Připravila: Helena Chvojková, foto: Štěpán Luťanský

Najít po ránu otevřenou kavárnu je v každém městě trochu zázrak. Pokud je ještě k tomu příjemná, jako ta v kladenském divadle Lampion, svědčí to o tom, že ve městě jsou lidi, kteří se snaží udělat v nevlídnu vlídno.

Zátěž zavedených představ

Roman Hájek, s nímž si tu povídáme o webu kladnominule.cz, je dalším drobným překvapením. Nezapadá do věkové kategorie lidí, kteří se podle našich zkušeností snaží oživovat paměť místa. Ovšem na nápad založit web o Kladně, který by byl čtením nejen o uhlí a o oceli, nepřišel sám, ale spolu se Zuzanou Vlčkovou, profesorkou z místního gymnázia. Ta před třemi lety, když si připravovala hodinu ruštiny, narazila na web moskva.kotoroy.net, kde našla spoustu fotek staré Moskvy, plánů, vzpomínek. „Pro nás to bylo takové osvícení. Řekli jsme si, že by bylo úžasné udělat něco podobného o Kladně. Díky časopisu Kladno Záporno, v němž jsme spolu působili, jsme tušili, že Kladno má problém se vztahem ke své minulosti. Po uzavření dolů a Poldovky se snaží budovat image města sportu, zeleně, ale odkaz na historickou tradici tu chybí. Lidi mají představu, že tu byly jen doly, Poldovka, nic zajímavého… Nevědí, že se tu dají najít kusy města, které nepatřily do průmyslového rajonu a které se radikálně změnily,“ říká Roman Hájek.

Nečekaný ohlas

Od začátku bylo autorům projektu jasné, že nepůjde o to oprašovat nějaké archiválie, ale spíš dát lidem prostor, aby se sami podíleli na hledání zasutých materiálů, fotografií a pohlednic, na odkrývání vzpomínek. Web byl tím nejlepším způsobem, jak je zprostředkovat ostatním, jak zapojit do projektu co nejvíc lidí. „Začínali jsme jen s několika desítkami fotek a vůbec jsme netušili, jak budeme pokračovat, jak to všechno dopadne. Řekli jsme si, že počkáme tři měsíce, jestli web bude mít nějakou odezvu, jestli se vyskytne něco víc, nějaké další materiály. Více méně jsme ale počítali i s možností, že po půl roce nebudeme mít nové věci a že pak stránka usne,“ vzpomíná Roman.

Stal se opak. Povedlo se najít několik lidí, kteří mají bohaté domácí archívy, ať už sbírky starých pohledů nebo fotky. A přihlásili se většinou sami. Na světlo světa se tímhle způsobem dostal třeba úžasný archiv fotek Tomáše Roučka, který zdědil tisíce fotografií (často jen v negativech) po svém dědečkovi Františku Poštovi. Nevyhodil je, jak se to často stává, ale postupně archiv zpracovává. Navíc fotky ochotně pustil do světa, staly se základem webu. „V září a říjnu 2010 jsme z fotografií Františka Pošty uspořádali výstavu v Hornickém skanzenu dolu Mayrau, která byla součástí většího projektu Vášnivé sběratelství,“ podotýká Roman.

Stránka žije

Celý projekt zaštítilo občanské sdružení Kladno Záporno, které také vydává dvakrát do roka stejnojmenný časopis, s nímž je web částečně propojen. Zatímco časopis je zaměřený na současnost, web odkazuje k minulosti. Navzájem se ale trefně doplňují v tom, že prostřednictvím webu a facebooku je možné lidi kontaktovat, získávat od nich informace podstatné pro články v časopise. A naopak, co se nevejde na tištěné stránky, najde místo na stránkách internetových. Toto propojení si vyzkoušeli například v případě obsáhlého materiálu o přírodních divadlech. A fungovalo. „Od začátku jsme plánovali, že projekt by měl být komunitní, že by měl propojovat lidi. To se taky povedlo. Objevují se tam komentáře, lidé si na našem webu vyměňují kontakty, získávají materiály pro diplomové nebo bakalářské práce. Stránka zkrátka žije a to nás těší,“ říká Roman. Ovšem připouští, že to není tím, že by věděli hned, co a jak. Ze začátku měli pocit, že by se měli víc obracet k odborným pramenům, ale postupem času zjistili. že stačí jen pár vět, pár obrázků a výzva, aby někdo další téma rozvinul, aby se lidé chytli. I z drobných střípků, na první pohled nepodstatných vzpomínek, se totiž dá poskládat obraz místa, zachytit jeho atmosféra. Starší si s trochou nostalgie zavzpomínají, třeba jak chutnalo eskymo v místním kině, mladší zírají na to, co stálo před lety na místě jejich rodného paneláku. A někteří se začnou o minulost víc zajímat. Není jich zase tak málo, protože web má přes tři tisíce návštěvníků měsíčně. Vloni navíc přibyla facebooková stránka, fungující jako jakési kulturní fórum. Lidé se tu dozvídají o různých akcích, na jejichž papírovou či jinou propagaci nejsou peníze.

Důvěra za důvěru

Názory a komentáře z davu ale nesou jisté riziko, a to že web nebude považovaný za faktograficky důvěryhodný. Nikdo z těch, kdo ho ošetřují, není historik a nepasuje se na hlídače faktů. Ta si zpravidla ohlídají sami návštěvníci, sami v komentáři chyby korigují. Funguje tedy podobně jako wikipedie. „My povolujeme lidem, aby zpracovávali materiály pro nekomerční účely, zpřístupňujeme jim je a dáváme jistou záruku, že tam nejsou chyby. Když někdo od nás něco chce, třeba fotky pro nějakou publikaci, rádi mu je poskytneme,“ dodává Roman.

Zatím se nesetkali s tím, že by jejich materiály někdo zneužil. Naopak přicházejí oficiální žádosti o poskytnutí fotek. Snad nejkurióznější byla od pána, který psal knihu o historii řeznictví v českých zemích. Zatoužil po snímku fronty na maso uveřejněné na webu. Pak že to na Kladně nežije…

Článek z RPN č. 1/2/2011