Připravila: Lucie Dvořáková Foto: autorka
Proč právě u nás?
„Je to tím klukem, protože byl výjimečný, jeho bezprostřednost brala lidi za srdce,“ začíná své vyprávění účastník všech natáčení a majitel filmové chalupy v šumavském Srní pan Jindřich Dollanský. „Bylo to tak. Jednoho krásného dne v sedmasedmdesátém u naší chalupy zastavilo auto s pražskou značkou. Vylezlo několik lidí a šinuli si to přímo vrátkům,“ popisuje. „Dobrej! Chtěli bychom se vás na něco zeptat,“ začali zlehka: „Vy jste majitel?“ „Ano,“ odpověděl jsem, „a co byste rádi?“ „Vaši chalupu, líbí se nám!“ vyhoukli na mě. „Haha, není na prodej!“ Ale on povídá: „Nechceme ji koupit, jen pronajmout na šest neděl… Pro natáčení filmu, víte?“
„Pozval jsem je dál, abych jim chalupu ukázal. „Dáme vám pět tisíc, co vy na to?“ řekl jeden. Za komunistů hodně peněz… Říkám si – šest týdnů, to nějak vydržíme, tak jsme si plácli. To jsme ještě nevěděli, že filmy budou nakonec tři a chalupu si pronajmou ještě další dva roky po sobě,“ směje se Jindřich a dodává: „Když pak přišli podruhé, dělal jsem naoko drahoty… A dobře jsem udělal. Díky tomu jsme pak dostali tisíc sedm!“
Akce začala
„Před samotným natáčením přišla paní produkční a povídá: „Já bych vám to neměla říkat, ale odneste si všechny ,přenosné´ věci, jinak hrozí, že už byste je nemusel vidět.“ Nechápal jsem, přesto jsem tak učinil a všechno odtahal na půdu. Jak dobře jsem udělal, jsem později pochopil. Do skoro prázdné chalupy přijel štáb, a protože jsem potřebné rekvizity ukryl, filmaři začali obcházet vesnici a od lidí si půjčovat různé předměty, které ovšem po natáčení už jaksi zapomněli vracet, něco se zničilo, něco záhadně zmizelo… Dodnes ale máme v chalupě věci, o kterých nevíme, komu patřily, nikdo se o ně nehlásil. Tak jsme přišli třeba k pletenému koberci se psem,“ ukazuje: „Jak ho tam filmaři připevnili, tak visí doteď. Přitom ve filmech je a nikdo se pro něj za celých pětatřicet let nezastavil…“ směje se. „Stejně bych ho dnes už nedal…“
Jak k chalupě přišli
„Chalupu naše rodina vlastní od roku 1951. Můj otec – stavitel a architekt měl tenkrát živnost v Sušici. Jednou byl požádán, aby na Srní opravil na vlastní náklady chátrající kostel a za to si mohl v obci vybrat chalupu, jakou chtěl, všechny byly prázdné… Volba padla na tuhle po německých vystěhovalcích a i když byla v dezolátním stavu, musel ji samozřejmě zaplatit a následně také opravit. Dal za ni tehdy nemalou sumu dvanácti tisíc a ihned zachránil před demolicí obytnou světnicí, špýchárek i výměnek. Opravil, co se dalo – od zdiva po dřevěný horský vodovod. Obnovil i zvoničku; dříve pomáhala najít cestu lidem zbloudilým v mlze nebo ve vánici. Pak jsme sem léta jezdili v sobotu po práci starou tatrovkou, na prázdniny sem stěhovali i slepice… Dodnes tady se ženou trávíme léto.“
Stále svítíme svíčkou 
Ve čtyřiapadesátém nechal Jindřichův táta zavést elektřinu. „Netrvalo to však dlouho. Po roce jsme našli uříznutý elekroměr a poražené sloupy. Táta šel celou věc nahlásit, ale místní esenbák mu sdělil, ať si viníka najde sám. Z rozčílení tenkrát rozvaděč zavřel a od té doby už nikdy elektriku neobnovil!“ Můj údiv se nedá skrýt: „To jste pořád bez ní?“ Z kuchyně se ozve hlas paní Evy: „Víte, jak je to bez ní nádherné? Zatopíte si v kamnech, rozsvítíte svíčku… Ale pořád bych takto žít nechtěla, takový romantik nejsem. Je to ale fajn, alespoň chodíme brzo spát a večer před spaním sedíme na zápraží a koukáme na protější kopec Zhůří. Jindřichův táta říkával, že tam vidí vycházet slunce i měsíc, že právě tam začíná i končí den… Je úžasné pozorovat, jak se na kopci rychle mění barvy v krajině, jak se déšť rychle střídá se slunečním jasem… Kam se hrabe televize! A víte, že nemáme ani zavedenou vodu?“ Jindřich rychle reaguje: „Jakto, že nemáme? A co je pramen nad chalupou? No řekněte, kdo si dnes může dovolit mít stále puštěnou vodu…“, směje se. „A koupelnu máme támhle…“ ukazuje do rohu zahrady na vanu. „Tedy manželka si vodu ohřívá, ale já každé ráno hupnu do té ledové,“ směje se.
