Připravila: Lucie Dvořáková foto: autorka
Ať žije kámen!
V duchu počítal s nejhorším scénářem – že se stavení sesune k zemi dřív, než se do záchrany vůbec pustí: „Dnes se sám sebe ptám, co bych dělal, kdyby se tak stalo a je pravda, že mnoho nechybělo a na chalupu by lidi z vesnice mohli už jen vzpomínat. A já taky… Takže jsem se snažil naplánovat opravy co nejrychleji a to takto: Vždycky zbourat zhruba pět metrů zdí, střechu podepřít trámy, vykopat základy a postavit zeď novou. Ze začátku mi moc pomohl místní kovář Venca. Takto se mi podařilo obnovit tři čtvrtě stavení,“ popisuje Standa. „Všude jsem použil nový kámen, jen na jednom místě, u okapu, zůstalo pár kamenů původních – jako památka na lidi, kteří chalupu kdysi stavěli; chovám k nim dodnes velkou úctu. Když jsem práci dokončil, našel jsem při čištění studny ještě jeden nádherný kámen – s letopočtem 1863. Vytáhl jsem ho na svět, očistil a dodatečně ho zapustil do zdi vedle vchodu.“
Co se nového kamene týká, ten navozil Standa z lesa a z polí a každý prý vzal nejméně třikrát do ruky. „Lidé mojí chalupě tenkrát říkali Na Rábí – to pro ty hromady šutrů, které jsem měl po celé zahradě,“ směje se. „Pak přišla na řadu poslední čtvrtina chalupy, ze dřeva. Trámy ležely na holé zemi, takže za ta léta odspodu shnily. Ale kde bylo dřevo tenkrát, je i dnes, postavil jsem to úplně stejně. Uvnitř chalupy vše dřevěné shnilo také. Jediné, co zůstalo jakoby zázrakem nedotčeno, byl strop v ložnici – na ten jsem ani nemusel sahat. Kupodivu je dodnes v perfektním stavu. A víte proč? Dočetl jsem se, že ho natírali volskou krví.“ Také chlívy prý byly kapitola sama pro sebe. „Hnůj z nich jsem vyvážel několik dní! V chlévech se nacházely také krásné klasické klenby, ty se ale, bohužel, nepodařilo zachránit a musely se zbourat. Dost mě to mrzelo, ale nebyla jiná možnost.“ Podlahy ve všech místnostech udělal Standa rovněž nové. V podkroví vybudoval jeden velký prostor. „No, nadřeli jsme se jako koně…!“ říká nejen o sobě, ale také o svojí bývalé ženě. To společně s ní chalupu opravoval. „A spousta nápadů je právě jejích,“ uznává.
Na řadě je zahrada
Po úpravách chalupy se mohl Standa pustit do budování zahrady. „Libí se mi ty japonské – voda, kámen…“ Rozesměje se: „Ten šutr je už asi taková moje úchylka… Například támhle ten stůl,“ ukazuje mezi stromečky, „je z mlýnského kamene. Objevil jsem ho náhodou v Plzni na stavbě, kde ho chtěli rozbít a dát do základů. Takovou vzácnost ze 16. století…! Ještě ten večer jsme pro něj jeli a dnes výborně slouží – sice jinak, než kdysi, ale není to krásné?“
Standa se také snaží pěstovat jehličnany. Nejnovější přírůstek představuje stromek s modrými šiškami, na které je moc zvědavý. Už se mu nechce pořád dokola sekat trávu, tak si řekl, že z části zahrady udělá les. Jen kůra, hrabanka, žádný plevel… „Taky jsem se pokusil o jezírka…“, provádí mě po zahradě. „Vyhloubil jsem dvě – asi metr hluboká a nasadil do nich červené ryby, ale chcíply mi…“ pokrčí rameny: „Asi jsem něco udělal špatně.“ A protože je vskutku činorodý člověk, pustil se i do budování kamenné (!) hradby. „Milda mi ukázal, jak na to, tak druhou půlku už jsem zvládl sám.“ Kámen skombinoval s loukoťovými koly, doladil bránami, jimiž se dříve oralo pole a jež náhodou objevil při svých výpravách do okolí, vytvořil elegantní průhledy… „Chtěl jsem něco originálního a to se myslím povedlo,“ uzavírá.
