Připravila: Ivana Hudcová, foto: Štěpán Luťanský
Před válkou…
Právě ta podobnost s Vydrou sem v osmatřicátém roce přivedla nového majitele – šumavského rodáka, úspěšného špeditéra a osvíceného muže. Obytné stavení původního statku přestavěl v nevelký domek s průčelím překvapivě protaženým do úzké špice. A dispozice, které při úpravách prostoru určil, zůstaly de facto zachovány dodnes.
Ve svahu, který se prudce svažuje k řece, pak zbudoval kamenné zídky a schody, které dovolily přeměnit sráz v zahradu. Na několika místech přitom nechal ze zídek vystupovat obří balvany původní skály, upomínající na fundament, na němž tu všechno stojí. Kámen jako materiál byl přitom využit také v detailech. Vždyť i kovové zábradlí kamenné terasy u (skrytě) kamenného domu je zapuštěno do kamenných sloupků.
Abnormální schopnost také nynějších obyvatel domu, Weinerových, vnímat krásu, ukrytou v kameni, pak prozrazuje mimo jiné i artefakt umístěný pár kroků za vrátky. Ne, to není nezvykle členitý balvan obrostlý mechem, ale torzo sochy – spodní část klečící postavy.
Výjimečné místo, výjimečný tvůrce
Onen šumavský rodák si svého díla ovšem příliš neužil. Za války mu do stavení nastěhovali nechtěné nájemníky Němci, po únoru 1948 zase komunisti… Weinerovi koupili domek se svažitou zahradou, shlížející na řeku, už od potomků původního majitele v roce 1997. Neméně osvícení, se stejným citem pro výjimečnost místa, jako jejich dávný předchůdce, se rozhodli na místě někdejší stodoly zbudovat prosklený ateliér. Prostor, určený ovšem spíše k relaxaci či pro návštěvy anebo k intenzivnímu vnímání neobyčejné atmosféry a nikoli k práci, jak by si snad ve spojení s termínem ateliér leckdo představoval.
Mimořádné místo přesvědčilo mimořádného tvůrce – architekta Martina Rajniše, vyznavače přirozené architektury, propojující interiér s přírodou, aby přijal i takovouto, pro něj nezvykle malou zakázku. Stavbu přitom vymezovalo hned několik dosti zásadních limitů – nízký rozpočet, úzký prostor ohraničený kamennými domky po stranách a nevelká plocha pro stavbu pod úrovní ulice. Skvělé podmínky ve spojení s nádherou okolní přírody a s kreativitou bez limitu…!
Kamenné vlny
Základem budoucí stavby se stala lehká rámová konstrukce ze smrkových profilů, do níž měla být začleněna i jedna ze dvou původních kamenných zdí – pozůstatek staré stodoly. Bortící se zeď ovšem potřebovala rekonstrukci, proto se paní Věra Weinerová obrátila mimo jiné i na Přemysla Kuklíka (o jeho suchých kamenných zídkách jsme psali v minulém čísle). Ten se na zdi u Weinerových začal pod vedením zkušenějšího kolegy de facto učit řemeslu, ale i umění stavět zdi z kamene. A když si kápo tříčlenné „kamenné party“ otevřel cukrárnu a neměl čas v práci pokračovat, vedení mimoděk přešlo právě na Přemysla Kuklíka.
Ten si postupně vytříbil cit pro výběr kamenů (pokud možno se stopami patiny), ale i pro způsob, jak je sestavovat tak, aby byl výsledek co nejpůsobivější. Kladl proto kameny různě našikmo, podpíral větší kameny těmi menšími, vyplňoval mezery… A byť si tím situaci značně komplikoval, dosáhl tak neskonale silnějšího estetického účinku, než kdyby dával kameny na sebe rovně – jako „desku na desku“. A protože na novou zeď o síle nějakých 40 cm nestačil ani kámen z obou zdí původních, bylo potřeba ještě další kámen vybrat a dokoupit v lomu.
Pro ducha i tělo
Kdyby se trojice mohla své práci věnovat den za dnem „na plný úvazek“, mohla by zeď dokončit zhruba za dva měsíce. Takhle to zabralo jednu sezónu, ba i kousek sezóny další. Výsledek ovšem nadchl architekta Rajniše natolik, že se rozhodl zeď neoddělovat skleněnou stěnou, jak zamýšlel původně, ale učinit z ní bezprostřední součást interiéru.
Vyžádalo si to dodatečné zateplení stěny z venkovní strany. Zateplená je i sousední krátká zeď, zapuštěná do svahu. Zbylé dvě stěny jsou prosklené (stejně jako strop) a doplněné posuvnými, tepelně izolačními panely (manipuluje se s nimi z venkovní strany). Ve stropě jezdí izolace v dutině dvojité střechy. Schopnost kamene akumulovat během dne teplo přispívá v noci k tepelné pohodě. Za letních veder lze střechu naopak zastínit perforovanou textilií a využít přirozené klimatizace – tedy provětrávání prostoru díky komínovému efektu přes otvor v podlaze; využívá chladnější vzduch z prostoru pod ateliérem.
Ducha povznášející prostor na straně jedné však na straně druhé zároveň nabízí i komfort tělu v podobě sprchy a WC. Oboje přitom zůstává zběžnému pohledu vtipně a elegantně skryto v dřevěném tubusu v zadní části stavby, aniž by sebeméně narušilo zdejší genius loci. Ani ten však původní majitele v minulosti neuchránil před nepříznivými historickými ději a životními ranami. Snad tu majitele současné čekají příznivější časy…
(Článek z časopisu Recepty prima nápadů č. 9/2011.)
