Připravila: Ivana Hudcová, foto: Štěpán Luťanský
Pro novináře představuje Anife Vyskočilová pravý poklad. Když jí dáte tři, čtyři roky čas, vždy vám nabídne zcela nové životní kulisy – nového partnera, nový byt, nová dramata… Navíc se vůbec neurazí, když jí tohleto třeba i řeknete. Obě přece víme, že je to nadsázka…! Neměnné ovšem zůstává jedno – její nezkrotný temperament.
Překypující ženskost
Vůbec nejraději mám na Anife její ženskost. Nespočívá jen v jejím zjevu, v sexy oblečení či v mile překypující povídavosti, ale také v „teple domova“, jež čiší z její domácnosti, a z opečovávání, jímž zahrne i své návštěvy. A tak jedno z prvních sdělení, jehož se nám od ní dostane, je omluvné: „Nestihla jsem ani napéct…“ Bleskově proto vyšle na nákup aspoň sestru Šeri, aby donesla něco sladkého, a sama pro nás hbitě připraví kuskus s jogurtem. Jen tak mimochodem Anife utrousí: „Peču si sama i chleba. Vyjde to levněji a ještě mě to baví…“
Neposedí ani chvilku
Mezitím nás stihne provést po bytě. Se zájmem si prohlížíme místnosti s vysokými stropy, v nichž se snoubí prvky secese s orientem i modernou. Anife nám vylíčí historii náročné rekonstrukce, ukáže, kde má pokojík Hari a kde spí pro změnu zas Šeri. Hněv jí bleskne v očích, zatímco líčí příběh poškozené skříně – následek hádky s přítelem. „Takové ,lékárny´!“ zlobí se nad moderní, tvarově jednoduchou sestavou skříní, jež se otevírají na dotek. Slovem „lékárny“ naráží nejen na strohou a pro ni nudnou podobu, kterou její přítel nechal skříním dát, naráží i na skutečnost, že profese jejího partnera spočívá v zařizování nemocnic. Jedině tam přece takové skříně patří…! Co ji dovádí k největšímu šílenství, je fakt, že skříně se otevírají pomalým, lehkým zatlačením na plochu dvířek, což zcela odporuje jejímu naturelu. „Já jsem temperamentní! Já nemůžu nic dělat pomalu! Mojí povaze by odpovídalo buch, buch a hotovo!“ rozvášňuje se. Jejímu vkusu by navrch konvenovaly skříňky tvarově složitější, s prosklenými dvířky… A tak se zas jen utvrzuji v tom, co už vím odedávna – že v temperamentu Anife je cosi okouzlujícího. Ovšem chce to, pravda, občas pevné nervy…
Po vzoru komety
Minuty, desítky minut ubíhají a já s pobavením sleduji Anife, jak se k nám po vzoru komety střídavě přibližuje a cosi nám rychle vypoví, aby se zase vzdálila a zmizela v útrobách svého bytu, za okamžik se opět vrátila a znovu pokračovala ve vyprávění a znovu zmizela a znovu se vrátila… Avšak zatímco já si pulsování její osobnosti skvěle užívám a mezi psaním poznámek pojídám sladké a dávám si kuskus, fotograf postupně propadá nervozitě; světlo za okny – tak důležité pro jeho focení – totiž začíná pomalu „padat“. „Už se nalíčím,“ slibuje mu horlivě Anife a na chvilku opět zmizí, aby se po pár minutách objevila – nenalíčená – a zahrnula fotografa chválou: „To díky tobě teď dělám krásné fotky, protože jsi mě naučil pracovat s fotoshopem…“ A hned taky vytáhne notebook a předvede nám i to, jak „pracuje v corelu“.
Nejmíň devět životů
Na málokoho pasuje srovnání s kočkou tak, jako právě na Anife. I ona má devět životů. Nejmíň! Jako míru životaschopnosti u lidí bych proto navrhovala zavést jednotku „1 Af“ neboli jedna Anife. Většina z nás by však dosahovala sotva pár desetin této hodnoty! Už jen historka s jejím přesídlením do Čech… Vystoupila v Praze pouze s kabelkou při pauze autobusu na cestě do Německa – a už tady zůstala. Brzy se stala vděčným objektem pro bulvár – bulharská Turkyně, co se provdala za Ivana Vyskočila. A jestliže si jí zpočátku média všímala především kvůli manželovi – herci, časem se začala naopak zabývat jím hlavně díky ní. Čím to, že po rozvodu zůstal nepovšimnut zajímavý detail, že Anife nechala celý dům Ivanovi?! Zábavné je, že dnes svého bývalého muže navíc i zaměstnává; obsadila ho totiž do divadlení hry, kterou produkovala. „Já s ním snad žiju pořád,“ směje se tomu opět s nadsázkou. Licenci na zmíněnou komedii Oskar, známou z filmu s Louisem de Funésem, jí přitom koupil její přítel. Ona pak sehnala sponzory, hru nazkoušela a ušila kostýmy, včetně ultrakrátké sexy uniformy komorné Bernardette, kterou sama hraje. Chystá ale i pořady pro vojáky s dalšími dvěma kolegyněmi z branže. „Už jsme si koupily sexy oblečky,“ ujišťuje nás Anife. Vojáci, těšte se!
