Připravila: Lucie Dvořáková Foto: autorka
„Jak jsme se později dozvěděli, bývalá majitelka byla ráda, že se přítěže zbavila, my naopak byli štěstím bez sebe, že se konečně zadařilo a mohli jsme spřádat plány do budoucna. Jasno bylo v jedné věci: Chalupa musí zapadnout do zdejšího kraje – to znamená postavit ji s použitím co možná největšího množství dřeva. Abychom si udělali představu, nejdříve jsme se s fotoaparátem rozjeli do různých končin a dokumentovali, především roubenky. Od konceptu v hlavě pak už nebylo daleko k projektu na stole – a akce mohla začít…“
Hurá do montérek
„Kdo nezažil, nepochopí,“ popisuje Petra. „Ta dřina! V prvé řadě bylo třeba odházet kameny, které byly později použity na stavbu podezdívky. A protože peněz nebylo nazbyt, snažili jsme se sami udělat všechno, co šlo. Zaplaťpánbůh, že je manžel stavař a takovým věcem rozumí. Pět let bez dovolené, každý čtvrtek napéct, navařit a v pátek odjezd směr Zátoň pod Boubínem. Ze začátku jsme tady ani nemohli nocovat, takže jsme se každý večer vraceli šedesát kilometrů zpátky domů. Sobota i neděle nanovo, pořád dokola a vše s dětmi. Že to bylo vysilující, nemusím ani říkat… Teď si ale vše vynahrazujeme a už třetím rokem chalupu užíváme plnými doušky.“
Manžel občas zaplakal
Mašinérie s úřady vzala manželům částečně vítr z plachet. „Věděli jsme od začátku, že stavět v dosahu národního parku nám nedává volnou ruku, že svoji představu sdělit můžeme, ale poslední slovo, jak bude stavení vypadat, je na CHKO Šumava,“ vypráví. „Jednání nakonec dopadlo docela dobře a projekt se líbil. Bylo třeba respektovat pouze členění na dřevěnou a zděnou část a tvar střechy. Jen škoda, že bylo nutné zachovat půdorys; chalupu bychom totiž postavili menší. Na druhou stranu je ale díkybohu zajímal pouze vnější vzhled, ne vnitřní dispozice. A to víte, že na řadu přišly i komplikace… Třeba když jsme natřeli roubení světle rezavým odstínem, dozvěděli jsme se, že ho musíme přetřít na tmavší,“ kroutí hlavou majitelé. „Proč nám to neřekli dříve?“
Tradiční stavení
Chalupa byla původně roubená jen z části, což se zachovalo také u nového stavení. Srubová je pouze přední část zbytek je zděný, obložený smrkovým dřevem jako štít. Spojily jsme postupně tradiční i novodobé postupy i materiály. Roubená část je z masivních trámů, předem připravených v nedaleké dílně a sestavených na místě; jsou spojené postaru kolíky. „Pak bylo třeba dobře konstrukčně spojit roubení se zděnou částí. Jak známo, dřevo na rozdíl od cihelného zdiva vysychá a praská a to by při zanedbání této otázky vedlo k posunutí krovu. Největší sesychání již máme ale za sebou a teprve letos jsme opravovali spáry,“ upozorňují. „Ty vymazáváme polyuretanovým tmelem.“ Elektrické rozvody vedou přímo v trámech a na pokrytí střechy zvolili majitelé asfaltový šindel.
Vysněný bazén
Sednice je částečně spojená prosklenou příčkou s relaxační místností, kde je bazén, sauna a vířivá vana. „Bazén jsme si moc přáli…“, chválí si Petra. „Důležité ale je dokonalé odvětrávání, zde vyřešené odvlhčovačem a plastovými okny, která se zde musely použít. Strop je ze sádrokartonu s dřevěnými trámy, opatřenými speciálním nátěrem, plíseň se zatím nikde neobjevila. I údržba vody je téměř bezproblémová. Nejhorší bylo vyčistit dlaždičky na stěnách kolem bazénu po odchodu řemeslníků – to jsem dělala tři týdny!“, směje se.
