Připravila: Lucie Dvořáková Foto: autorka
„Obrovský nápis hlásal: „Prodám nebo vyměním za bit v Praze“. Nejdříve jsme omdleli, hned potom se ze srdce zasmáli. Ani ne tak té hrubce, jako spíš tomu, že jakýkoliv byt v Praze má větší cenu, než tohle. Přesto jsme na níže uvedené číslo zavolali – a omdleli podruhé! Částka, kterou nám na druhém konci hlas sdělil, byla tak vysoká, že koupě nepadala v úvahu. Nedávno ukončená stavba domu v Praze pohltila téměř všechny úspory, a tak byla vidina víkendového stavení v oblíbeném místě odsunuta na neurčito…“ Doma se však na tohle téma nepřestalo hovořit. „Necháme věci plynout,“ prohlásil Milan. Jaké bylo jejich překvapení, když po necelém roce tu samou ceduli na chalupě opět našli. „Manželka se na mě podívala a já už věděl své… Udělám všechno pro to, aby byla naše, řekl jsem a tím padlo jedno z největších životních rozhodnutí.“
Výzva a šílenost
„Prosekali jsme se tenkrát dovnitř bodláčím, abychom si chalupu důkladněji prohlédli. Vystihnout pár slovy tehdejší stav, je těžké; to, co jsme spatřili, bylo šílené. Nechápali jsme, jak je možné, že celá stavba ještě drží pohromadě. Bylo nebezpečné uvnitř vůbec stát, natož se snažit něco opravovat,“ popisuje Milan. „Ani jsem se nedivil, že ji nikdo nechtěl… Majitel nakonec ze svých požadavků něco slevil a tak jsme si plácli.“
„Od začátku se jako hlavní problém jevila vzdálenost chalupy od našeho bydliště – více než stopadesát kilometrů. Oba jsme ještě byli zaměstnaní a každý den dojíždět na stavbu nepadalo v úvahu. Výhodou byla naše známost a výborný vztah s architekty, kteří dříve odvedli skvělou práci na našem domě. Proto vše, co bylo potřeba vyřešit, padlo znovu na Helenku Fišárkovou a Vlastu Jirkala. To mi dodalo odvahu,“ vzpomíná Milan. Na jejich popud kvalifikované osoby sepsaly stávající stav. Výsledek však příliš lichotivý nebyl. „Víte, že nejlepší by bylo do toho drcnout?“ povídá jeden z nich. „Ušetříte si spoustu starostí!“ Nicméně zprávy odbornice „plísňařko-broukařky,“ jak Milan paní přes dřevomorku a spol. trefně nazval, byly povzbudivé. „Dřevo je v podstatě v pořádku,“ oznámila. „Bourat se tedy nebude!“ rozhodli manželé.
Střecha na kůlech
„Architekti vypracovali několik návrhů. Byli velice trpěliví, věděli, že všechno chce svůj čas a na všem je důležité si dát záležet. Oceňovali jsme především jejich obrovský smysl pro detail, naše přání brali vážně a hýřily nápady. Od samého začátku jsme se shodli, které odstíny barev použijeme, prostě jsme si notovali. Ale protože objekt stojí v chráněné krajinné oblasti, bylo nutné s projektem nejdříve navštívit patřičná místa, kde se nám dostalo příslušných pokynů – zachovat půdorys, krytinu, okna a jednu třetinu chalupy obložit dřevem. Domluvili jsme se a začali,“ popisuje Milan.
„Původnímu plánu nebourat jsem se občas zasmál. To když jsem viděl, co to slovo v případě naší ruiny znamená. „Pouze část kamenné zdi a krov zůstává. Ostatní musí pryč!“ prohlásili stavaři, které jsme si najali. Musím podotknout, že i na ně jsme měli obrovské štěstí. Podařilo se nám najít stavební firmu, která „jela“ bez nás. My pouze jedenkrát za čtrnáct dní přijeli jejich pokrok zkontrolovat,“ pochvaluje si.
„Vše jelo jako po másle, až jsem se divil. Dodnes to pokládáme za obrovské štěstí. Víme totiž, že v dnešní době je něco takového až neuvěřitelné. Zpočátku bylo v plánu zprovoznit jen přízemí, abychom sem mohli jezdit. Když jsme ale viděli, jak jde všechno krásně od ruky, pokračovalo se hned i podkrovím,“ popisují manželé. „Dnes víme, že lépe jsme si vybrat nemohli – tolik let už od rekonstrukce uběhlo a ještě nikde se neobjevila žádná závada!“ Celá akce trvala zhruba rok a půl.