Daň za slávu
„Ty filmy známe se ženou nazpaměť a máme na ně opravdu hodně vzpomínek, nad některými se dodnes od srdce zasmějeme. Vždycky si vzpomenu nejdříve na to, jak se po celou dobu natáčení pořád popíjel rum. Paní Brejchová popíjela z placatky a ženské ze štábu stále v předsíni něco vařily. Aby si krátili pauzy mezi klapkami, hráli všichni Boží požehnání. A je zajímavé se dnes na ty snímky dívata komentovat: „Vidíš, tu jabloň už jsi porazil.“ Nebo: „Podívej, jak ta hradba byla pěkná.“ Či: „Škoda, že už se támhleto rozpadlo…“ „Po odvysílání filmů k nám chodila procesí lidí, aby si chalupu prohlédli. Někteří vlezli bez ptaní až dovnitř! Ne, že bychom neměli rádi společnost, ale sem si jezdíme hlavně užít klidu. Od té doby musíme mít před vraty závoru. Asi daň za slávu,“ směje se Eva.
Filmové triky a rarity
„Na natáčení jsem obdivoval hlavně triky. Třeba když ve scéně, kdy Tomáš topí v kamnech a všude se kouří, dali pyrotechnici do kamen dýmovnici. Vypadalo to pak opravdu věrohodně! Některé záběry bylo ale skutečně těžké natočit – například bouřku ve druhém díle… Tenkrát přivezli letecké motory a hasičskými stříkačkami do nich pouštěli vodu. To byla spoušť! Když do toho měl ještě podle scénáře spadnout strom, všichni byli strachy bez sebe, jestli spadne, kam má… Protože jsem na Šumavě od malička, rybařím a vyznám se ve zdejší přírodě, mohl jsem filmařům v lecčems vypomoct. Například ve scéně, jak Vašek u potoka rukama chytá pstruhy. Ty ryby nejdříve jeli koupit do Annína. Bylo jich asi dvacet a hned jak se záběr natočil, už je ve vodě chytal celý štáb a hned je pekli… Pomáhal jsem i při natáčení s ochočenou liškou. Vypustili ji do trávy a mým úkolem bylo sedět a hlídat, aby nezmizela. Zajímavá byla i scéna se špačkem. Aby držel na stole a neuletěl, namazali mu nožku lepidlem. Pak mu to hned sundali, samozřejme, a pak mi ho tu nechali, abych se o něj staral…“
Hajný sehnal zvířata
„Filmaři měli štěstí. Podařilo se jim objevit hajného, který sehnal snad všechna zvířata. Srnku Lízu tenkrát choval na zahradě doma v Srní. Sehnal i ochočenou veverku, ovšem ta jim při jedné scéně utekla. Bylo to tak… Režisér vysvětlil, že by se jim hodilo, kdyby veverku vypustili na strom a ona vyběhla nahoru… Jenomže milá veverka už nahoře zůstala,“ směje se. „Kameraman tenkrát situaci zachránil „Kolik nás ta veverka bude stát? Dáme ji svobodu?“ ptal se. Majitel zamumlal nějakou cifru a režisér zavelel: „Dobrý, bereme. točíme dál“.
„Takových situací byla celá řada. Když Tomáš ve filmu zvoní na naší zvoničce, tak ve skutečnosti tahá za falešný provaz, který filmaři umístili na zápraží. To já seděl na půdě a vyzváněl, co mi síly stačily,“ vzpomíná Jindřich. „Další trik, na který se nedá zapomenout, je záběr se sněhem. Pod zápražím jsme měli zahrádku s barevnými koulemi. K těm filmaři umístili fukar a do něho sypali polystyrénovou drť. To kvůli scéně, jak Tomáš volá: „Sníh, dědečku, snížek!“ Milý polystyrén lítal jako blázen a dvacet let jsem ho pak ze zahrady uklízel. Ještě dnes, kdekoliv do země kopnu, všude je polystyrén.“ Stále tu najdete petrolejovou lampu nad stolem, která si ve filmech zahrála, a v červeném hrnci, který ve filmech spatříte, vaří paní Eva dodnes. Podobně tak i bílá odrátovaná mísa.
