ROZHOVOR: Jak se točí Pat a Mat

Jak vlastně příběhy Pata a Mata vznikly?

Všechno vlastně začalo tím, že táta (pozn. redakce: výtvarník, scénárista a režisér Lubomír Beneš) maloval pro nějaký časopis vtipy o dvou nešikách. Pak se dostal do filmových ateliérů k Jiřímu Trnkovi, který mu umožnil natočit si první film.

Dřív než seriál A je to vznikl film Kuťáci, to bylo v roce 1976. Táta ho připravoval s výtvarníkem Vladimírem Jiránkem. Když psal tu první povídku, pojmenoval si hlavní hrdiny pan Ouholíček a pan Sedlec. Bydleli jsme totiž v té době v Roztokách u Prahy a kousek před nimi je obec Sedlec a za nimi zase Ouholičky.

Po tom prvním filmu se rozhodlo, že se bude natáčet seriál, ale protože se natáčení přestěhovalo do Bratislavy a název Kuťáci se nedal přeložit do slovenštiny tak, aby to bylo tak výstižné jako v češtině, pojmenovali ty příběhy A je to. Později dostali kutilové i jména Pat a Mat.

Když se natáčeli Kuťáci, byl jste teenager. Jak se vám tatínkova práce líbila?

Moc. Od malička jsem chodil za tátou do Konviktu (pozn. dříve studio v centru Prahy), myslím, že jsem tam viděl i některé Trnkovy scény – stál jsem tam, najednou se rozsvítila scéna a mně to připadalo úžasné. Bylo to něco jiného, než když to potom člověk viděl hotové ve filmu.

Mně se v Bartolomějské vůbec líbilo – chodíval jsem tam na různé projekce pro děti zaměstnanců, a tak jsem třeba viděl příběhy Toma a Jerryho. Oni je totiž v Praze natáčeli…

Navzdory tomu jste ale neskončil na výtvarné škole, vystudoval jste elektro průmyslovku a pak ČVUT.

Táta chtěl, abych vystudoval něco „pořádného“. A tak jsem šel na gymnázium a pak jsem studoval na ČVUT Elektrotechnickou fakultu. Ale už při škole jsem se věnoval amatérskému filmu. Po škole jsem dělal filmy pro vysokoškoláky – nejdřív takové ty vzdělávací a naučné. Pak jsem šel za tátou na Barrandov, kde jsem začínal jako osvětlovač, animovat jsem začal později. Tátovi měli docela za zlé, že mě zaměstnává, když měl k dispozici zkušené animátory. Až když jeden z filmů s Patem a Matem, který jsem celý animoval, šel na festival do Zlína a já jsem dostal cenu za animační debut, všechno se srovnalo a mě přeřadili – nejdřív na asistenta animátora.

Po revoluci jsme si založili s otcem a Vladimírem Jiránkem vlastní studio. Patovi a Matovi se tedy – více či méně – věnuji už 30 let. Ale ještě si dobře pamatuji, když táta ve vyfouknuté vaječné skořápce odléval první sádrové prototypy hlaviček obou Kuťáků.

Postavičky Pata a Mata měří jen 20 centimetrů, uvnitř mají kovové kostry s klouby

Za ty roky se několikrát změnily kulisy, ve kterých se jednotlivé epizody odehrávají, ale postavičky se moc nezměnily.

To je pravda. Nejdřív bydleli v bytovce a měli byty nad sebou, pak v domcích, teď – posledních 13 epizodách, které jsme dotočili vloni – se přestěhovali na venkov.

Ale figurky jsme neměnili. Trochu se mění jen kvalita materiálů, ze kterých je jejich oblečení – při natáčení hodně trpí, a tak ho musíme pravidelně měnit – vždycky ale vycházíme z toho, co kde seženeme. Když nenajdeme stejnou látku, tak to vyrobíme z podobné. Chceme, aby ty loutky byly reálné, proto i kostýmy a všechny rekvizity jsou vyrobené z běžných materiálů – rezavého plechu, dřeva, kartonu… Tak jako v běžném životě.

U rekvizit je to někdy docela obtížné – musí se vyrobit miniaturní napodobenina reálné věci a musí se navíc přizpůsobit možnostem těch našich malých kutilů. Loutky jsou vysoké jen 20 cm, a tak si dokážete představit, jak titěrná je třeba vrtačka nebo kladivo. A další kapitolou jsou ruchy. Když se má totiž udělat skutečný zvuk a pak synchronizovat s natočenými záběry, je to občas docela „nestíhačka“. Naštěstí nám už dneska pomáhá počítač.

Výroba jedné epizody trvá asi tři měsíce, celkem je třeba udělat 12 000 „obrázků“

Celkem bylo natočeno 90 epizod. Mám pocit, že už Pat a Mat stihli opravit, vyrobit nebo přestěhovat snad úplně všechno… Kde neustále berete náměty na jejich další příběhy?

Ze života. To by vám asi mohla vyprávět moje žena. Ta mi říká, když něco dělám: Prosím tě, hlavně ať to nedopadne jako v tom tvém seriálu. Kolikrát se mně nebo kolegům stane něco, nad čím se můžeme zasmát, a použijeme to pak do seriálu.

