Připravila: Lucie Dvořáková Foto: autorka
„Nejdříve jsme chtěli jen zrekonstruovat původní objekty a nic nelikvidovat. Mám totiž rád, pokud se povede něco zachovat, libuji si v obnově starých věcí, nechci ničit nic, co má spojitost s minulostí,“ začíná své povídání Karel. „Pak jsem ale usoudil, že nemá cenu zachraňovat něco, do čeho deset let pršelo, a přes veškerou chuť navrátit ruiny zpátky do života jsem zvolil druhou, doposud tvrdě zavrhovanou variantu – všechno zbourat a postavit nově. Přestože bych to do sebe nikdy neřekl, dnes toho rozhodně nelituji.“
Bylo to tak
Začali odklízet haraburdí, nashromážděné za léta na pozemku, který dostali od prarodičů. Vyklidili půdu i kůlničky, všechny věci, které se daly nějak zachránit, odložili stranou a nevyhodili nic, co by se dalo zrenovovat. Jediné, co nebylo v jejich silách odnést, byla stará pec chleba. „Byla už v takovém stavu, že se nám téměř pod rukama rozpadla. Známý kamnář proto řekl, že je zbytečné ji opravovat,“ líčí manželé. A protože tyto práce trvaly déle, než si představovali, začalo se se stavbou poněkud později.
Nejprve se počítalo jen s chalupou. „Sám jsem si všechno namaloval – od rozdělení jednotlivých místností, přes schody do patra až po terasu nebo pískoviště pro děti,“ pokračuje Karel. „A pak jsem si všechno také z větší části sám postavil. Každý den po práci jsem dřel jako mezek, o víkendech mi pak pomáhali rodiče. Z počátku jsem se hodně učil, tesař i zedník mi vysvětlovali, jak se co dělá, takže v konečné fázi, po čtyřech letech, jsem byl v podstatě těmto řemeslům vyučen.“
Šikovný nadšenec
Dříve chtěl Karel studovat obnovu stavebních památek, jenomže přes veškerou snahu v přijímacích zkouškách neuspěl. Vysněnou školu nahradila tehdy elektroprůmyslovka, která ale nebyla nic pro něho. A protože ho i nadále tento obor přitahoval, řekl si, že se jen tak nevzdá a pokusí se všechno naučit i bez školy. „Vlastně jsem věděl už od dětství, co chci dělat a stavba chalupy mě v tom jedině utvrdila. Rozhodl jsem se tedy v této činnosti, která je zároveň mým koníčkem, dále zlepšovat. Postupně jsem nastudoval tradiční řemeslné postupy a knihy o lidové architektuře,“ vzpomíná Karel. Práce stavitelská a hlavně se dřevem ho upoutala natolik, že své nově nabyté znalosti nemohl nevyužít a popadla ho obrovská chuť pustit se do něčeho dalšího. „Jen tak ,na zkoušku´ jsem nejdříve stloukl dřevěný srub nedaleko odsud, a protože jsem se chtěl ještě více vypracovat, pokusil jsem se o další dva dřevěné domečky – jeden dnes slouží jako dílna a druhý dětem na hraní. Když jsem měl hotovo, bylo už nad slunce jasnější, že mě tyto práce více než naplňují, a protože se zadané úkoly povedly, vymyslel jsem tento vejminek.“
Nejednu noc nespal
První velký samostatný úkol tohoto druhu. „Opět jsem vše nakreslil, rozpočítal a vrhnul se do práce. Naložil jsem si toho na sebe dost, ale byla to výzva,“ líčí. To jednou… Dělal jsem právě krov a stropy. Z pily jsem si nechal navozit dříví, naměřil, ohobloval, připravil žlaby i spoje, a pak jsem celou noc nezahmouřil oka,“ směje se. Druhý den měli totiž přijít chlapi, aby mi pomohli dostat trámy nahoru, a já až do rána stále dokola počítal, jestli jsem někde neudělal chybu. Naštěstí všechna prkna do sebe zapadla, jak měla,“ vzpomíná. „Nechci vůbec domyslet, co by se dělo, kdyby tomu tak nebylo. Čert vem dřevo, ale ta ostuda v hospodě, jéééje, znáte to…“
Přírodní materiály
Karel se vysloveně baví také neustálým hledáním nových technologií, přičemž přednost dává výhradně přírodním materiálům. „Jsem přesvědčen, že se jejich používáním podaří postavit dům zdravější a příjemnější pro život. Jako izolace se mi osvědčila ovčí a konopná vlna. I co se týká nátěrů, snažím se využít ty ,nechemické´; objevil jsem včelí pigmentované vosky, na zdi dávám pouze kaseinové barvy. Jsou sice bezvadné, jen při jejich rozdělávání mám pocit, že sedím v kozím chlívku,“ směje se. „Exteriéry pak rád doladím barvami na olejové bázi, ale někdy postačí i obyčejná fermež nebo kdysi páchnoucí směs Karbolineum – dnes parádní barva, která skvěle vypadá. Zásadně nepoužívám laky, které dřevo uzavřou a to pak „nedýchá“. Vlastnosti vosku jsou však zcela odlišné a dřevo pod ním přirozeně pracuje. Navíc, když jím natřu například stůl nebo židle a nábytek se poškrábe, stačí poškozené místo jen znovu hadříkem s voskem přetřít a škrábance jsou pryč. Velkou výhodu také vidím v tom, že takto upravené dřevo můžete vzít bezprostředně hned do ruky, aniž by se člověk umazal. A zde mám jednu vlastní vychytávku: Na plynovém vařiči plechovku vosku nahřeju a nanáším ho štětcem jako klasickou lazuru. Oproti obvyklému vtírání hadříkem je hotovo jedna dvě,“ vysvětluje Karel.
