Připravil: Vlastimil Vondruška, foto: autor
Komenda a tvrz
Ves Ploskovice se poprvé uvádí v polovině 11. století v zakládací listině litoměřické kapituly. V roce 1188 získali část vesnice johanité a postavili si tu opevněné sídlo (komendu). Před husity ovšem johanité nejspíše uprchli, protože v roce 1424 obsadil opuštěnou komendu jistý rytíř Ješek. O jeho činnosti se ovšem zprávy různí. Podle stoupenců husitů držel pod kontrolou významnou obchodní cestu z Litoměřic do Žitavy, odkud hrozil vpád nepřátel. Podle odpůrců kalicha to byl lupič, který na cestě od Žitavy přepadal kupecké vozy. Což je v podstatě totéž, protože tak se tehdy bojovalo. Císař Zikmund v roce 1436 zastavil Ploskovice bývalému husitskému hejtmanu Jakoubkovi z Vřesovic, protože kališnické peníze přišly prázdné pokladnici „Šelmy ryšavé“ vždycky vhod. Někdy v té době došlo k přestavbě starého dvorce na gotickou tvrz. Ta pak byla v letech 1545 až 1575 přestavěna na renesanční zámek. Jeho podobu však neznáme, protože „starý, prý zcela zchátralý“, byl stržen na počátku 19. století a na jeho místě vyrostl patrový dům v klasicistním stylu pro vrchnostenské úředníky.
Dalibor
Pověst o Daliborovi se v době romantismu těšila v české společnosti velké oblibě. Svůj původní cyklus německy psaných básní z roku 1848, nazvaný Daliborka, přepracoval Josef Wenzig v roce 1865 na operní libreto. Premiéra Smetanovy opery Dalibor se konala 16. května 1868, což byl den položení základního kamene k Národnímu divadlu. Jak to ovšem bylo s Daliborem doopravdy? Na konci 15. století získal Ploskovice Adam z Drahonic (psal se i Ploskovský). Aby mohl začít výnosněji hospodařit, zavedl nové roboty (což bylo v té době celkem běžné). V rámci pravdy je totiž nutno říci, že do té doby byla povinná robota na ploskovickém panství zcela zanedbatelná, jen několik dní v roce. Ani to se ovšem poddaným nelíbilo. Nejprve protestovali a nakonec se 13. července 1496 shlukli před tvrzí, dobyli ji a Adama z Drahonic vyhnali. K přesvědčení, že mají na něco podobného nárok, je vedl fakt, že Adam nebyl majitel panství, měl ho jen v zástavě (tedy v nájmu od johanitů, kteří formálně panství stále vlastnili). Pana Adama zranili a než ho pustili, donutili ho podepsat listinu, že je propouští ze své vrchnostenské moci. Sami se pak nabídli jako poddaní Dalibora z Kozojed, který se ujal nejen jich, ale celého panství včetně tvrze (tedy v podstatně ji s podporou poddaných obsadil). Adam Ploskovský se obrátil na zemské hejtmany, ti svolali vojenskou hotovost litoměřického kraje, která v roce 1497 po kratším boji tvrz dobyla a Dalibora zajala. V té době byla na Pražském hradě dostavěna věž, v níž byl Dalibor prvním vězněm (dnes se nazývá Daliborka). V březnu 1498 byl Dalibor zemským soudem odsouzen, neboť dobře věděl, že poddaní vyhnali dosavadního pána, a jednal tedy „nešlechetně proti právu a řádu“. Podle zvyklostí byl ještě téhož dne sťat mečem. A je to stejné, jako s oním loupeživým rytířem. Ochránci vykořisťovaných velebili Dalibora jako hrdinu, stoupenci práva ho hodnotili jako zloděje, neboť násilím vynucený právní akt může mít těžko nějakou platnost.
Protikorupční povstání
K dalšímu povstání došlo na ploskovickém panství v roce 1680. V té době byl hejtmanem panství Mathes Rosslaw, který údajně krutě jednal s poddanými. Ti ho navíc obvinili, že zdefraudoval kontribuci (daně státu). Proto poddaní pod vedením chalupníka Jakuba Chladného z Dolních Řepčic odmítli robotovat a poslali delegaci do Vídně k císaři. Dvorská kancelář nařídila stížnost poddaných prozkoumat. Tenhle příběh je poučný svou aktuálností. Než se totiž císařské úřady rozhoupaly, aby vše vyšetřily, vtrhly do Ploskovic vojenské oddíly generála Haranta, pozatýkaly povstalce a čtyři z nich popravily. Až v roce 1685 (pět let po popravě vzbouřenců) bylo nařízeno „přezkoušet Rosswalovo hospodaření“. Vzápětí hejtman uprchl do Litoměřic, kde požádal o azyl v dominikánském klášteře. Řeholníci ho odmítli vydat trestnímu stíhání a záhy v klášteře bývalý hejtman umírá.
Bez účtů
Anna Marie Františka Toskánská vedla v Zákupech nákladný vévodský dvůr. Rozhodla se, že si v nedalekých Ploskovicích, které jí spolu s řadou jiných panství patřily, postaví nový přepychový zámek, který by se vyrovnal vilám zahraniční šlechty. Podle pamětníka prý toužila vybudovat malé Versailles. A to se jí, po pravdě řečeno, nakonec povedlo. Kromě jiného proto, že se stavbě osobně věnovala, na vše dohlížela, kontrolovala postup prací a sama jednou týdně vyplácela dělníky. Stavba to byla nesmírně drahá a podle pověstí stála celý milion zlatých (což bylo neuvěřitelně mnoho). Protože však chtěla skutečné náklady utajit (s manželem měla neustálé spory), zničila stavební plány i účty. Proto neznáme nejen náklady, ale dokonce ani architekta (podle stavebního rozboru se dnes soudí, že jím nebyl nikdo jiný, než slavný Kilián Ignác Dientzenhofer).
Zlatá éra
Poslední korunovaný český král Ferdinand V. se musel v důsledku revoluce vzdát v roce 1849 trůnu ve prospěch svého synovce Františka Josefa I. Jako letní sídlo mu pak sloužily Zákupy a Ploskovice. Zchátralý zámek však bylo nutno pro jeho dvůr rozšířit a renovovat (tehdy bylo přistavěno ještě jedno patro). Do Ploskovic přijel poprvé v roce 1854. Komnaty zářily novotou a byly vybaveny předními umělci a řemeslníky, kteří podle dobové zprávy „tvořili svobodně, následující bez ekonomických ohledů vnuknutí své umělecké fantazie“. Inu, státní zakázky byly pro umělce požehnáním v každé době.
Článek z č. 5/2011 časopisu Recepty prima nápadů
