Připravila: Helena Chvojková, foto: Štěpán Luťanský

Litoměřice mají svůj půvab i zcela utopené v mlze. Prokousáváme se jí po místech známějších i zasutějších s fundovaným komentářem historika, spisovatele a především znalce místních poměrů Oldřicha Doskočila. „Litoměřice patří z hlediska velikosti pro kronikáře k tomu nejhoršímu. Děje se tady toho víc, než je kronikář schopen napsat, oběhnout, takže některé věci přebírá. Hlavně z novin, tam ale už není záruka autentičnosti. A navíc, proč dublovat to, co si budoucí historik může najít právě v novinách?“

A co za sto let?

Kronikářství v době, kdy se většina dokumentů elektronicky archivuje a není tak těžké se k nim dostat, vypadá trochu jako přežitek. Alespoň v té formě, kdy se jen suše zaznamenávají fakta. Pokud se ovšem otiskne do kroniky subjektivní pohled kronikáře, tak ji rázem posune do jiné roviny. „Tenhle pohled si nemůže dovolit novinář, ten píše o tom, co lidi zajímá momentálně. Kronikář by měl zaznamenávat, co je bude zajímat za sto let, vyrábí pramenný materiál. Musí zachytit strohý fakt a k tomu přidat svůj způsob vidění,“ podotýká Oldřich Doskočil. Jeho způsob vidění je mnohdy dost nekompromisní a mnohým místním by asi nemusel jít pod nos. Takže přiznává, že když začala být kronika dostupná i na internetu, musel trochu „ubrat“. Z obyvatel Litoměřic ji prý však stejně nikdo moc nečetl a nečte. To už na ni spíš reagují Němci, kteří tady mají své kořeny. Čtou ji možná víc než lidé, kteří teď v Litoměřicích žijí, ale nejsou s nimi svázáni.

Bývalá katovna

Kronikářská tsunami

Oldřicha Doskočila vrhla do kronikářství povodňová vlna. Kamýcký potok, který teče pod jejich domem, se před patnácti lety zase jednou vzedmul a tehdejší městský tajemník se přišel podívat na záchranné práce. „Já tam stál v holínkách, v ruce vidle a nadával jsem, co je to za bordel, že už by se to mělo jednou nahoře vyčistit, aby se tu tahle voda neopakovala. A on na mě: Budete kronikářem. No a příští rok jsem si přečetl, že mě rada schválila jako kronikáře.“ Zůstal u kroniky třináct let, skončil teprve letos. Prvních pět let svého kronikaření hledal vlastní formu, styl, protože subjektivní pohled je podle něj u kroniky základ. Na druhou stranu velmi rychle zjistil, že v tak velkém městě, jako jsou Litoměřice, není v lidských silách psát o všem. Kronikář si musí stanovit své priority. Především musí být v kronice zaznamenáno, co město organizuje, tedy co vychází z jeho vlastní iniciativy, dále pak co město podporuje, byť to není jeho vlastní záležitost, a nakonec co baví kronikáře. „Mě bavilo počasí, jak je v mé ulici v sedm ráno, jestli mi to klouzalo cestou do práce, jaký byl stav Kamýckého a Pokratického potoka, když jsem šel kolem. Je to zajímavé, když to člověk čte tak pět let zpátky. Ale v kronice to samozřejmě být nemusí,“ podotýká.

Dříve radnice, dnes muzeum…

Studená sprcha

Nejhorším kronikářovým zážitkem byly povodně v roce 2002. Lidi měli úplně jiné starosti, než se zpovídat kronikáři, který si v tomhle okamžiku připadal tak trochu jako hyena. Zároveň ale nešlo takovou událost vypustit, nezachytit ji. To si prostě jako kronikář nemohl dovolit. A tak se snažil většinou jen věci sledovat, zaznamenávat. „Stavil jsem se třeba na nádraží, vlaky tu kvůli vodě nejezdily. A já se šel zeptat nádražačky, co a jak. Ona se snažila, chtěla mi pomoct, protože si myslela, že se potřebuju dostat domů. Když jsem jí ale řekl, že to potřebuju do kroniky, tak se na mě tak podívala… Já se zastyděl a odešel jsem.“

V tomto domě bydlíval K. H. Mácha.

Sám sobě kronikářem

Povodně byly extrémní situací, ale i při klidné vodě nebylo získávání informací žádnou idylkou. Kronikářství totiž více méně jede ještě podle starých pravidel, která mnohdy ovlivňují ti, kteří kroniku nikdy sami nedělali, na vlastní kůži nezažili, jak je těžké z lidí něco „vydolovat“. „Jestliže za první republiky lidem záleželo na tom, aby byli v kronice vidět, aby tam stálo, co udělali, hlavně po stránce kulturně společenské, tak dneska je to nezajímá. Případně je to začne zajímat až v momentě, kdy mi někdo dodá zprávu o nějaké své aktivitě a já ji zveřejním v kronice. Pak se ozvou, proč tam o nich taky něco není. Ale obecně se dá říct, že dneska lidi žijou jen tím, co je teď. Nezajímá je stopa, kterou zanechají, nezajímá je budoucnost. Proto dělat kronikáře dneska je tak těžké. Člověk do toho investuje spoustu energie, ale odezva tomu neodpovídá,“ dodává Oldřich Doskočil.

Kronika pro něj nikdy nebyla životním posláním, nebyla tak důležitá jako jeho badatelská činnost a psaní knih. A je malým paradoxem, že když psal svou poslední knihu „Na Vikárce v Litoměřicích“, tak mu vlastní kronika prokázala službu. „Potřeboval jsem vyšťourat něco ohledně Ludvíka Kundery, on do Litoměřic pravidelně jezdíval, a nakonec jsem pramenný materiál čerpal sám ze sebe. Uvědomil jsem si při tom, jak rychle se současnost stává dějinami.“

Článek z RPN č. 12/2010