Připravila: Lucie Dvořáková foto: autorka
Sotva chalupu dostali od Janových prarodičů v roce 1990, hned ji začali předělávat k obrazu svému a od té doby pořád něco budují. Přes všechna vylepšení si však paní domu stále myslí, že spousta věcí ještě není hotových tak, jak by si přála. I přes tohle přesvědčení oči nevědí, co dříve obdivovat…
Tvrdá realita
„V chalupě bydlíme přes patnáct let. Předtím jsme ji pět let dávali dopořádku a dojížděli sem každý den po práci. Nadšení nechybělo, ale realita byla trošku horší… První zmínky o této usedlosti se datují k roku 1640, tak si dokážete představit, jaký byl její stav,“ konstatuje Jaroslava. „Řekli jsme si ale, že se pokusíme dát chalupě styl, který by odpovídal dnešní době. Až později nám došlo, jaký úkol jsme se rozhodli splnit. Ještě že mám tak šikovného manžela…“ dodává se smíchem.
Moderní materiály versus roubenka
„Všechny práce jsme se pokoušeli dělat jen s pomocí kamarádů, rodiny a šikovného řemeslníka pana Matějky,“ rozpovídá se Jan. „Ne že by chalupa byla úplně neobyvatelná, ale dnes jsou na bydlení jiné nároky. Celá byla v podstatě dřevěná, vyspárovaná mazaninou a stavba sedala dolů, bylo nutné co nejdříve opravit roubení. A protože lidí na podobné práce je málo, a když už se najdou, požadují příliš vysoké částky, tak jsem se do toho dal sám,“ směje se. „Chalupu ale bylo potřeba nejdříve odizolovat. Na dřevěné trámy jsme dali deset centimetrů skelné vaty, za to vyzdili tvárnice, aby dovnitř nešla vlhkost, přidali dva centimetry polystyrénu a pak ještě sádrokarton… Někoho možná zarazí, proč do roubenky sádrokarton, ale dívám se na to tak, že dnes se zkrátka nabízí spousta možností a materiálů, které vám mohou při stavbě pomoct či ulehčit práci. U nás to byla taková z nouze ctnost. Chtěl jsem zamezit vnikání par z vaření apod. do obvodových částí roubenky. Díky polystyrénu a sádrokartonu vznikla dokonalá parozábrana a zdokonalila se tepelná izolace rekonstruované části domu. A, že jsem tyhle materiály k rekonstrukci použil, nikdo nepozná,“ zdůrazňuje.
Proměna chlévů
V místě někdejších chlévů zbudovali místnost, která dnes patří rodinným oslavám a posezení s přáteli. „Inspiraci jsme načerpali v nedaleké restauraci, jenomže, jak už je u nás asi zvykem, vzali jsme si pěkně velké sousto,“ shodují se manželé. Při počátečních opravách hrozilo, že se strop proboří – to když jednomu z kamarádů, kteří pomáhali s odstraňováním nánosů na pískovci, projela noha klenbou. „Doufali jsme, že se tak nestane, chlév je totiž postavený z nádherných kvádrů a byla by to škoda. Všechno jsme okopávali ručně a představte si, náramně k tomu posloužil nástroj našich předků z roku 1878, který jsme v chalupě našli!“ Z hospodářské části pak udělali byt pro dceru Olgu. V místě tehdejšího „bydliště“ prasat a ovcí je pro změnu venkovní posezení.
O nápady není nouze
Jaroslava se v zařizování a zkrášlování místností přímo vyžívá. I několik vychytávek týkajících se stavebních úprav je z její hlavy. Vymyslela například šikovnou „schovku“ pro aparaturu krbu, která je napojená na podlahové topení v jednotlivých místnostech. Když jsme doma sami s manželkou, hodně využíváme k vytápění krb, podlaha naši část domu krásně vyhřeje,“ říká Jan. „Dříve na tomto místě stála kachlová kamna – ta už ale v době, kdy jsme chalupu dostali, byla třicet let zbouraná, tak padlo rozhodnutí postavit na jejich místě krb. A protože to bylo v podstatě uprostřed předsíně, nastal problém, kam umístit potřebné příslušenství – čerpadlo, které vhání teplo do podlah. Tehdy manželka navrhla jednoduše ho obezdít a nad tím udělat „falešné“ okénko. Vypadá sice jako venkovní, ale spojuje obývací místnost s předsíní. Plní tedy funkci jednak dekorační a zároveň podle potřeby pomáhá při proudění tepla, které cirkuluje přes všechny místnosti. „Za to taky svou manželku dodnes neustále chválím!“ pokyvuje Jan.
Maňáskové divadlo
„I mě občas něco napadne,“ směje se Jan. „Jako malý kluk jsem na chalupu jezdil každý rok na prázdniny a trávil tady celé léto. Když pak v 70. letech přišla „umakartová“ doba, babička s dědou se rozhodli všechen nábytek vyházet a nahradit ho novým. Krásný starý nábytek vystrkali z chalupy do stodoly a tam i zůstal. Celé roky ležel na zemi na hlíně, kde samozřejmě shnil. Jedno čelo postele se mi ale tenkrát líbilo a tak jsem ho jako kluk dal do sena na půdu, ale pak na to zapomněl… O to větší byla moje radost, když jsem ho po letech celkem zachovalé objevil. Jediná věc, která se zachránila! Když se dnes na ni podívám, připomenu se svá bezstarostná léta… Teď máme čelo v obývací místnosti, kde slouží jako ozdoba nad skříňkou s televizí, které dnes pro celkový vzhled neřekne nikdo jinak, než maňáskové divadlo.“ Nápad paní Jaroslavy vylepšit to oponou, ovšem rodina zavrhla…
Co je nové, nemusí být dobré
S podlahou v dnešní ložnici si Jan a pan Matějka pěkně vyhráli. Využili původní prkna, sice už pěkně prochozená, ale nijak zvlášť napadená škůdci. „Napadlo mě, že z druhé strany nemůžou být špatná, tak jsem je vytloukl ven, otočil a skutečně – druhá strana byla v perfektním stavu,“ pochvaluje si Jan. „Všechna jsme je tedy zbrousili a natřeli teplou fermeží a lakem. A jsou jako nová! Ještě by možná stálo za zmínku pochlubit se jednou historkou… Při rekonstrukci před dvaceti lety jsme si řekli, že v patře obložíme původní roubenou část tenkrát moderními palubkami. Dnes se oba divíme, jak jsme mohli takovou krásu zakrýt… Jako ten děda s babičkou, když vyhazovali starý nábytek!“ smějí se manželé. „Před pár lety jsme proto palubky strhali, původní roubení očistili, natřeli fermeží a trámy vyspárovali kašičkou z vápna, cementu, písku a trošky perlitu… To víte, člověk se vyvíjí…“
Článek z RPN č. 6/2011
