praporek, a když se jejich obyvatelé večer sejdou, vedou řeči o něčem úplně jiném než o chataření. To u nás si chlapi v hospodě u piva povídají, jak ten něco udělal v kůlně, kolik toho jiný vypěstoval na zahrádce, co se mu podařilo opravit… Tady totiž lidi kutí, protože je to baví, ne proto, že by museli…“
Když byla televize v plenkách
Fenomén Receptář je natolik mocný, že i z povědomí pamětníků dávno vytlačil kapitolu o působení Přemka Podlahy v televizi v dobách „před Receptářem“. Ještě tak na vědomostní soutěž Deset stupňů ke zlaté, kterou moderoval, si tu tam někdo vzpomene. Už vůbec se ale neví, že dr. Podlaha patřil k těm, kdo v letech, pro naši televizi batolecích, objevoval principy televizní tvorby, značně odlišné od těch filmových. „Třeba televizní přenosy…“ vzpomíná Přemek Podlaha. „Do té doby se dělaly jen ty sportovní, kdy se kamery postavily pokaždé na stejná, předem daná místa a na nich celou dobu zůstaly. Já ale přišel třeba s přenosem odstřelu domů v sousedství Národního muzea. To člověk předem vůbec netušil, co se může stát a kam kamery postavit. Stál jsem v okamžiku odstřelu před vchodem do muzea a najednou se na všechno valil obrovský oranžový mrak prachu. Vlítl jsem do muzea, zabouchl za sebou vrata a jen jsem koukal, jak to udělalo pufff a pode dveřmi se ten mrak vevalil i dovnitř. Muzeum pak čistili snad měsíc…! Nebo přenos z výlovu Rožmberka. Nezapomínejte, že tehdy musely být všechny kamery napojené na zdroj elektřiny kabelem a my potřebovali jednu kameru dostat i na loďku na vodě… Nebo přenos ze sklárny Moser z výroby kopie Kotěrovy bowle na Světovou výstavu. Za ten jsme dokonce dostali cenu v Cannes. A za reklamu na Pitralon jsem zase získal 3. cenu v Benátkách.“
Patnáct let také Přemek Podlaha přednášel o přípravě a realizaci studiových televizních přenosů na FAMU (mezi jeho studenty patřili například Fero Fenič, Zdeněk Podskalský ml. nebo Filip Renč, a napsal dokonce i skripta o televizní reportáži…
Koncem května se v hledišti i na jevišti divadla Komorní Fidlovačka sešla vybraná společnost kolegů a přátel Přemka Podlahy, aby mu pogratulovali k 50 letům působení na televizní obrazovce. Vznikl z toho i televizní pořad.
Nápad jménem Receptář
„Původně jsem vlastně novinář – zemědělec,“ upřesňuje Přemek Podlaha. „Zatímco kamarádi chtěli dělat sport, kulturu apod., já už na škole psal pro Zemědělské noviny. Mně hnůj nikdy nesmrděl…“
I sem tedy vedou stopy počátků Receptáře, který příští rok oslaví čtvrt století existence! Mohl však mít za sebou dokonce už čtyřicítku, kdyby nápad na něj v televizi přijali už v roce 1970, kdy s ním Přemek Podlaha přišel poprvé. Co na Receptáři vadilo? „Ten široký záběr pořadu pro všechny možné koníčky, ne jen třeba pro sběratele nebo jen pro zahrádkáře…, ale především téma, nevhodné pro dobu normalizace,“ vysvětluje. A tak ten nápad čekal sedmnáct let…
„V létě 1986 jsme se sešli v hospodě s Ivanem Mládkem a vymysleli znělku: Sousedovic Toníček, nemá žádný koníček, on se nemá k ničemu, je to budižkničemu. Zaseju a pohnojím, poseču a podojím, nimrodím a včelařím, ženě doma navařím. Já jsem prostě jinačí, ženě mé to nestačí a je jejím koníčkem podvádět mě s Toníčkem. Chtěli nám ji zakázat, že prý jde o oslavu lempla, co podvádí kamaráda. Abych to zachránil, musel jsem Ivana ukecávat, ať přistoupí na takový dovětek na závěr:Pivaři, neradujte se, to je jenom písnička, v životě to bývá obráceně!“ Ivan nakonec se zaťatými zuby povolil, když jsem mu slíbil, že jakmile to půjde, dovětek odstraním. Ustřihl jsem to hned 20. listopadu 1989…“
Paní Kateřina
Fenomén Receptář prolnul vedle pracovního také do soukromého života Přemka Podlahy. Když na začátku 90. let vyhověl prosbě zájmových svazů, aby za ně kandidoval ve volbách („Cítil jsem se jim zavázaný za podporu, kterou mým pořadům nejednou daly…“, vysvětluje), nesměl se do voleb objevovat na obrazovce. Receptář za něj proto na čas uváděla jeho žena Kateřina Kalendová; ta do té doby (ale i mnohokrát později) četla komentáře k reportážím a některými i sama prováděla. Kdo někdy navštívil třeba výstavu Hobby v Českých Budějovicích, kde se vždy přímo před návštěvníky odehrává televizní natáčení finále soutěže o nejlepší recepty (sýrové, houbové, zapomenuté atd.), mohl zažít energickou Kateřinu Kalendovou v akci – na scéně i v zákulisí. Její často nenápadnou, leč více než významnou roli v pozadí mimoděk velmi dobře charakterizují i drobné momenty během naší návštěvy – třeba když se jdeme projít po rozlehlé zahradě a fotograf potřebuje dělat fotografie Podlahových i s jejich mohutnými psisky Alfonsem a Arnoštem… Je to totiž paní Kateřina, kdo má prozíravě po kapsách plno dobrot, s jejichž pomocí pak dokáže se zvířaty, zvící menších medvědů, úspěšně dle potřeby manipulovat. Pochybovat nelze ani o tom, že „teplo domova“ u Podlahů, více než patrné i za ty pouhé dvě, tři hodiny naší návštěvy, je především jejím dílem – včetně úžasného jogurtového koláče s ovocem.