V sousedství bazénu se nachází technická místnost s kotelnou a skladem a sociální zařízení. V podkroví je pět pokojů a herna využívaná především za ošklivého počasí.
Inspirace provensálským stylem
Paní domu se o útulno postarala sama ušitím polšťářků, patchworkových dek apod. „Co se doplňků týká, čerpám inspiraci z časopisů, mám ráda tzv. provensálský styl,“ říká. „Zdobení interiéru je po těch únavných letech radost… Těšila jsem se, jak budu chodit po bazarech a pátrat po věcech, které by se sem hodily. Hodně kousků máme také po babičce.“
„Co se místností týká, chtěli jsme dohromady kuchyň se společenskou místností – sednici, jak by řekli naši předkové. Kuchyňská linka je ze starých prken, která jsme našli v blátě na Novohradsku. Truhlář z nich vyrobil krásná dvířka, za kterými se již skrývá moderní vybavení. Podlahy a nábytek máme z masivního smrku. Dominantou sednice jsou kachlová kamna s typickým ležením. Od dávných originálů se liší pouze tím, že mají místo malinkatých dvířek krbovou vložku, takže se můžeme dívat do ohně,“ vysvětluje Honza. „Kromě opravdu výkonných kamen využíváme během své nepřítomnosti k vytápění tepelné čerpadlo. Dřevěná místnost se rychle vyhřeje a když otevřeme dvěře, lze temperovat ostatní části chalupy.“
Stále je co vyšperkovávat
„Snažíme se, aby vybavení bylo podle vkusu nás obou – masivní velký stůl, na který se vejde vše potřebné, a není třeba od jídla vstávat. I se židlemi je vyrobený na zakázku,“ podotýká Petra. Ale pořád je prý co vyšperkovávat. „Chtěla bych nad sporák polici z hrubého dřeva, na ní pěkné zelené hrníčky a taky kovaný lustr do předsíně… Co bych naopak odstranila, je sloup elektrického vedení u vchodu do chalupy. Bohužel není možné s ním nic udělat, tak snad si zvykneme. Ze začátku jsme měli určité obavy i z vlakové trati, co vede podél zahrady. Nakonec se ale stala příjemným zpestřením – třikrát za den prosviští vagónek a strojvedoucí zahouká na pozdrav. V zimě je to však horší s přístupem. Ještě že nám ochotní místní lidé v zimě traktorem prohrnují cestičku, za což jim děkujeme! Chalupu užíváme, jak jen to jde, v létě jsme tu skoro pořád. Ale na důchod zde budeme stále a už se těšíme. Ne na ten věk, ale na to, jak si chalupu budeme užívat každý den,“ smějí se.
Každý svého štěstí strůjcem
Na svou chalupu se manželé sice jezdí rekreovat, ale preferují aktivní odpočinek. Volný čas věnují převážně práci okolo chalupy a dovolenou u moře ochotně vymění třeba za novou terasu, jejíž stavbu plánují na letošek. S láskou se místo „lenošení“ oddávají sekání zahrady. Proto jim bývá líto, když z lesa občas zaslechnou poznámky turistů o údajných „zazobancích“. „To mě vždy moc zamrzí, protože co dnešnímu vzhledu chalupy předcházelo, nikdo z nich neví,“ povzdechne si Petra. Ale znáte to rčení: Někdo umí a jiný jen… Jak to jenom říct hezky…? Přitom u nás existují a přímo se nabízejí stovky polorozpadlých stavení, čekajících na své zachránce. Leckdo, nejen Petra s Honzou, se tak může pokusit o vznik a údržbu něčeho krásného, nad čím srdce kolemjdoucího doslova zaplesá.
Článek z časopisu Recepty prima nápadů č. 5/2012.
