Pan Šnajdr nám ukázal časopis s vystřihovánkami, na jedné stránce byly nákresy amerického džípu, který jezdil ve 2. světové válce. Pan Šnajdr k nim usedl na pár dní a začal počítat. Každou jednotlivou součást bylo třeba vynásobit 24x. Tak začal tvořit seznam potřebných dílů pro vznik budoucího dárku. Dalo to tři měsíce práce, ale co by děda neudělal pro vnuka…! Paní Šnajdrová svého muže zahlédla nanejvýš u talíře a už zase spěchal do dílny. Motor nestavěl, ten koupil. Džíp neměl být jen rekvizitou, ale musel doopravdy jezdit. A tak dostal motor, určený motocyklu. Má i čtrnáctivoltovou baterii, ale ta slouží jen pro svícení. Auto se startuje jako travní sekačka – musí se zatáhnout za šňůru, umístěnou pod kapotou. Náš kameraman si, pochopitelně, přál natočit auto v jízdě. Jenže pozvat kluka, který bude v červnu jeho majitelem – to nešlo. Přece neobětujeme překvapení kvůli kameře… Pan Šnajdr nás překvapil znovu – řekl, že pojede sám. Neuměli jsme si představit, jak se chlap jako hora vejde na to titěrné sedadlo. On ale vzal dřevěnou podložku, vložil ji na zadní sedačky a nohy si přehodil přes ty přední. „Bude to mít jen jednu chybu“, oznámil nám. „Nedosáhnu na brzdu…“ Nakonec vyřešil i tento problém
