Připravila: Lucie Dvořáková Foto: autorka
„V horách na Hartmanicku je krásně,“ začíná vyprávět paní Jana. „Není nad to, dívat se z oken každý den do zeleně a v zimě na nádherně zasněženou krajinu jako z pohádky. A co teprve na Vánoce! To je romantika, o které se lidem ve městě ani nezdá. Pravda, někdy, když nasněží, zůstaneme v chalupě doslova uvěznění i několik dní, než přijedou s odhrnovačem,“ směje se, „ale už jsme si zvykli nakupovat na týdny dopředu.“
Lidé z města
Vždy tomu tak ovšem nebylo. Vždyť bydleli a pracovali celý dosavadní život v Plzni. Nejdříve stavěli domek pro sebe, pak dodělávali již rozestavenou chatu, nakonec víkendy a dovolené trávili rekonstrukcí chalupy. „Deset let jsem měla tři domácnosti a už se to nedalo zvládnout,“ říká Jana, „tak jsme se s manželem dohodli, že domeček a chatu dáme dětem a na penzi se odstěhujeme sem. Letos už je to pět let a svého rozhodnutí určitě nelitujeme – dobře jsme udělali,“ pochvalují si oba. „Chodíme na procházky, věnujeme se svým koníčkům a nic nám nechybí.“ „Manželka vyrábí nejrůznější dekorace z drátků – zdobí kameny, střepy z blízké zaniklé sklárny i láhve…“ rozpovídá se také Jaroslav a ihned konstatuje, že každou chvíli z chalupy něco odpadne a od toho je tady zase on. A tak je co dělat stále. „Občas zase přijedou synové s potomky a to si užíváme. Jen vnoučatům už kolikrát nestačíme,“ smějí se oba.
Manžel – velký organizátor
„Když se chalupa koupila, měli jsme dluh, takže vše spojené s opravami bylo značně náročné. Byla to zbořenina, dvě místnůstky dole, stodola, všude seno, střecha na spadnutí… Snažili jsme si vystačit s materiálem, který nabízí okolní krajina – využít hlavně kamení ze starých zídek, které jsme rozebírali a dále používali na opravy. Dost věcí jsme si vyrobili sami – nábytek i některé dveře, záklopový strop i podlahy. Okna a schody už se ale musely zadat oborníkům,“ vypráví Jaroslav.
Nejdříve bylo nutné opravit komín. Vzhledem k tomu, že jím po celé délce vedla krokvice, bylo velmi nebezpečné ho používat a manželé nechtěli riskovat požár. „Pak následovalo budování provizorního minibydleníčka v přízemí, abychom měli během rekonstrukce kde složit hlavu a uvařit. Později přišel na řadu komín druhý, protože náš cíl byl rozdělit chalupu na dvě poloviny, aby měl každý syn při pobytu své soukromí. Klasické topení bylo předem zamítnuto – jen kamna,“ říká Jana, „a kupodivu za celou dobu rekonstrukce nenastaly žádné problémy. A to díky manželovi! Všechno šlo jako po másle – je totiž velký organizátor,“ směje se a popisuje, jak cestou sem koupili dvanáct tvárnic, pytel cementu a vápno. „Manžel naplánoval, že materiál musíme za víkend všechen spotřebovat, aby chalupa přibyla. A tak to taky bylo! Měl vše promyšlené do detailů, nic ho nezaskočilo. Aby taky jo, po těch zkušenostech z dřívějška,“ směje se. „Všechny nás vždy těšilo, když stavba rostla. Navíc pro manžela, který trávil pracovně celé dny v kanceláři počítáním, v půl třetí ,vyplivnul´ nějaké číslo a šlo se domů, byla fyzická práce příjemné odreagování.“
Velela i maminka
Celé stavbě dokonale šéfovala vedle Jaroslava i Jany maminka. „Tenkrát sem s námi jezdila a starala se o vaření, takže nás v deset volala na kafe, ve dvanáct na oběd, ve dvě na něco dobrého a v šest k večeři. Ta to tady řídila,“ pokyvuje Jana a popisuje: „Jednou bylo zrovna léto, ale už devět hodin večer a manžel se mě ptal, jestli má ještě rozdělat další kolečko malty. Než jsem se nadechla, moje máma okamžitě odvětila, že přece samozřejmě, když je pořád světlo, takže se někdy končilo i po desáté večerní. Já dělala jen to, co se mi nařídilo, a nechala manžela, ať se realizuje,“ krčí rameny. „Zato teď si to vynahrazuješ, viď…?“ vstupuje do rozhovoru se smíchem Jaroslav.