Milovník starých věcí
„Chalupu najdete na císařských mapách už z roku 1861. Takže místo hodně pamatuje a proto není divu, že zde každou chvíli něco objevím – zvlášť teď při úpravách zahrady. Při opravě septiku jsem dokonce narazil na starou pistoli. Většinou jde ale pouze o drobnosti, ale vždycky mám z takového nálezu radost. Jsem takový „hledač“ amatér. Rád šmejdím po tajných a opuštěných místech, moje přání je najít něco zvláštního a hodně starého. Mým koníčkem je procházet se přírodou a dívat se kolem sebe – někdy i s detektorem, a to je teprve zábava! Staré hrnce, dvířka od kamen, patrony, víčka od piva… Občas se ale ukáže i předmět, nad kterým zajásám. To pak večer sedím, čistím ho a hádám, co to asi může být.“
K chalupě se váže i příběh, na jehož konci byl nález – a ne ledajaký… „Když jsem si ji pořídil, vylezl jsem opatrně na půdu a mezi zdí a prkennou podlahou našel čtrnáct mincí! Některé německé, z první republiky a také kopějky. Hledal dál a brzy objevil pod podlahou plechovou krabičku. Oči mi jiskřily, říkal jsem si: Konečně jsi objevil ten vysněný poklad… Otevřu ji a v ní několik párů starodávných, nádherných manžetových knoflíčků. Panečku, jakou já měl radost! To víte, že jsem si to nenechal pro sebe a hned jeden pár daroval potomkům původních obyvatel chalupy, kteří se sem čas od času přijedou z Německa podívat. Ať mají taky nějakou památku. Škoda jen, že kdo je sbíral, už se nedozvíme.“
„A tady,“ ukazuje, „je z půdy vidět ještě původní šindelová střecha a nápis křídou K+M+B z roku 1915! Samozřejmě jsem ho nemazal, vždyť už má historickou hodnotu. Šindel Němci za války ,přebouchali´ eternitem, takže původní střecha je vidět už jen odsud a nedej bože, kdyby to chytlo…“ Kamna do kuchyně si Standa pořídil, jak jinak, stará. „Mám rád věci, které něco pamatují, ne ty nové, bez příběhu, postrádající duši… Koupil jsem kamna na inzerát. Celé jsme je s panem Taborem z Klenové rozebrali, kachle očíslovali, převezli sem do Děpoltic a zase poskládali. Kamna za babku a jak slouží!“
Další „členové“ domácnosti
„Z jednoho antiku jsem přivezl tkaný koberec s jelenem. Líbil se mi. Na první pohled obyčejný, ale co se nestalo. Dal jsem ho na stěnu a zjistil, že je utkaný tak, že ať jdete kamkoliv, jelen vás stále sleduje a otáčí za vámi hlavu. Kam se hrabe Mona Lisa!“ směje se. V podkroví si vyčlenil koutek pro svou zálibu – sbírání starých předmětů. „Takové malé muzeum – máselnice, lopaty, truhly, skříně, talíř z bývalé hospody… Dokonce i záchod ještě po Němcích,“ nadšeně vypráví. „Samozřejmě, že dnes je už jen na parádu…“, pobaví mě spojením slov „na parádu“ a „záchod“. Standa bere můj údiv s humorem: „A tuhle lavici s kalamářem mám ze staré místní školy… To se tak jednou procházím a cítím, že ve vsi něco pálí. Panenkoskákavá, pálili vybavení ze staré školy! Zbyla už jen poslední lavice, tak jsem si odvezl aspoň ji…“
Parohy k padesátinám 
Z balkónu je krásný výhled na šumavské kopce i na jelení parohy ve štítu chalupy. „Vidíte? Tak tyhle parohy mi koupil k padesátinám kamarád. Pak mu ale bylo hloupé mi je dát, tak je schoval a koupil mi hmoždíř. Po čase se mi ale přiznal a zeptal se. Co já teď s tím parožím? Nechceš ho ode mě za pětistovku koupit? Tak jo a přimontoval jsem je na chalupu. Třeba to bude vypadat, že jsem ho skolil, povídám mu,“ směje se opět. A protože v chalupě žije Standa sám, s každým, kdo projde okolo, rád prohodí pár slov. A kdyby se vám u něho líbilo, můžete prý i přenocovat. „Je tady krásně, místa víc než dost – příroda, lesy, ticho… Jen já a moje znovuzrozená chalupa.“
(Článek z časopisu Recepty prima nápadů č. 5/2011)