Otázka topení
„Vyřešit vytápění objektu v době naší nepřítomnosti jsme pokládali za velmi důležité. V této nadmořské výšce se v zimě teploty pohybují i hluboko pod nulou a tak to bylo nutné důkladně promyslet. Elektřina nepadala v úvahu, neboť je zde velmi slabý příkon. A tak jsme venku před chalupou nechali vykopat díry a do těch umístili plynové nádrže; ovládáme je na dálku přes mobil a chalupu temperujeme na deset stupňů.“
V přízemí po celé ploše nechali manželé udělat podlahové topení, rozdělené na čtyři okruhy, s regulátory v každé místnosti. V patře jsou pak jen radiátory.
„Když se chalupa dostavěla, rozhodli jsme se, že ji pokřtíme, pozveme kamarády a oslavíme prvního Silvestra. Dnes už se tomu smějeme, ale co se nestalo… Vše připraveno, nakoupeno, návštěvy se sjížděly a my naše dokonale vymyšlené topení ne a ne přemluvit k premiéře,“ líčí Milan. „Zaplaťpánbůh, že jsme si chytře do kuchyně pořídili ke všem těm vymoženostem ještě kachlová kamna – ta nás zachránila! Teplo z nich je k nezaplacení a tehdy to platilo doslova do písmene…“
Izolace a střecha
Část kamenné stěny stavebníci nebourali. Horší to však bylo s podlahou, tu bylo třeba udělat novou. Beton se však nezalil až k původním zdem, ale zevnitř zůstala malá mezera. Zvenčí zeď nejdříve odkopali, naimpregnovali a vložili bublinkovou fólii. „Musím říct, že to byl bezvadný nápad – stěny nevlhnou a když kamna roztopíme, kameny nasají teplo, které dlouho vydrží. Ostatně to je stará známá pravda,“ podotýká Milan.
„Zajímavostí na naší chalupě je vychytávka s okapy; ty totiž nemáme! Protáhli jsme krov tak, aby měla voda a hlavně sníh volnou cestu, takže si spadne, kdy chce. Na pokrytí střechy nám byly nabídnuty tři varianty. Dřevěné šindele jsem bez rozmýšlení zamítl, pravá břidlice je zase velice těžká a musel by se kvůli ní zesilovat krov. Volba tedy padla na její imitaci. Ta ovšem napoprvé nevydržela a střechu jsme museli reklamovat. Dodavatel totiž nevzal v úvahu to, že během zdejší zimy tu bývají teploty i mínus dvacet, ale zároveň svítí sluníčko, což je na krytinu velký tlak a pnutí. Tak se stalo, že prostě nevydržela. Jinak pod střechou je 16 cm izolace v kombinaci s parotěsnými zábranami, a to bohatě stačí.“ Venkovní dřevěné obložení na chalupě natírá Milan jednou za pět let. A okna? „Ta jsme zvolili sice dokonale nepraktická, ale zato krásná – špaletová s větracími dílky,“ směje se.
Další zařízení
Architekti se zde skutečně vyřádili. Například elegantní kamenné niky v obývacím pokoji pravidelně obdivují příchozí návštěvy, saunu z pravého šumavského smrku si manželé nemůžou vynachválit. Také praktické šatny si našly mnoho příznivců. V celém stavení totiž nenajdete skříně, jen závěsy, které vedou do samostatné části každého pokoje. „Velice praktické. Doporučujeme všem!“ ukazují manželé. I z podlah v přízemí mají obrovskou radost – staré cihlové půdovky z antiku s patinou let dávno minulých sem pasují, jako kdyby zde byly odjakživa. Podařilo se ještě sehnat stará svítidla i některé skříňky. Také z podkroví, které je celé dřevěné, jsou nadšení.
Dnes už se Milan baví na chalupě jen sekáním dřeva a trávy. Rád také neustále přemýšlí o různých vylepšeních a zároveň ho těší, že už na nic nepřichází. „Nejlepší věc, která mě napadla, byla postel v kuchyni; tu jsem si prostě musel prosadit. Po takové kachýnce ideální kombinace,“ směje se. Usmívá se i Zdeňka, když reaguje: „Moc mu to přeji… Když totiž po obědě leží, je to jediná chvíle, kdy se také dostanu ke slovu. Dokud chodil do práce, vymluvil se tam, teď nemám šanci!“
Článek z časopisu Recepty prima nápadů č. 3/2012.
