Připravila: Lucie Dvořáková Foto: autorka
„Natáčení vždy spunktovala moje tchýně, ta o to měla hlavně zájem…“, zvedne ruku a zašustí o sebe dvěma prsty: „Chápete, co tím myslím…? Já jsem o nic takového nikdy nestál! Ale řekněte, co jsem mohl dělat? Mlýn tenkrát mně a manželce ještě nepatřil. A hlavně, pokaždé se vše seběhlo strašně rychle. Filmaři přišli, zeptali se, jestli u nás mohou točit, tchyně kývla, odemkla, pustila je dovnitř a už to jelo.“
Pohled za kameru neměl chybu
Pan Josef přiznává, že i přesto, že ho nikdy tyto „akce“ nelákaly, dodnes se rád zasměje některým situacím, které je provázely. Například když se u nich v roce 1984 točila právě pohádka „S čerty nejsou žerty“, bylo ve vesnici hotové pozdvižení. „To jsem se teda pobavil…“, komentuje s nadhledem: „Místní občané si přinesli z domova křesílka, stolečky, kávičky a usalašili se po celém dvoře. Nebylo kam se hnout! V jednom rohu debužírovali herci, zbytek plochy zabarikádovali zvědavci. Když se točily scény uvnitř, lidi měli nalepené nosy na oknech, aby jim nic neuniklo a viděli, co se tam děje…“, směje se Josef. „A nejvíce dohadů bylo kolem černé kočky – určitě si pamatujete, že se v pohádce několikrát objeví… Tak Všechny ženské z okolí se hádaly, čí kočka byla. „Moje…“, křičela jedna. „Ne, patřila mně,“ říkala druhá. „Já jsem jim ji půjčila,“ pletla se do toho třetí. To jste neviděla, kolik lidí se k ní hlásilo! Dodneška se vlastně neví, čí byla,“ mávne rukou.
Se sukněmi to nešlo…
V kuchyni, kde se nacházejí kamna, je překvapivě málo místa, místnůstka sotva dvakrát tři metry… Přesto také filmařům posloužila. „Při natáčení scény, v níž paní Krečmerová alias Dorota Máchalová peče koláče, to byly obstrukce… Poté, co nastěhovali do kuchyně reflektory a kamery, zjistili, že má problém se tam s těmi sukněmi vůbec vejít! Nakonec se všechno přece jen povedlo, ale když jsem pak pohádku viděl v televizi, musel jsem se smát. Kamna, která natočili hnědá, jsou v pohádce zelená a kuchyň vypadá obrovská! Ta, jak jsem se později dozvěděl, byla dotvořená v barrandovských ateliérech a triky byly tak dokonalé, že svou vlastní kuchyň jsem nepoznal!“, vypráví. „Další zajímavost, která mi utkvěla v paměti je scéna, ve které dostal Vladimír Dlouhý coby Petr Máchal za úkol skočit ze střechy, porazit necky a shodit zámeckého správce – Viktora Preisse do hnoje. Nabízeli mu kaskadéra, ale on, že ne, že se nenechá nikým zastupovat. Bylo to napínavé, přípravy na hodiny, ale zvládl vše bravurně! Dole na dvoře na něho čekala hromada papírových krabic, do kterých spadl. A že je to docela výška, jen se podívejte,“ ukazuje nahoru.
