Připravila: Lucie Dvořáková, Foto: autorka
O obci, která je tak malinká, že byste ji na některých mapách jen marně hledali, se mnohé již napsalo i natočilo. Rozprostírá se dva kilometry od hradu Kost v Českém ráji, je vyhlášená jako místo s mimořádně zachovalou lidovou architekturou z 18. a 19. století a v roce 1995 se stala památkovou rezervací. Tolik krásných roubených stavení jako zde dnes naleznete už jen na málokde a pro svou okrouhlou náves, obklopenou ze všech stran roubenými statky, je vděčným cílem režisérů – českých i zahraničních. A není se čemu divit, protože ocitnete-li se ve Vesci, připadáte si jako v pohádce. K tomu doprovázen pocitem, že v těchto končinách se čas zastavil nejméně před dvěma staletími.
Záznamy sahají do 14. století
Kroniku ve Vesci založili v roce 1925. „Tehdy vyšlo vládní nařízení, že každá obec musí svoji kroniku mít. My měli štěstí, protože se tohoto úkolu ujal velmi šikovný pan Josef Taneček. Protože měl bratrance v zemském archívu, podařilo se mu odtamtud vytáhnout spoustu informací, díky kterým máme dnes k dispozici velice vzácné záznamy sahající až do 14. století,“ vypráví paní Marie, která začala psát kroniku se svým tchánem již před pětatřiceti lety. „Každá chalupa u nás má v kronice rezervovaných několik stránek a tak máme podrobné informace o tom, kdo usedlost vlastnil, co ho stála i kdo si koho vzal, kolik měli dětí, jestli se někam přestěhovali a komu chalupu případně prodali… Kronikářství obecně je zde na Sobotecku velice zakořeněné a nejednou už nám kronika pomohla vyřešit některá úskalí. Například když po roce 1989 začal platit restituční zákon, moc se nám hodila. Lidé totiž nevěděli, co komu vlastně patří a mnohokrát to byla právě ona, která záhady rozlouskla. To všechno hlavně díky pečlivosti pana Tanečka, který zapisoval opravdu podrobně, takže se dala vyčíst a dohledat spousta věcí – jak se parceloval velkostatek, kdo jaký pozemek odkoupil…“ vysvětluje se zaujetím paní Marie.
Noční můra místních
Vesec se bezpochyby má čím pyšnit a už minulý režim v kronice spatřoval obrovský potenciál. V 70. letech minulého století mnoho nechybělo a z vesničky, kde stojí jedna krásnější chalupa, než druhá, se stalo takzvané kolektivní rekreační středisko pro dřívější ředitele a odboráře velkých průmyslových podniků. „Tehdy byla zpracována studie a projekty slibovaly opravdu bezkonkurenční vyžití na tu dobu. Hřiště na košíkovou, tenis, volejbal, minigolf i fotbal. Nechyběl ani prostor pro skok vysoký a daleký. Rekreantům měl sloužit i gymnastický sál a různé kutilské dílny. Součástí zařízení měla být i restaurace pro 200 osob, parkoviště pro 12 autobusů a 57 aut, místa pro táboráky… Pro rekreanty vyčerpané sportem či kutěním byla vyprojektována i sauna. Z místních plánovali ponechat pouze majitele domu číslo 1 – zřejmě proto, že ten se tam již rekreovat jezdil. Byly vytipovány objekty k demolici a naopak se do vsi měly přenést některé nové. Přípravy byly v plném proudu, plány na stole, jeden nápad lepší než druhý,“ mávne rukou paní Marie. „Majitelé domů se bránili. Nechtěli se smířit s představou, že statek, který vlastnili po generace, bude sloužit jako klubovna či ubytovna. Chystali se bojovat i soudní cestou! Naštěstí se ta idea neuskutečnila. Hodně by to stálo a do všeho zasahovali památkáři, proto se nakonec rozhodlo vybudovat areál někde jinde na zelené louce.“
Veselé historky z natáčení
Informace, které paní Marie pečlivě střádá a zapisuje, stále přibývají: „Jak už jsem se zmínila, naše obec byla již několikrát propůjčena filmování. Z kroniky se dozvíme, že první zde natočené filmy byly z roku 1948 a nesly název „Léto“ a „Vzbouření na vsi“. Po delší pauze, v roce 1973, následoval dětský film „Přijela k nám pout“. Moje sousedka dodnes vzpomíná, jak se při jedné scéně museli komparsisté točit půl hodiny na řetízkovém kolotoči! Ty konce si jistě dokážete představit… V roce 1974 studio Barrandov natáčelo několik záběrů do válečného filmu „Porážka“. Rok 1975 patřil seriálu „Syn třinácti otců“ s Vladimírem Menšíkem a Waldemarem Matuškou v hlavních rolích. A v devětasedmdesátém přišel na řadu všem známý a humorný snímek Marie Poledňákové „Jak dostat tatínka do polepšovny“. To u nás byl onen obchůdek, kde malý Tomáš Holý coby Vašek kupoval cukr s mravenci a na návsi můžete shlédnout hasičskou zbrojnici, před kterou hrdě pózovala stříkačka Máňa. Do dneška je Máňa v provozu a občas ji dobrovolní hasiči vyvezou provětrat ven. Ve stejném roce jsme propůjčili náves německé společnosti pro natáčení filmu „Johánes“. A poslední klapky patřily České televizi a povídce na motivy Boženy Němcové „V zámku a podzámčí“. Rok 1982 nám přinesl film Zdeňka Svěráka „Jára Cimrman ležící spící“. Právě zde Cimrman vyučoval v obecní škole a skončil svůj bohatý a pestrý život v muzeu peří.
