Vztah k tradiční architektuře a jejím hodnotám mají v rodině. V krásném přírodním prostředí chalupaří už od roku 1977. Dům koupili přímo od vdovy po místním kováři. Vedle něj se nacházela kovářská dílna se vším, co k práci kováře patří – otevřené ohniště s komínem, měchy a dochované původní nářadí. Ani dílna nezůstala ležet ladem, též ji předělali na chalupu, přičemž se snažili zachovat její charakter.
Omítnutá stará dřevěnice byla postavena na čtyřech základových kamenech, které časem sedly a dům už nebyl dostatečně izolován od zemní vlhkosti. Dvě až tři řady spodních trámů napadla dřevokazná houba. Rekonstrukci tedy spustili od základů. Postupně vyměnili trám po trámu ve spodních řadách, aby se zbavili nebezpečných plísní a vybetonovali základovou desku. Trámy těsnili tradičním způsobem, hlínou, mechem a slámou. Základové kameny si ponechali na památku a dnes jsou součástí dekorační skalky a ohniště.
Poškozený byl i původní dřevěný šindel. Mladá rodina chtěla tento materiál zachovat, ale když zjistili, jak finančně náročná je jeho výměna za nový, přistoupili ke kompromisu. Zakryli střechu klasickou taškou, ale v tmavě hnědém tónu, aby alespoň minimalizovali vizuální změnu exteriéru starého domu.
Boj se sílou přírody
Houba ve dřevě potrápila Natali s rodinou dokonce dvakrát. Nedali se však odradit. Když loni od této rekonstrukce uběhly čtyři roky, ukázalo se, že podcenili sílu a schopnost rychlého růstu dřevokazných hub. Zřejmě se nepodařilo úplně odstranit jejich zárodky, neboť po tomto čase opět napadly novou smrkovou podlahu. Aby se už dále nešířily, museli ji opět celou vyměnit.
Tentokrát na novou palubovku použili odolnější borové dřevo. Ponechali ho v jeho přirozeném světlém odstínu, aby interiér nepůsobil příliš stísněně. Dřevěný strop a trámy spolu s tradičními okny totiž mají původní tmavě hnědou barvu.
S trpělivým přístupem
Protože Natali má blízko k interiérovému designu a má cit pro ladění, rozhodla se nejít snazší cestou ani při zařizování obnoveného interiéru chalupy. Místo nákupu nového zařízení ve venkovském stylu raději trpělivě oprašovala, čistila a restaurovala původní kusy nábytku a artefakty roky ukryté na půdě. Tak postupně přibývaly do chalupy kredenc, truhla na obilí, kolovrátek, starý dřevěný žebřík, trdlice na len, sporák i hrnce.
Ostatní kousky tradičního vesnického nábytku po částech skupovali. Vysloveně je vyhledávali a občas tomu dokonce přizpůsobovali i destinace svých dovolenkových cest. „Někdy jsme měli štěstí a dostali jsme se k velmi zajímavým kouskům,“ vypráví s nadšením Natali.
„Zamilovala jsem si truhly a skříně s ornamenty, jakož i staré sáňky, které jsme našli na hromadě dřeva před domem a zachránili je před spálením. Určitě nejzajímavější však bylo setkání s pánem, který prodával různé starožitnosti ze své staré chalupy, a při rozhovoru jsme úplnou náhodou přišli na to, že se velmi dobře znal s dědečkem mého manžela. Před více než šedesáti lety učili spolu na jedné škole a hráli ochotnické divadlo. Dokonce nám daroval dřevěnou břitvu na holení, kterou jako rekvizitu do divadelní hry vyřezal manželův dědeček.“
Konec dobrý, všechno dobré
Stará dřevěnice opět ožila životem malých dětí a těší se z nového využití. Oplácí Natali s rodinou veškeré jejich úsilí o její záchranu příjemným prostředím pro odpočinek uprostřed přírody, kam se vždy rádi vracejí během volných dnů. Kéž by si tuto hodnotu starých dřevěnic, jichž každoročně ubývá, uvědomilo více mladých lidí a přidali se ke spokojeným chalupářům.
Kdo tu bydlí?
Natali s manželem a třemi dětmi sem chodí relaxovat spolu s kamarády. I samotná rekonstrukce byla pro ně odpočinkem od rychlého městského života.
Text: Inéz Bouci
Foto: Miro Pochyba