Lumpík Tomáš měl za ušima
Najednou Jindřich odbočí a povídá… „Stejně byl na tom všem nejlepší Tomáš Holý – byl prostě kouzelný, všechno dal, na rozdíl od jiných, „na první dobrou“. Byl geniální. Text se přitom nikdy neučil. Před každou scénou mu režisér popsal situaci, kterou chtěl natočit, vysvětlil mu, kam chce, aby se scéna ubírala, a nechal na Tomášovi, jak si s tím poradí. Nějak si to vždycky v hlavě přebral a řekl věci po svém. Nikdy neváhal, prostě mluvil, jako by se nechumelilo. Právě proto působí ve filmech tak přirozeně… Představte si, že když bylo chladno, dostával poránu štamprličku „na zahřátí“ – to z obavy, aby malý šikula náhodou nenastydl,“ říká. „Byl opravdu skvělý prcek, takové šídlo, ale rozumný a talentovaný. Hraní ho vyloženě bavilo, bral to spíš jako hru, ne práci. Jednou ho při natáčení rozbolel rub, a tak jsem ho naložil do auta a odvezl k zubaři. Byl jsem překvapený: Takové dítko a ono to se mnou mluvilo jako dospělý chlap! Měl zajímavé otázky… Na svůj věk byl mimořádně chytrý,“ vzpomíná Jindřich. I po natáčení se prý uměl Tomáš zařídit po svém, šikovně si poradit v určitých situacích. Třeba jak vyzrál na paní učitelku, která s ním byla na natáčení kvůli doučování. Aby se učení vyhnul, vždy se snažil na Zadov, kde byli herci ubytovaní, dostat až večer, kdy už mu doučování nehrozilo. „Měl za ušima, to vám teda řeknu. Takový lumpík malý…“
Chaloupkovy večerníčky
„Tyto filmy ale nebyly jedinými, které se u nás točily. Měli jsme tu čest poskytnout chalupu jednomu dílu večerníčku Madla a Ťap pana Václava Chaloupka, ve kterém si zahrála dokonce i manželka. „To tu jednou taky zas zastavilo auto, ,tapecírung´ totálně rozedraný, vylezl zarostlý chlápek a za ním vyběhli dva medvědi. Měl jsem zrovna popráškovanou zahradu vápnem, a to si nedovedete představit, co se tady dělo. Medvíďata se v tom začala válet, lezla všude možně. „Prý umíte muškařit,“ povídá chlap. „Já jsem nějakej Chaloupek, točím večerníčky a potřeboval bych přesně takového člověka, jako jste vy…“ „Nakonec slovo dalo slovo a osobně jsem pak vystupoval ve večerníčcích o Vydrýskovi. Zajímavá zkušenost. S panem Chaloupkem jsme se skamarádili, je to prima chlap. Jen bych mu rád přes časopis vzkázal, že už by mi mohl vrátit ten batoh, který jsem mu při natáčení půjčil. Taková pěkná zelená krosnička to byla, tak když jsou ty Vánoce, byl by to pro mě skvělý dárek,“ rozesměje se Jindřich.
Rodinný známý
Ještě jedna zajímavost se k rodině pana Jindřicha váže. „Prarodiče byli blízcí přátelé Karla Klostermanna, který byl dokonce mému tatínkovi na křtu. Dodnes máme v kuchyni zarámovaný jeden z jeho dopisů, který naší rodině psával,“ ukazuje na zeď nad postelí. „Na Srní často jezdil, jako malý pásl se zdejšími dětmi dobytek a poznal tak těžký život zdejších lidí v horách. Proto vše dokázal tak věrohodně vylíčit ve svých knihách, z nichž nejedna vznikla právě v této chalupě. Říkávalo se, že právě tady pobýval. Z velké úcty k němu nechala naše rodina vyrobit spisovatelův reliéf, který zdobil štít chalupy. Tu jsem ale byl donucen úřady před pár lety sundat – jelikož je chalupa kulturní památkou, nic na ní být nesmí. Prý se nezakládá na pravdě, že tu bydlel, ale to já nikdy netvrdil!“ brání se Jindřich. Kdykoliv na Srní Klostermann přijel, chodil po všech chalupách a sbíral drby.
„Je to zvláštní… Naší chalupě se vždy říkávalo Klostermannova, avšak od dob natáčení trilogie je to stále více spíš ta chalupa, do které jezdil malý Vašek na prázdniny,“ povzdechne si. „Bůh ví, jak rád bych sem toho kluka zase pozval…“
Článek zčasopisu Recepty prima nápadů č. 1-2/2012
