Připravila: Ivana Hudcová, foto: Mona Martinů
Při téže reportáži ve Žďáru nad Sázavou jsem si také řekla, že můj budoucí dům by měl být dřevostavba – stejně jako ten, o kterém jsem psala. Proč? Okouzlila mě jednak rychlost, s níž taková stavba vzniká, i fakt, že je tahle metoda šetrná vůči okolní vegetaci. Zjistila jsem navíc, že hotový dům nemusí vůbec vypadat „dřevěně“ a že když budu chtít, může mít podobu jak klasického domku se sedlovou střechou, tak třeba i minimalistické vily anebo zámečku…
Cesta z města
Zahrada s chatičkou, které jsme vlastnila, mi daly šanci si nejprve po dvě sezóny vyzkoušet, zda mi každodenní dojíždění z vísky 20 km za Prahou časem nezhořkne a jestli mi velkoměsto přece jen nebude scházet. Ani v nejmenším! A tak jsem si začala svůj budoucí domeček kreslit na papír. Inspirovala jsem se chatičkou, poučila se tím, co mi v ní vadilo či scházelo, převzala naopak to, co se mi líbilo… Půdorys obytné části jsem rozšířila z 60 m2 na 80 a přidala garáž. Zachován měl zůstat bytelný sklípek obezděný velkými žulovými kostkami, zasazený do mírně svažité zahrady. Budoucí přízemní, bezbariérová stavba byla cíleně naplánována jako „domek pro jednoho“, ve kterém však v případě potřeby mohou pohodlně pobývat tři osoby – spolu se mnou třeba syn se svým děvčetem nebo moji rodiče… Chybět tedy nemohlo druhé WC. Domek neměl být zbytečně velký i proto, aby jeho provoz byl co nejúspornější. Zde představoval nejdůležitější bod fakt, že bude nízkoenergetický. Vytápění a ohřev teplé vody mělo zajistit tepelné čerpadlo systém vzduch – voda. Půdorys jednotlivých místností, umístění oken a dveří přitom počítaly s přesným rozmístěním konkrétního nábytku, který se sem měl (s výjimkou kuchyňské linky) přestěhovat z pražského bytu.
Bezpečná smlouva
Rozmyšleno, rozhodnuto – a tak mohl projektant firmy začít moje představy, laické kresbičky a plánky převádět do profesionální podoby. A já se dala do hledání kupce na svůj pražský byt, abych měla za co domek postavit. Podepsala jsem i smlouvu s Refizem, která zahrnovala několik zcela zásadních bodů, bez nichž bych si netroufla já – „sama ženská“ – se do stavby pustit: Přesně stanovila lhůtu, během které měl být dům hotový – 120 pracovních dnů, a také finanční sankce za každý den zdržení. Rozpočet zas rozepisoval konkrétní položky v rámci jednotlivých etap stavby. A co hlavně – platit jsem měla nikoli předem, ale po částech vždy až v momentě, kdy by byla ta či ona etapa dokončena.
Stavební dozor
Muž, najatý na stavební dozor, plnil svou roli dosti formálně, jak se časem ukázalo, a zvolit méně seriózní stavební firmu, mohla jsem dopadnout jak sedláci u Chlumce. V jednom směru se ovšem dotyčný neobyčejně osvědčil – při zařizování stavebního povolení. Nejen že si věděl rady tam, kde bych sama tápala, že zůstával klidný ve chvílích, kdy by mně tekly nervy, či bych propadala beznaději, ale navíc byl pro všechny vládce razítek na úřadech nikoli cizím otravou, co si staví domek, ale už známým člověkem, který – jako oni – jen koná svou práci. Vycházeli mu vstříc víc, než by vycházeli mně.
Zahrada zůstala zachována
Coby zkušený profesionál mně stavební dozor ujistil o věci pro mě zásadně důležité – že není důvod, aby práce zasáhly okolní pozemek více, než do vzdálenosti dvou tří metrů od stavby. Stavěla jsem totiž nikoli na „zelené louce“, ale v zahradě sice zanedbané, ale plné krásných vzrostlých stromů a keřů, které bych nerada oželela. Nevzdala jsem se ani třicetiletých rododendronů před domem, rostoucích v místě, kam se měla rozšířit základová deska. Na radu Honzy Kopřivy, kterého znáte z našich stránek i TV Receptáře, jsem tedy keře hned po odkvětu razantně ořezala a koncem září, těsně před vypuknutím stavby, je nechala odborně přesadit do jiné části zahrady. Ujaly se do jednoho! Pak přišla na řadu fáze ničení – tedy odstranění původní chatičky, a taky budování základové desky…
Jak mávnutím kouzelného proutku
Dřevěná kostra domu z nádherných gigantických trámů vyrostla před očima během několika dnů… Proměna byla tak razantní, že člověk propadl dojmu, že do pár týdnů musí být dům hotový. Před Vánoci však napadl sníh a udeřily mrazy. Práce se na dva měsíce zastavily. Byl čas zabývat se interiérem a domluvit výrobu kuchyně. I tady mi pomohly zkušenosti ze psaní. Pět šest metrů linky z dřevěného masivu z kuchyňského studia by vyšly na statisíce, věděla jsem ale, že u truhláře ji pořídím za třetinu. I truhlářskou firmu Unis-N jsem objevila při jedné reportáži – o dřevěném srubu u Znojma. Rustikální nábytek, který jsem tam obdivovala, vyrobila právě tahle sedlčanská firma. Kuchyň jsem si opět sama namalovala a vybrala barvu lazury – stejnou, jako na zárubně a dveře. Na zčásti posuvných dveřích a oknech jsem ovšem nešetřila. Slabost pro dělená okna, navrch ze dřeva místo plastu, mně stála to, co jsem ušetřila na kuchyni. Ochotně jsem si připlatila i na sítě proti hmyzu – vždy aspoň na jednu do každé místnosti. Jsou z materiálu natolik kvalitního, že mohou v okně zůstat celoročně a v létě lze díky nim i v noci větrat a svítit bez omezení.
Hned ten první domek?
Nastěhovala jsem se v půli května. Přísné přepočítání dnů, po které stavba (s výjimkou budování základové desky) trvala, odhalilo jen sedm dnů zdržení navzdory dvouměsíční zimní přestávce. Náklady oproti rozpočtu pak narostly pouze tam, kde jsem sama zvolila nadstandard. Pořád je taky co dodělávat – ne na vše hned byly peníze, na svoje stále čeká i zahrada…
Říká se, že se člověku povede až ten druhý dům, který v životě postaví, nicméně já na svém domku ani po půldruhém roce nenašla nic, o čem bych si řekla – tohle mělo být úplně jinak.
Článek z RPN č. 1-2/2011