Dostat nařezáno? Nevadí…
Kapitola muži a Anife je více než pozoruhodná. Ne snad kvůli nějaké pestrosti. Početní bilance je vcelku nezajímavá: „20 let, 3 chlapi, z toho 10 let s Vyskočilem,“ vypočítává Anife. Zajímavé jsou zato její názory v tom směru. „Když dostane žena občas nařezáno – to vůbec nevadí,“ říká třeba, „o to víc jsou pak jako hrdličky…“ A vtipně dodává: „A pro hlapa to plati dvojnasob!“ Ty pouhé tři zkušenosti jí navíc stačily na vytvoření teorie partnerských vztahů: „Když se lidé seznámí, půl roku dávají ze sebe jen to nejlepší,“ začne nám své teze přibližovat. „Ať ženská v té době řekne sebevětší blbost, on souhlasí. Ona se zas každý den maluje… Pak začne každý něco zkoušet a rok a půl je to masakr. Po dvou a půl letech se rozejdou, aby pak zjistili, že jeden druhému chybí, a tak se k sobě zase vrátí – a přizpůsobí se. A ztratí identitu! Protože to je podle mě ztráta identity. Zato se pak ale nějaký čas strašně milují. A my jsme teď ve fázi, že se strašně milujeme…“
Že by ji snad ještě mohl v tom směru někdo překvapit? To v žádném případě! „Chlapi jsou všichni stejní, jen mají jinou hlavu, abychom je od sebe rozeznali,“ je s tou námitkou hned hotová. Pěkný je i popis vzniku její současné lásky – na první pohled: „Stál tam vysokej, nosatej chlap a žral guláš. Hned jsem se do něj zamilovala…“
Už zase cítím, jak voní tráva
Konečně se fotograf dočkal: Anife je namalovaná a připravená se fotit. Na řadě je snímek s knihovnou v pozadí. „Vezmi si do ruky knížku,“ prosí ji fotograf. „Může to být Karel Čapek?“ ptá se Anife, „toho mám ráda…“ „Vezmi si třeba Karla Jaromíra Erbena,“ zažertuje fotograf. Anife však reaguje se vší vážností: „Toho mám taky moc ráda, ale je hrozně strašidelný…“ Kdo ví, zda by tahle bulharská Turkyně nestrčila se svou znalostí české literární klasiky do kapsy i nejednoho Čecha.
Tak, a je dofoceno a mohlo by být i dopovídáno, ale my dvě s Anife sedíme dál. Dojde řeč na ledacos… „Chceme dítě, on žádné nemá, ale nevím, jestli na to nejsem stará,“ uvažuje třeba. Probereme i bulvár, který jí přisoudil roli spíše negativní. „I škola mi kvůli tomu šla těžce,“ vysvětluje, proč musela zavřít svoji školu břišního tance. „Na podzim chci ale školu znovu otevřít. Hledám pro ni nějaký prostor – třeba Dejvice nebo Malou stranu…“ Hrubě se jí totiž nelíbí, co se pod názvem břišní nebo orientální tanec vyučuje jinde. „Za to by je turecký sultán potrestal!“ zlobí se. Že o předchozí školu přišla, má za řízení osudu. „Aspoň se lidi kolem mě ,vyčistili´,“ soudí. Semlelo se jí tenkrát všechno nepříjemné dohromady. Vždyť zůstala i sama. „A víte, že mě nečekaně podrželi třeba i cizí lidi? Radou i pomocí… Kamarádi ne! Aspoň jsem zjistila, koho mám vedle sebe.“ I důsledkem toho začala věci a svět kolem sebe přehodnocovat. „Jako jeden můj přítel, strašně bohatý,“ vypráví. „O všechno přišel, zůstala mu jen chatka, za prací za 12 tisíc jezdí z Loun do Prahy… Ale řekl mi: ,Už zase cítím, jak voní tráva…´ A o tom to je!“
Článek z časopisu Recepty prima nápadů č. 4/2012.
