V krbu hoří dřevo, blikající světýlka a plamínky svíček vytvářejí kouzelnou atmosféru, domem vane vůně čerstvě upečeného koláče, z dřevěné kolébky se občas ozve dětské zabroukání… Domek nedaleko Bratislavy je ztělesněním tepla rodinného života.
Rodičovský dům, v němž bydlí paní Eva s rodinou, postavili v 90. letech minulého století, ale nynější podobu mu dala až domácí paní. „Trvalo nám to přibližně pět, šest let,“ začíná své vyprávění majitelka domu. „Byl to klasický dům z 90. let, kdy byly dostupné nanejvýš dva-tři druhy kachliček, tak jsem to musela všechno postupně předělat.“ Původní interiér domu se tak stal pro Evu na nejbližší období jejím hlavním objektem zájmu. Jak sama říká, nebylo to vždy jednoduché. „Nejvíc stresu jsem měla z koupelny, která byla v původním stavu. Bylo potřebné odstranit staré oranžové kachličky, všechno to dlouho trvalo, všude byl nepořádek…“
Kdo tu bydlí?
Dvouposchoďový dům ve vesničce nedaleko velkého města obývá pětičlenná rodina, do níž velmi často zavítají i další živá klubka radosti. Eva je totiž profesionální matka, a tak se jí rodina pravidelně rozrůstá i o další členy domácnosti. Všichni společně tráví hodně času v útulném obýváku, který je jakýmsi centrem domu. Před pár lety byste jej tu však hledali marně. Vznikl totiž z jiného prostoru – z terasy, kde mohla domácí paní zasahovat nejvíc. „Když se nám s manželem narodilo dítě, potřebovali jsme dům zvětšit, a tak jsme původní terasu předělali na pokoj. Hrubou stavbu nám zrealizovala firma, zůstal i původní základ krbu, tedy spíše terasového grilu, a my jsme sem přesunuli obývák. To byl úvod do předělávek a potom šlo postupně všechno.“
Přepsaná historie…
Pokud byste si ale mysleli, že jí s realizací nápadů pomáhají řemeslníci, pletli byste se. Všechno si totiž dělá sama. Tapetuje, natírá, brousí, vrtá, šije… Na co se v domě podíváte, to prošlo rukama sympatické maminky dvou dětí. „Všechno to začalo, když jsem byla na mateřské. Byla jsem stále doma a všechno mi začalo lézt na nervy,“ směje se Eva. Její šikovné ruce ve vesnici všichni dobře znají, a tak se často stane, že věci, které by jinak vyhodili, jí darují a ona je s vděčností přijme a zrenovuje. I ze zdánlivě všedních a nepotřebných věcí, které měly původně skončit na smetišti, dokáže vykouzlit překrásné interiérové doplňky. Například o komodě v obýváku, která se perfektně hodí ke krbu, by asi málokdo řekl, že už má svá nejlepší léta dávno za sebou. „Komoda je ještě po mém dědečkovi, to si koupil jako první kus nábytku na svou chalupu. Tehdy byl právě začátek masivního borovicového nábytku, do té doby byl jen ten starý dřevotřískový… Toto byl první takový ‚jiný‘ kousek. Nevím, odkud ho dovezl, ale byl světlý masivní a už tam byli i červotoči. Napouštěla jsem ho, brousila, šmirglovala, a tak jsem ho doladila ke krbu.“ Komoda v obýváku však není jediná, která skrývá své tajemství. I lavici v provensálském stylu stojící v jídelně přepsala majitelka historii. „Původně šlo o velmi nevýrazný zahradní nábytek. Byl příliš obyčejný, a tak jsem z něj odřízla bočnice, natřela ho na bílo a dozdobila vlastnoručně ušitými polštářky.“