Například tahle podlaha (pozn. redakce – plovoucí podlaha ve studiu). Pokládal jsem ji s kolegou. Ta podlaha má takové zámky. Když jsme ji šli pokládat, tak mi kolega říkal: To se jen tak naťuká k sobě. Tak jsme vzali kladivo a zkusili to. Jenže to nešlo. On do toho tak mlátil, že jsme jednu tu lamelu úplně rozbili, byla celá oštípaná. Nakonec se podíval na návod a říká: Hele, ono to má zámek, to se musí nadzvednout a zaklapnout. Chtělo to jen grif. Pak už to šlo snadno. Celý den jsme se pak smáli při každé vzpomínce na to, jak jsme do toho mlátili kladivem. Tohle jsme ale v seriálu nepoužili…

Přišel jsem na to, že funguje, když lidi dělají obvyklé věci neobvyklým způsobem. Někdo třeba může být zručný automechanik, ale třeba stromky na zahradě si prořeže tak nesmyslně, že se tomu všichni smějí. Nebo naopak – šikovný zahradník si potřebuje opravit auto a vezme si na to zahradnické nůžky.

Zatím úplně přesně nevím, jak využít nejmodernější technologie. Kromě toho, že by Kuťáci mohli telefon použít na zatlučení hřebíku nebo počítačem podložit nohu od stolu. I když – dcera nedávno nafotila na naše webové stránky www.patmat.cz vtip, jak Pat a Mat házeli šipky, a když se jim rozbil terč, vyfotili ho, zobrazili pomocí notebooku na obrazovce televize a pokračovali ve hře. A lidem se to líbilo. To by třeba mohla být cesta…

Abychom vám ukázali, jak jsou rekvizity titěrné, položili jsme vedle nich desetikorunovou minci

Jak jsem řekla v úvodu, Pat a Mat jsou synonymem nešiků nejen u nás, ale i ve světě.

To máte pravdu. Znají je asi v 80 zemích světa – včetně Koreje, Japonska, Ruska, Francie, Belgie, Iránu, Číny…

Všude jsou němí, jako u nás, jen v Holandsku jsou dabovaní.  Tam se seriál jmenuje Buurman en Buurman a Kuťáky namluvili docela známí herci – něco jako Oldřich Kaiser a Jiří Lábus u nás. Jeden je rázný, druhý je tak trochu ufňukaný. Ale tím pádem mají ty příběhy trochu jiný charakter. Teď se například promítají nové příběhy Pata a Mata v holandských kinech. Za dva měsíce už film vidělo 50 tisíc diváků, což předčilo všechna očekávání. Kuťáci jsou v Holandsku dokonce tak oblíbení, že by s nimi chtěli natočit dvouhodinový celovečerní film. Původně si chtěli napsat scénář sami – ve všech verzích to ale byl dobrodružný příběh nerozlučných sousedů. A naše vyznění příběhu je jiné. Je to prostě o kutilství. Poslední návrh je, že bych měl napsat scénář já.

Hodně populární jsou třeba i v Iránu – tam se zase jmenují Patu a Matu. Když jsme tam vloni byli na filmovém festivalu, lidi po projekci tleskali vestoje. Na opravdu velkolepé tiskové konferenci mi pak náš překladatel řekl, že se na rozhovor se mnou v jejich televizi v té době po celé zemi dívalo asi 20 milionů diváků. Všichni, s nimiž jsme se potkali, se chtěli s loutkami fotit. Dokonce používají jména Pat a Mat v názvech zboží nebo na reklamách.

Kuťáci se ale třeba líbí i v Číně. Jedno z jejich studií nás dokonce oslovilo, že by s námi chtělo spolupracovat na nových dílech s Patem a Matem.

No a neměl bych zapomenout na Polsko. Tam jsou taky hodně oblíbení, seriál se jmenuje Sasedi.

A co tady u nás? Je o příběhy Pata a Mata pořád zájem?

Vzhledem k výročí, o kterém jste se zmínila, by měla Česká televize na podzim promítat posledních 13 dílů, které jsme vyrobili. Dokonce se předběžně mluví i o tom, že by se natáčelo dalších 39 epizod. Uvidíme, jak to dopadne. Co je ale jisté, že bude možné naše filmy ze seriálu Pat a Mat na venkově od dubna vidět v českých kinech.

Jak vím, jsou Pat a Mat pořád populární i tady. Kdyby nebyli, neobjevovaly by se na youtube neustále nové parodie na jejich příběhy a ty nové epizody by neměly takovou sledovanost, jakou mají. Jsem rád, že nám pořád dorůstají mladí diváci.

Všechny ty plánované příběhy se budou odehrávat na venkově, jako dosud, nebo Pata a Mata zase někam přestěhujete?

Chtěli bychom jejich příběhy zase posunout dál. Přemýšlíme o tom, že by cestovali.

Vy sám jste mluvil moc hezky o tom, jak jste od svých studentských let byl u toho, když tatínek Pata a Mata natáčel. Vzhledem k tomu, že je vaše firma vlastně rodinná, nabízí se otázka: Máte dceru a syna, mají i oni tak hezký vztah ke Kuťákům, že je reálná šance, že budou ve vaší práci pokračovat dál?

Dcera dělá vysokou ekonomickou. Chtěla sice vždycky studovat nějakou uměleckou školu, ale nakonec se rozhodla pro ekonomický směr, takže možná jednou firmu povede. Teď pro mě dělá fotky a vtipy na naše webové stránky a facebook. Syn má na starosti internet a e-shop. Také mi pomáhá s technickými věcmi – třeba digitální úpravou záběrů a podobně. Navíc má na starosti propagaci značky Pat a Mat.

Z našeho povídání mám pocit, že s Patem a Matem trávíte nejen všechen svůj pracovní, ale i volný čas – hodně cestujete, chystáte exponáty na výstavy, píšete scénáře, natáčíte. Zbyde vám vůbec nějaký volný čas na něco jiného? Máte nějakého jiného koníčka?

Pat a Mat rovná se já a můj současný život. Úplně mě vytěžují. Teď opravdu nemám čas už na nic jiného.

Text: Hana Saitová :: Foto: Štěpán Luťanský