Extra tip:
Ovocný jogurťák paní Kateřiny
Kelímek bílého jogurtu, 2 kelímky polohrubé mouky, půl kelímku cukru moučky, 1 vejce, 1 prášek do pečiva, máslo na vymazání, ovoce, drobenka
Vypracuje se těsto, až dělá bubliny, nalije se do formy vymazané máslem, poklade ovocem (jakýmkoli – čerstvým nebo i kompotovaným; skvělý tip jsou meruňky prosypané mletým mákem s cukrem, na jablka zase přijde trocha skořice). Na závěr se koláč posype drobenkou a peče při 220 °C čtvrt hodiny a pak ještě 15 až 20 minut při 200 °C.
Vynálezy na každém kroku
A jestlipak Podlahovi ty nápady a tipy z Receptáře taky sami využívají?, napadne jistě každého. „Narazíte na ně tady na každém kroku,“ říká Přemek Podlaha. „Třeba tohle jezírko s rybami,“ ukazuje na malou vodní plochu hned vedle zahradního posezení, kde jsme se usadili. „Rybičky tu máme jen proto, že likvidují komáry. Taky když tady jste, nesedne na vás ani jediný …“ „Nebo ty čarověníky před domem…“ přidává se paní Kateřina. „Ta malá borovička je stará 15 let a o moc víc nevyroste, ostatní malé stromky mají 18 roků… Máme je od pana Malíka, zahradníka z Českých Budějovic,lovce čarověníků, který vystupoval mnohokrát v Receptáři.“ Nápadem z Receptáře jsou i šňůry s kroužky, pověšené před prosklené plochy jedné zahradní stavby. Na rozdíl od siluet dravců, nalepených na skle, šňůrky ptáky skutečně odrazují natolik, že přestali do skel za letu narážet. Tip z natáčení představuje třeba i málo známý keř lískovníček, kvetoucí už v březnu atd. Vynálezem nad vynálezy je ovšem plašič krtků v zahradě. „Vyrobil mi ho zeťák,“ přiznává Přemek Podlaha, neb co se kutilství týče, je sice odborníkem nad odborníky, nicméně pohybuje se spíše v rovině teoreticko-ideové. A protože se mu plašič velmi osvědčil („Už pět let tu není ani jeden krtek,“ tvrdí), nahradil díky zeťovi první plašič, který se před časem rozpadl, už druhým v pořadí.
Pojem ze slovníků
Ne vše, co kdy Přemek Podlaha pro televizi vymyslel, se dočkalo realizace. Leccos skončilo i v koši – dříve z důvodů ideových, dnes by zas šlo spíše o finance. „Nejvíce mi to vadilo u dokumentárního seriálu, který mapoval 80. léta 19. století po nejrůznějších stránkách – historické, technické, kulturní…,“ vzpomíná na historku starou nějakých pětatřicet let, dr. Podlaha. Jisté však je, že pokud bude mít jednou někdo podobný nápad a natočí seriál o naší době, jeho osoba v něm nemůže chybět. Že se už za svého života stal svým způsobem legendou, součástí historie a pojmem – o tom svědčí nejen prostý fakt, že ho prostě každý zná. Cosi naznačuje třeba i skutečnost, že bývá s oblibou parodován (například coby Přemek Prkenná Podlaha v Teletele). Zaujalo mě i to, jak ve svých Šumných městech zahovořil David Vávra. Vysvětloval způsob, jakým architekt Hubáček zjišťoval jisté technické údaje, nutné při projektování vysílače na Ještědu: „Učinil tak zavěšen na laně coby lidské kyvadlo přemkopodlahovským způsobem.“ A tak lze bez nadsázky tvrdit, že Přemek Podlaha dnes patří už nejen do slovníků naučných, ale i do těch češtinských. A jak přeložit výraz přemkopodlahovský? Třeba: chytré, originální a jednoduché řešení za pomoci improvizace… Kolik z nás se může pochlubit, že po nich jednou zůstane něco tak úžasného…
Plašič krtků: Stačí kovová tyč asi metr dvacet dlouhá, aspoň 30 cm zapuštěná do země. Nahoru se připevní jednoduchý kříž a na konce jeho ramen se zavěsí zavařovací víčka na šňůrkách. Chvění a zvuky, které se tak do půdy přenášejí, je pro krtky natolik nepříjemné, že se raději odstěhují.
Vynález, u kterého prý ještě nikdy nikdo sám neodhalil, k čemu slouží – natahovač budíků s „křidýlky“! „Křidýlko“ se upevní do zářezu vlevo, kličkou se pak točí, dokud budík nenatáhnete. Abyste ho nemohli přetáhnout, má prokluzující spojku!
Krmítko pro inteligentní slepice. Musejí se totiž na nášlapnou plochu dole postavit tři najednou, aby prkýnko dostatečně zatížily. Jedině pak se totiž záklopka nahoře otevře a slepice se dostanou k zrní. Běda ovšem, kdyby v tem moment dvě slepice seskočily. Rázem se krmítko promění v gilotinu!
Článek z č. 7-8/2011 časopisu Recepty prima nápadů