Vybavení nepostrádá styl
„Zajímá mě ekologie, rád navštěvuji různé skanzeny a nejraději bych to měl doma zařízené zrovna tak, jako když se člověk vrátí v čase. Vybavení se snažíme pořizovat stylové, i to nově vyrobené je z prken starých skříní, takže působí tak „staronově“. Za to můžeme poděkovat panu Kašparovi z Budějovic; opravdu mistr svého řemesla, jen co je pravda. Podlahy máme z ručně dělaných cihlových dlaždic; jsou na dotyk teplé a podle mě se jim žádná jiná dlažba ani laminát nevyrovnají. Okna samozřejmě dřevěná špaletová, jak jinak. Je to s nimi, co se údržby týká, sice náročnější, ale jsem přesvědčený, že jiná by k domečkům zkrátka nepasovala. Stavbu neuzavřou jako plastová, takže se nerosí, a dvojité tabulky dostatečně izolují. S Maruškou máme společný vkus,“ podotýká Karel a manželka si neodpustí dodat: „To ano, jenomže já přemýšlím spíš prakticky, kdežto ty jsi takový romantik, že bys měl chalupu nejraději bez elektriky. Ani krepové povlečení na postele nechceš, takže se musím žehlit s damaškovým,“ směje se a přiznává: „Ale je pravda, že už mě manžel v jistém směru také už stačil předělat.
Nejnovější objev
Protože Karel rád vyhledává nové technologie, vyzkoušel i svůj nový objev – marocký štuk. „Ne, že by to byla novinka, jde o starou záležitost. Už dávno se tento materiál používal k vymazávání cisteren na vodu. Má vlastnosti jako klasická dlažba a zajímavý je tím, že jím nikdy nedosáhnete pravidelného tvaru. Jde o paropropustný přírodní materiál, který však stěnu neuzavře, tak jsem štuk zkusil nanést ve sprchovém koutě ve vejminku. Líbila se mi právě ona nerovnost povrchu a to, že každý kousek obsahuje více odstínů dané barvy, takže ve výsledku oku lahodí jakýsi duhový povrch,“ popisuje. „Ale protože metr čtvereční, který si necháte nanést od firmy, stojí neuvěřitelných dva a půl tisíce, koupil jsem trošku štuku na zkoušku a požádal jednoho pána, aby mi postup ukázal. Už to umím a metr mi teď vyjde jen na pětistovku za materiál. Práce je však hodně zdlouhavá a náročná – štuk se uhlazuje malým kamínkem o velikosti asi tři krát pět centimetrů. Hmotu je potřeba nanést a pak vyvinout ten správný tlak ve správný čas. Když je štuk měkký, maže se, když tvrdý, už ho kamínkem neutáhnete. To jsem si teda dal… Ale mám radost, že se to podařilo. Má to jen jedinou chybu – když výsledek viděla Maruška, zalíbil se jí tak, že chce marockým štukem rovnou celou koupelnu,“ povzdechne si s úsměvem Karel.
Plány na sto let
„A co já vím… Možná právě tady, v mém vlastnoručně postaveném vejminku, budeme jednou se ženou bydlet, okolo nás bude běhat spousta vnoučat a já si svých domečků užiji konečně také jinak, než s nářadím v ruce. Už se vidím na zápraží u dobré slivovičky,“ směje se Karel. „Spíš si ale myslím, že to bude úplně jinak… Bez práce mě budou svrbět ruce, nových technologií bude neustále přibývat a já budu mít určitě chuť je opět vyzkoušet. Takže zase budu přemýšlet, kde a k jakým účelům bych ještě co postavil. Jo, plánů bych měl na sto let…
Článek z RPN č. 10/2011