Další filmařské počiny
„Tak si představte, jaká je ta filmařina kamufláž… Jednou se u nás točil i pořad o folklóru z Jižních Čech s názvem „Já ubohá děvečka, vzala jsem si dědečka“. Proč zrovna tady? Protože filmaři potřebovali k natáčení vodní mlýnské kolo s horním náhonem a na jihu ho zkrátka nesehnali,“ směje se Josef. „Ale ona je jejich práce také někdy docela náročná – a teď mám na mysli práci herců i celého štábu. Manželka dodnes s úsměvem vzpomíná na jednu nevydařenou scénu ze seriálu „Dítě třinácti otců“. Vidíte támhle tu stodolu? Koukněte na boční stěnu – na vyřezaná dvířka. Opět dílo filmařů. Už více než třicet let je tady máme a za ta léta je ještě nikdo neotevřel, protože jsou k ničemu. Vyřízli je, protože je potřebovali ke scéně, kdy Vláďa Menšík leze za ženskou na seník. Tenkrát se ptali tchýně, jestli by jim půjčila nějaký dlouhý žebřík. Ta ho hned aktivně přitáhla a přistavila jim ke stodole jeden desetimetrový. Klapka, akce, Menšík dolezl do půlky, žebřík se přelomil, a tady se podívejte,“ vede mě k místu činu, „od té doby zde leží žebříky dva – pětimetrové!“ znova se rozesměje. „Ta stodola byla později využita i v „čertech“ – když Petr Máchal bojuje s vojáky pod vedením generála – Petra Nárožného. Co si pamatuji, mlýn ještě posloužil jako kulisa k několika dokumentárním pořadům, například při Putování za pohádkou s Rudolfem Hrušínským. Také se zde natáčely nějaké filmy pro německou a ruskou televizi, ty jsem ale nikdy neviděl.“ A kdy se naposledy přišel někdo zeptat, jestli ve „mlejně“ mohou točit? „Nedávno, ale řekl jsem, že jen venku, uvnitř už ne – nebudu zase všechno stěhovat…“
Jak se semlelo, že tady žiju
Josef se do mlýna před čtyřiačtyřiceti lety přiženil. „Tehdejší mlynář Václav Opočenský měl tři dcery – a já si vzal tu nejstarší! V době mého nastěhování už se nemlelo, ne veřejně pro lidi. Mlýn ale předtím šlapal pěkně! Dokonce ho tchán, poslední aktivní mlynář, chtěl ještě rozšířit, ale v padesátém třetím roce mu sebrali komunisti živnostenský list a bylo hotovo. Vodní kolo se ale nepřestalo točit nikdy. Zastavilo se až před dvěma lety, kdy ho neukáznění turisti rozlámali. Nestačilo jim se na kolo dívat, museli vyšplhat nahoru a houpat se na něm tak dlouho, až prasklo,“ smutně se nadechne a dodá: „A já už ho opravovat nebudu, vlastně nemůžu. Řekli mi, že oprava by stála osmdesát tisíc a kde bych já na to vzal. Tak se stále smiřuji s tím, že stát už bude asi napořád,“ sklopí hlavu. „Je to velká škoda!“ I přesto, že by ho mohl hluk z mlýnského kola v noci budit… „To víte, že to byl rachot, ale já jsem si za ta léta zvykl tak, že už jsem to ani nevnímal. Více mi vadí, když v létě kuňkají u rybníka tisíce žab!“
Historická památka
První zmínky o mlýnu se datují k roku 1516. Rod Opočenských –dědové manželky pana Josefa – ho koupili v 18. století a rodině patří dodnes. „Já jsem teď ve mlýně v podstatě pořád, manželka Eva přijíždí jen na víkend. Řekl jsem si, že začnu v důchodu dávat mlýn trošku do pořádku. Chci dát dohromady pohledovou část a pavlač – a hlavně ho musím hlídat! Už nejednou jsem měl se zloději tu čest. Bohužel lidi jsou v dnešní době tak drzí, že kradou i za bílého dne a ve vaší přítomnosti! Dokonce jednou, to mi snad ani nebudete věřit, přistavili na dvůr dodávku a odvezli nám skříň! To byl vrchol! A to byla manželka nahoře, slyšela je, ale bála se vykouknout. Měla strach, protože široko daleko nikdo a v té době ještě neměla mobilní telefon.“
Věrné myšky
Josef dnes obývá roubenou část mlýna a – jak sám říká – kdyby tu nemusel pořád být, zimu by trávil raději někde jinde. „Bůhvíjaké bydlení zde teda není… Nemyslete si, ty staré roubenky nestojí za nic. Jde jen o trámy, mezi kterými je provázaná žitná sláma a na ní naplácaný jíl s plevami. Kdybych v noci netopil, ráno bych zmrznul! Já bych rád chalupu zateplil, ale památkáři mi to nedovolí! Jim a filmařům se strašně líbí, jak jsou trámy vyžrané od vos a všemožné havěti. Už jednou jsem si dovolil je opravit a oni ječeli: „To jste neměl dělat!“ A já říkám: „Tak jsem si měl mlýn nechat spadnout na hlavu?“ Ale památkáři mají pořád něco. Tuhle jsem si dal do okna anténu, abych chytil taky na televizi „dvojku“, dávali zrovna mistrovství ve fotbale – a oni, že ji mám rychle sundat,“ mávne rukou. „Já je chápu, jde o historickou památku. Máme tady ještě původní černou kuchyň od doby, co mlýn stojí. V té nám tchýně pekla ke svatbě koláčky a ještě dnes v ní udíme klobásy – a jaké panečku jsou! Jinak spousta věcí, které ve mlýně byly, už dávno zmizely. Některé předci nesmyslně prodali, jiné se ztratily během natáčení nebo byly zkrátka ukradeny. Leccos jsem už obrečel! Co je ve „mlejně“ ale pořád a nikdo po tom přitom netouží, jsou myši. Už se šedesát roků nemele a nemůžeme je odsud dostat!“ opět se rozesměje.
Článek z RPN č. 1-2/2011