Nevyzpytatelná příroda
Za chalupou mě zaujalo velké množství pečlivě složeného dříví. Na otázku, zda to vše patří manželům Císařovým, Jaroslav okamžitě odpoví v legraci: „To víte, když je zlá žena, jde všechno.“ Za to se hned od Jany dočká zasloužené odpovědi: „Ale prosím tě, kdyby to bylo tak zlé, tak by jsi to se mnou tolik let nevydržel…“ Usmívají se oba a podotýkají, že již jsou spolu jednačtyřicet let a že dříví mají tolik kvůli zdejší drsné horské přírodě. Nejednou už zde byli svědky vichřice a ta poslední, před měsícem, byla opravdu veliká, zahrada byla plná velkých kmenů… „Můžeme mluvit o obrovském štěstí. Odjeli jsme ten večer na dvě hodiny pryč a po návratu nemohli uvěřit vlastním očím, jaká tady byla spoušť – doslova měsíční krajina…“ říká Jana. Chalupě se sice nic nestalo, okna i střecha přežily, ale nepořádek jsme odklízeli několik týdnů. Kdybychom zde byli, měli jsme po autě, protože s ním parkujeme na místě, kam spadly obrovské větve. Ale takové to tady bylo asi vždy. Vzpomínám si, že když jsme chalupu kupovali, bývalí majitelé nám vyprávěli, že jim do světnice dvakrát vletěl blesk. A jednou zrovínka o Vánocích! Bylo to ve třiapadesátém roce. Tehdejší paní domu právě ležela támhle na posteli a na okně měla nově koupené rádio, hit tehdejší doby. Vtom rána jak z děla, okno se rozbilo, do místnosti vrazil kulový blesk a zapálil vánoční stromek. Paní tenkrát z té postele leknutím spadla!“ popisuje Jana.
Dobrá rada nad zlato
A co by manželé po svých zkušenostech doporučili jiným stavebníkům, kteří se – jako oni kdysi – chtějí pustit do oprav? Jaroslav neváhá s odpovědí: „Raději se do ničeho nepouštět,“ usmívá se, „ale ne, to nemyslím vážně. Co bych ale opravdu poradil, je nechat chalupě její styl – pokud tedy nějaký má. Takže zachovat ho a neničit zbytečně práce řemeslníků dob dávno minulých. Vždyť stačí jen chalupu přizpůsobit k obrazu svému. U té naší moc zmínek z minulosti nezůstalo, přesto to, co jsme po předchozích obyvatelích objevili, jsme se snažili zachovat.“
Celá spodní část chalupy je kamenná. Stěny jsou šedesát centimetrů široké a tak je zde z hlediska vlhkosti nejlepší stálý provoz. Dříve, když se sem jezdilo jen občas, tak když se zatopilo, zdi se orosily a v místnosti se udělala zvláštní nepříjemná vlhkost, která zůstávala při zemi. „Vymyslel jsem jednu vychytávku, nevím, jestli je to dobře nebo špatně, každopádně od problému nám to pomohlo…“ říká Jaroslav: „Zevnitř jsem do výšky jednoho metru nalepil dvoucentimetrový polystyrén. Vlhkost se teď sráží výš a tam snáze vyschne díky proudění vzduchu. Stavařsky je to možná hloupost, protože se izolace dává zvenčí, vlastně pokud se na kamennou zeď vůbec dává. Rosení ale přestalo.“
Máme sebe, a to stačí
„Dnes už chalupu jen udržujeme, sem tam něco vylepšíme a těšíme se z ní. Líbí se nám, že tu žijeme obklopeni přírodou a připadáme si jako na dovolené. I když ta zima tady bývá těžká, už pátý rok chalupu užíváme natrvalo.“
Kolik toho už v životě vybudovali, přesto – jak sami říkají – všechno již dávno rozdali dětem. A ani s chalupou tomu není jinak. „Nepatří nám tady ani vlásek, ale máme sebe navzájem!“ smějí se, „a to nám k životu bohatě stačí…“
Článek z RPN č. 12/2011.
