Připravila: Lucie Dvořáková, foto: Zdeněk Liberda
Klasická kamenná chalupa ve stylu předválečné architektury byla postavena ve stejném duchu, jako většina domů v této lokalitě. Ač byla spousta vesnic v blízkém okolí, tedy v pohraničním pásmu, srovnána se zemí, tahle chalupa jako jedna z mála zůstala zachována. Po válce byli ovšem původní majitelé – Němci odsunuti a do domu se nastěhovali majitelé noví. Ti zde zůstali a žili až do roku 2005, kdy od nich chalupu koupil Jaromír.
Naivní představy
„Všechno uvnitř byla jedna velká katastrofa,“ spráskne ruce Míra a pustí se do vyprávění: „Předchozí majitelka využívala dlouhá léta jen jednu místnost, o nic se nestarala, a tak zbytek chalupy postupně chátral. Když jsem chalupu zaplatil, neměl jsem už peněz nazbyt, proto veškeré úpravy a opravy probíhaly pouze ve znamení dílčích úprav. Chalupu jsem chtěl v první fázi uvést do takového stavu, abychom ji mohli aspoň z části obývat, a tak jsme jen vynosili staré haraburdí, vydrhli podlahy, koupelnu, vymalovali a přivezli provizorní vybavení. První čtyři roky jsme využívali jen kuchyň a dvě místnosti, ale i když to zdaleka nebylo jako dnes, pobývat zde své kouzlo určitě mělo. Hlavně v zimě – tohle roční období je tady takové opravdové, všude plno sněhu…
Jenomže cesta k chalupě pořádná žádná. Ještě teď se směji, když si vzpomenu, jak jsem tady chtěl strávit jeden zimní víkend. Večery u dobrého vína, dny na nedaleké sjezdovce – to byla moje původní představa. Bohužel mé plány dopadly zcela jinak,“ popisuje.
„Pár desítek metrů před cílem jsem i s autem zapadl do obrovské závěje. Chalupa byla nedaleko, tak jsem si do ní došel pro lopatu a začal odhazovat. Jenomže sněžilo, a tak místo abych auto vysvobodil, začalo se mi ztrácet před očima. Večer jsem se promrzlý dobelhal zpátky do stavení a zjistil, že i ono je stejně promrzlé jako já, protože kotel opět trochu zazlobil a vypověděl službu. Až po dvou hodinách se mi ho podařilo opět roztopit. Usnul jsem vysílením, druhý den ráno jsem šel ve vyhrabování auta pokračovat a večer jsem opět padnul. Až v neděli se mi podařilo auto vysvobodit a vyjet. Místo vínečka jsem tedy držel v ruce dva dny lopatu a místo lyžování jsem si za studených nocí uvědomil, že se s chalupou musí něco udělat. Tenkrát jsem se rozhodl, že jak to bude možné, vyřídím si hypotéku a chalupu nechám pořádně zrekonstruovat. Taky jsem se zařekl, že jako první ,poletí´ kotel, na jehož zapalování museli mít moji předchůdci nějaký patent, a že požádám o pomoc profesionála, protože ,tohle´ bude potřebovat odbornou pomoc a něco, z čeho by se mohlo při opravách vycházet.