Přstavby kvůli filmování
„Rok 1983 byl velmi rušný, počátkem něho natáčela televize bakalářskou povídku „Psohlavci“ a pro další natáčení snímku „Před bouří“ pak nastaly uprostřed návsi velké přestavby. Na přání štábu zde postavili kostel, protože bylo nutné, aby ráz vesnice připomínal napoleonskou dobu. A ještě jedna zajímavost se k tomu váže. Když se pozorně rozhlédnete, neuvidíte žádné elektrické vedení. Ne že bychom ve Vesci neměli elektřinu, jen tato vymoženost při natáčení tohoto i jiných historických filmů vadila. Proto bylo třeba odstranit elektrické dráty a rozvody uložit do země,“ líčí paní Marie. „Stejnou kulisu kostela pak využil na podzim ještě pro svůj film „Komediant“ i režisér Otakar Vávra. Bohužel pak nastal problém: společnosti se nějak nemohly dohodnout, kdo zajistí likvidaci staveb. V roce 1984 už se hlásila o prostory vesničky pohádka „S čerty nejsou žerty“. Z Vesce pochází scéna, kdy si Petr Nárožný v čele vojska přišel pro Vladimíra Dlouhého alias Petra Máchala k babičce. Rok 1986 je pak v kronice připisován filmu „Podzemí“. V té době byly velké mrazy a kvůli tomu nikdo nechtěl do komparsu,“, rozesměje se paní Marie. „Pak následovalo natáčení s režisérem Janem Bonaventurou – „Svatba v Českém ráji aneb jak to bylo dál s Prodanou nevěstou“. Závěrem stejného roku zde ještě Česká televize vytvářela pořad „Dostaveníčko v Českém ráji“ s Pavlínou Filipovskou. V devadesátém roce nás čekala pohádka „Žabí princ“ a ve dvaadevadesátém měli možnost místní sledovat, jak vzniká seriál „Dlouhá cesta Lukáše Bímana“. Pro děj prvního dílu se obec proměnila v rybářskou vesnici na břehu moře.“
Sníh v červenci
Místní jsou za ta léta již na leccos zvyklí, už byli svědky mnoha, někdy i zvláštních událostí. Ani se tedy příliš nedivili, když jim bylo v parném létě sděleno, že se budou točit zimní scény a že jim tudíž musejí v červenci zachumelit chalupu… Ve filmu Haliny Pawlowské, „Díky za každé dobré ráno“ bylo totiž potřeba natočit scény příjezdu na Podkarpatskou Rus v hluboké zimě. Nebyl čas čekat na opravdovou zimu. „Byli jsme zvědaví, jak udělají, ale pro filmaře nebyl žádný problém nafoukat na střechy chalup polystyrén,“ směje se paní Marie. „Legrace byla, jak herci měli krásně rozpálené tváře do červena. Nikoliv však od zimy, jak by se mohlo zdát, ale od toho, jaké horko jim v těch kožichách bylo,“ opět se rozesměje: „Ale na plátně to nikdo nepoznal.“ (Pokračování v RPN č. 4/2011.)
Článek z RPN č. 3/2011
