Připravila: Lucie Dvořáková, foto: autorka
Falešná chalupa
„Veselí chlapci z Valašska tehdy postavili uprostřed návsi úžasnou roubenku, kde se velká část děje odehrávala. Dům vypadal jako skutečný, nechybělo nic – ani stodola, chlév, plot nebo zahrada se vzrostlými stromy… Na tu parádu se chodili lidi dívat ze všech stran. Že je to vlastně kulisa, nikdo nevěřil a seběhlo se kolem toho mnoho. Přijela se podívat paní, která kdysi dělala ve vsi pošťačku. Byla celá rozpačitá a povídá. ,To není možné, takových let jsem tady roznášela poštu, ale že bych byla někdy něco nesla do tohohle domu, si vážně nepamatuji.´ Musela jsem se usmát, ale všechno jsem jí vysvětlila a paní byla ráda, že ji paměť ještě slouží.“ Ale veselé patálie s chalupou pokračovaly. To když milí Valaši odjeli domů oslavit Velikonoce a z legrace pověsili na vrátka cedulku s nápisem Na prodej, ke které připojili telefonní číslo stavitele. Chudák, celé svátky musel zájemcům vysvětlovat, že to vlastně žádná chalupa není.
V roce 2007 byla naše vesnička zařazena do televizního pořadu Na cestě, kde jsem vyprávěla o historii obce. No a v témže roce ještě malý záběr ze seriálu „Nemocnice na kraji města“ – a sice, jak lékařky Králová a Čeňková jedou na chalupu k dceři. Mezitím zde ještě natočili pár reklam a dokumentárních pořadů. K jedné reklamě na pivo potřebovali mít filmaři na jisté chalupě v konkrétním místě okna,“ vysvětluje dále paní Marie. „Jenomže zrovna tam jako naschvál žádná nebyla. No, tak je, po domluvě s majiteli, zkrátka domalovali… A pojďte se podívat, nepoznáte, že nejsou skutečná.“
Něco z historie
Kdy byla obec Vesec založena, se přesně neví, ale zdá se, že vznikla brzy po tom, kdy se Sobotka stala sídelním místem jedné linie pánů z Vartenberka někdy před rokem 1287. Po husitských válkách zpustla a další zprávy o vsi jsou až z konce 18. století. Dnes má obec 25 popisných čísel a 26 stálých obyvatel. Polovinu chalup vlastní chalupáři. Co je zajímavé, v roce 1925 měla obec obyvatel 119 a potom už počet rapidně klesal. „V 60. letech zde byla vyhlášena stavební uzávěra a nesmělo se tu nic stavět. Velice dobře posloužila tomu, aby chalupy a hospodářské části zůstaly v původním stavu. I proto se ale lidé stěhovali do měst a obec se vylidnila,“ pokračuje paní Šimůnková. „Jak se však říká, všechno zlé je k něčemu dobré, aspoň zde nikdy nebyl vystavěn žádný kravín ani silážní jámy… A o opuštěné chalupy později projevili zájem chalupáři, kteří je dodnes udržují v dobrém stavu. A že to tady není jednoduché – každá oprava je vždy finančně náročná.“ I chalupářům je přitom kronika k užitku a záznamy jim často hodně pomohou. „Jakmile někdo koupí chalupu, je pro něho ten objekt v podstatě cizí. Když sle dostane možnost zjistit něco z její historie – jak je stará, kdo ji vystavěl, co kdy přistavěl a opravil…, je to pro něho vždy velkým přínosem…“ uzavírá kapitolu paní Marie.