Je přímo neuvěřitelné, co všechno paní Eva stíhá vedle výchovy malých dětí. Kdy je možné přeměnit dům v tvořivou dílnu? „Když jsou všichni pryč, protože mě znervózňují. Buď pracuji po večerech, nebo v době, kdy jsem sama, protože nemám ráda, když mi někdo stojí za zády a kontroluje mě.“ Ne vždy však jde všechno úplně snadno. Některé renovace vyžadují hodně času, například jako ta, do které se paní domácí pustila naposledy. „Renovovala jsem stůl a židle, které přišly s mými rodiči, když se nastěhovali do nového domu. Dlouho ležely vyhozené ve stodole, tak jsem se pustila do jejich rekonstrukce. Zrenovovat stůl mi trvalo opravdu dlouho, práci mi ztížilo i špatné počasí, hlavně poslední týdny stále pršelo. V noci jsem k němu musela vstávat a otáčet ho u krbu, často jsem větrala, protože lak zapáchal. Nakonec to i tak popraskalo, takže to budu muset znovu přebrousit a nanovo nalakovat.“
Originální doplňky
Kouzelný interiér domu dýchá skutečně originalitou. Zkrášlují ho zrestaurované kusy starého nábytku, jakož i doplňky, které si většinou šije Eva sama. Té stačí pohled na textilii a už se jí hrnou nápady, co z ní vyrobit. Stejné to bylo i v případě závěsu oddělujícího obývák od sousední místnosti, který původně sloužil jako deka. „Chtěla jsem, aby děti při učení nerušila televize zapnutá v druhém pokoji. První, co jsem vzala, byla tato deka na křesle, tak jsem z ní udělala závěs. Nakonec se z něj radují hlavně děti, protože se za něj velmi často schovávají.“
Zajímavých dekorací je v domě hned několik. Kufru, který zdobí obývák, je 60 let. „Děda ho měl na frontě, už byl stokrát přemalovaný, původně byl tmavohnědý s černým kováním, ale ke mně se dostal modro-žlutý, ale strašný. Tak jsem si ho přemalovala podle sebe.“ Mnohé další našla majitelka v dostupnějších, levnějších obchodech, pár kousků je dražších, ale své čestné místo si vydobyly i produkty ruční práce, například košíčky zpod rukou Eviny známé – košíkářky, která se věnuje pletení z papíru.
Při pohledu na interiér je zřejmé, že paní Eva miluje především přírodní materiály, jako je dřevo nebo kámen, stejně tak inklinuje k přírodním zemitým barvám. Barvy příliš nemá ráda, ale s příchodem děvčátka byla ochotná do domu vnést závan růžové. Tou nakonec oživila i kuchyň, když do ní zakomponovala růžové spotřebiče. „Velmi mě ruší barvy. Růžová byla pro mě velký ústupek, protože stačí, aby měl někdo někde položenou červenou mikinu, a já jsem z toho nervózní. Jednou jsem četla, že umělecké duše nemají rády barvy, že je to ruší, tak možná,“ dodává se smíchem.
Je neuvěřitelné, kolika nápady mladá maminka oplývá. Kde na to všechno bere inspiraci? „Hlavně na internetu, v časopisech, v televizi.“ Ale jak sama říká, ne vždy najde pro svou vášeň pochopení. „Doma jsou už ze mě hotoví, blokují mi kanály, na které se obvykle dívám, když vidí, že kupuji štětku, křičí: ,Bože, ty už nic nenatírej…? Protože já když chytím štětku, tak jde všechno,“ říká s úsměvem.
Když s obdivem poslouchám, co všechno paní Eva stíhá, překvapí mě dalším svým koníčkem. „Ráda fotografuji,“ skromně zmíní mezi řečí, „hlavně svou rodinu,“ pokračuje a já se nenápadně rozhlížím po stěnách pokojů. Ty jsou ozdobené zarámovanými fotografiemi, které dotvářejí celkovou útulnost.
„I moje práce je můj koníček, i když se to ani nedá nazvat prací,“ dodá k otázce týkající se jejích pestrých zálib. „To je poslání,“ doplňuji ji, dívaje se přitom na malé děvčátko, které Eva s něhou drží v náručí. Není jediné, které tu našlo svůj dočasný domov. Evin kouzelný domeček je útočištěm mnoha dětiček, kterým kromě tepla domova poskytne i hodně lásky. A tu je v domě cítit na každém kroku. Nejen v atmosféře, která v něm panuje, ale hlavně v laskavých slovech, jimiž Eva popisuje, co dělá. Říká se, že bydlení odráží duši svých majitelů a já už chápu, proč mě tolik štěstí zalilo hned u vstupu. Protože domov je tam, kde je láska, a té je v Eviččině rodině doslova na rozdávání.
Text: Michaela Donauerová :: Foto: Miro Pochyba