Projekt skončil v šuplíku
Časem jsme požádali o spolupráci architekta. Z jeho projektu přestavby jsem byl nadšený: Konečně! Bohužel ne dlouho. Projekt se tolikrát upravoval, až bylo pomalu výhodnější chalupu zbourat a postavit novou. A protože nám to finance neumožňovaly, projekt jsme uložili do šuplíku a na jaře 2009 začali rekonstruovat sami – s přítelkyní, rodiči a kamarády.“
„Makali jsme, jak to šlo, skoro denně řešili různé problémy… Jeden otazník se vyřešil, další se ukázal,“ opět se rozpovídá Jaromír. „Naštěstí já sám i hodně mých přátel se vyzná v nejrůznějších řemeslech. Pokoušeli jsme se proto značný díl práce zvládnout sami. Konečně jsem mohl využít znalosti z nábytkářské průmyslovky…! Na některé úpravy jsem ale nestačil a musel si najmout firmy. Okna, kotel, rozvody elektřiny…“
Se zateplením byl asi největší problém. Nová špaletová s izolačním dvojsklem a vchodové dveře nechal Míra vyrobit na zakázku. Původní střecha byla v dobrém stavu. „Jen jsme ji zaizolovali kvůli teplu patnácti centimetry vaty, ale to je strašně málo, proto jakmile budeme dělat střechu novou, už vím, kde nebudu šetřit. Fasádu jsme nechali bez výraznějších změn, jen jsme ji místy otloukli a znovu nahodili. Vnitřní dospozice zůstaly i po úpravách stejné.“
Zůstalo jen schodiště
Došlo i na ten kotel… „Po dlouhém vybírání a čtení nabídek jsme ten náš ,vrak´ vyměnili za kotel plně automatický a ekologický – na peletky. Vstupní náklady sice nebyly malé, ale jsme moc spokojeni. Kotel si sám peletky dávkuje, sám se zapne, vypne i čistí, akorát jednou za měsíc vynáším takovouhle krabičku odpadu,“ ukazuje rozměry asi třicet krát dvacet centimetrů. „Na termostatu si nastavíme teplotu a kotel se dá ovládat i přes internet či mobil. Má výkonnost 20kW a účinnost spalování až 93%, takže nás teplo pro celou kamennou a podotýkám, že nezaizolovanou chalupu, stojí za rok jen sedmadvacet tisíc i s ohřevem horké vody. A že se tady nešetří – topíme až na pětadvacet stupňů a všichni si napouštíme každý den horkou vanu,“ chválí svůj výběr Míra.
Jediné, co zde zůstalo původní, je schodiště (jen ho z bezpečnostních důvodů opatřili zábradlím), a také dvoje dveře. „I když i ty jsme původně chtěli vyměnit za nové, ale kvůli atypickým rozměrům jsme je nechali a opravili. Docela jsme se s nimi natrápili, protože byly natřené až příliš pečlivě – zhruba pěti vrstvami barvy a dostat je pryč byl přímo nadlidský úkol. Použili jsme různé odstraňovače, horkovzdušnou pistoli, špachtli, ale stále na nich zůstávaly zbytky barvy. Ještě, že se toho ujal můj táta, já bych na to neměl nervy,“ směje se. „Když jsem pak dveře uviděl – to už byly napuštěné tmavým voskem, nevěřil jsem svým očím. Dnes vím, že ta námaha stála zato.“
Pomohly dražby přes internet
„Věc, která nám značně usnadnila zařizování, když už nám nezbývaly skoro žádné peníze, byly dražby přes internet. Tak jsme pořídili například část nábytku, kuchyňskou linku, kompletní vybavení koupelny a leccos dalšího. Mám rád staré věci, je to moje vášeň,“ rozplývá se Míra. „Pro interiér do takzvaného zeleného pokoje jsme jeli až do Alp do staré stylové chalupy ve výšce asi dva tisíce metrů nad mořem. Vždy jsme se snažili vhodně zvolit stylový nábytek, abychom nenarušili atmosféru šumavské chalupy. Ale ještě by to chtělo něčím doladit – nějakými dekoracemi na stěny,“ uvažuje nahlas.
Příští rok by chtěl Míra nahradit stávající dřevěnou lávku přes potok, obložit studnu a septik kamenem, doladit blízké okolí a možná vyměnit i střechu. „Koketujeme i s myšlenkou, umístit do chalupy saunu, protože pár metrů odsud teče potok z Plešného jezera, kde teplota vody ani v létě nepřesáhne deset stupňů. Tak abychom ho využili, když už ho tady máme,“ rozesměje se. „Dnes lituji, že jsem nedal všude dřevěné podlahy. Musel jsem ale kvůli penězům v mnohém ustoupit. Taky mě mrzí, že jsem vyházel některé původní dveře. Kdybych věděl, že budou po opravě tak dobře vypadat…“
Mírův sen je mít jednou chalupu v pravém selském stylu – všude dřevo, všechno jak má být. „Tady na této chalupě jsem se mnohé naučil i poučil a tak tu příští, pokud nějaká bude, už budu mít snad dokonalou. Jen moje přítelkyně už je z těch mých plánů trochu nešťastná. Prý mám asi té práce málo, že sním o další… Mě to ale všechno ohromně baví.“
Článek z RPN č. 12/2010