Povídání o roubenkách
Ve Vesci najdete roubené domy převážně patrové. Významným stavebním prvkem jsou sdružená okna v průčelí a pavlač po celé délce stavení, překrytá střechou. Původně byla v každém domě v přízemí veliká obytná světnice a prostorná síň s pecí. Ze síně se vcházelo do dalších místností na vejměnek. I ostatní komůrky byly v každé chalupě umístěny stejně. „Budete možná překvapeni, ale pro mě jsou roubenky takové paneláky 18. století. Právě proto, že byla jedna jako druhá, a to i uvnitř,“ směje se paní Marie. „Hospodářské budovy byly ve 20. letech minulého století ,zmodernizovány´ a postaveny nově z cihel. Původní chlévy a ostatní stavby byly roubené nebo z pískovcových štuk. Střechy pokrývaly došky, postupně nahrazované taškami z pálené hlíny nebo eternitem. A co je zajímavé – na zdejších střechách nikdy nebyl šindel.“
Skrytá překvapení
„Tajemství vzniku domů se podařilo poodhalit pomocí nápisů na takzvaných záklopových prknech. Ten většinou obsahuje letopočet, jména vlastníků, křesťanské pozdravení a různé průpovídky. Na záklopě bývá i jméno stavitele nebo jeho typická značka. Bohužel těchto prken se mnoho nezachovalo a protože jsou vystavena povětrnostním vlivům, tak i ta, která vydržela, bývají špatně čitelná. Jeden z nápisů, který se podařilo přečíst v domě číslo 15 a který dnes obývám já, zní: Tento grunt vystavěn s pomocí Boží nákladem Matěje Macouna 24. máje 1787. Podobný je i nápis v domě číslo 11: Bůh žehnej domu tomu, postavili Matěj a Eleonora Linkovi roku 1808. Ověřením zápisu v kronice máme potvrzeno, že v těchto letech grunty oba zmínění skutečně vlastnili. Stavení číslo 10 má záklopu dokonce s průpovídkou: Žehnej Bože domu tomu, vystavěl jsem nevím komu, rok 1868. Zde se dá předpokládat, že je to povzdech nad tím, že se v rodině narodily jenom dvě dcery a tak bylo jasné, že až se provdají, jméno majitele zanikne. V chalupě číslo 7 je nápis poměrně dlouhý: Pochválen buď Ježíš Kristus. S pomocí Boží vyzdvižen jest tento grunt nákladem Matěje Brychcyho s rodinou, souseda z poctivé obce Vesecké. Vynasnažil se prací svou Jan Hortlík mistr tesařský 30. září 1833. Poznámka o rodině je zde opodstatněná, protože Matěj Brixí měl se ženou Barborou 9 dětí a všechny se dožily dospělosti, což nebývalo obvyklé…“ podotýká paní kronikářka. „Vlastně jsou to taková malá překvapení, vždyť uvažte, jak jsou kolikrát ty nápisy staré a že je ještě dnes máme možnost přečíst zní neuvěřitelně.“
I strom má vyměřený život
„Až půjdete Vescem, zastavte se pod mohutným stromem před našim domem. Je to stříbrný topol – a to již nejméně třetí v pořadí na stejném místě. Kdy byl zasazen první, přesně nevíme, ve staré pamětní knize se však píše, že roku 1867 byl skácen na návsi právě zde stříbrný topol všeobecně zvaný oliva, který měřil okolo 16 loket – to je 9 metrů a 60 centimetrů. Udělalo se z něj 37 sáhů dříví, což je asi 11 metrů, mimo otýpek. Za dva roky zasadil na tomto samém místě další topol pan Václav Macoun.“ Jako člověk, tak i strom má vyměřený svůj život. Tento druhý stříbrný topol vévodil vesničce po celé století, dožil se 108 jarních rašení a byl to mlčenlivý svědek příběhů veselých i smutných. Jeho věk se nachýlil v roce 1976, kdy ho pokáceli. Sázení topolu před domem je dodnes ,povinností´ naší rodiny, proto opět dva roky na to sázel na stejné místo třetí stříbrný topol pan Jan Šimůnek ml. Dnes už je tomu více než třicet let. Jak se v kronice dočítáme: „V roce 2006 21. července přišla navečer velká bouřka provázená silným větrem. Do topolu uhodilo a blesk sjel z koruny po kmenu do země. Ozvala se ohlušující rána, kůra odletěla přes silnici až na špejchárek protějšího domu a poškodila ho. Ošklivá rána se začala postupně zacelovat, když 5. října přišla další a do topolu uhodilo znovu. I přes tohle vážné poranění zde strom stojí dodnes a všichni doufáme, že ještě dlouho bude.“
„Ale už dost bylo řečí, přijeďte se podívat a na vlastní oči spatřit to, co jste možná již někde – ve filmu – viděli. A pokud se tak rozhodnete a své kroky k nám namíříte, nemůžete zabloudit. Cesta sem vede pouze jedna jediná.“
(Článek z časopisu Recepty prima nápadů č. 4/2011)
