Připravila: Mirjana Červenková, foto: Štěpán Luťanský
Jak říká Eva: Ronja si vybrala své lidi.
My jsme s Michalem dlouho prohlíželi na internetu různé psí nalezence z útulků – a pořád nic. Až jednou na nás koukaly z fotky oči fenky labradora, křížené snad s dobrmanem. Ten pohled jednoznačně vyzýval – přijeďte si pro mě! Ztráta prvního pána ji poznamenala, když šla se mnou do divadla, zalezla pod stůl a kolegové říkali: „Ty máš ale smutnýho psa.“ Zato teď je přítulná a ohromně společenská.
Jste jen pejskařka nebo uznáváte veškeré druhy domácí fauny?
Jediné, co nemusím, jsou rybičky, protože jsou studené, neřeknou si o žrádlo a hlavně se nemazlí. Doma v Rakovníku jsme vždycky zvířata měli – kočky, psy, křečky, morčata… A na chalupě v křivoklátských lesích koloušky, zajíčky, ježky, všechno, co se dalo pochytat. Už už to vypadalo, že si časem najdu nějakého lesníka a budeme žít spokojeně v hájovně.
A objevil se ten lesník?
Ne, má první láska byl skaut, ten mi s tou přírodou docela ladil, no a druhý byl tělocvikář. Ten zase seděl k mé lásce ke sportům. Když jsem pak začala souběžně s Pedagogickou fakultou studovat herectví na JAMU, zjistila jsem, že musím mít někoho z branže – normální chlap život s herečkou těžko ustojí. A tak jsem už čtyři roky s Michalem, který je osvětlovač v divadle.
Proč jste si nejprve vybrala pedagogiku a pak herectví?
Maminka je učitelka v mateřské škole, táta divadelní a rozhlasový režisér a oba hrají v amatérském divadle. Původně jsem chtěla učit děti, divadlo přišlo později. S velkou vášní jsem se věnovala společenskému tanci. Dodnes tanec miluju. A vůbec se mi tanec po letech zase vrátil. Připravuji teď do Pidivadla s kolegou Radkem Zimou choreografii do představení „Tanec na konci léta“ a ohromně mě to baví.
Kolem pěkné dívky se určitě točili kluci, drželi vás rodiče zkrátka?
Docela jo, neradi mě pouštěli samotnou na diskotéky, i když s tou mou pěkností to nebylo tak horké – byla jsem hubená, bez prsou… Přes týden jsem ani neměla moc času, jen v sobotu večer jsem mohla vyrazit za zábavou s podmínkou vrátit se o půlnoci. Vynalezla jsem proto trik: přišla jsem úderem dvanácté, dala našim jako vzorná dcera pusu na dobrou noc a sotva usnuli, načechrala jsem peřiny a strčila do nich svoji panenku, vlasy jí trčely ven, prostě já, k nerozeznání. A kdyby náhodou došlo k odhalení lsti, pro jistotu jsem nechala v posteli dopis: „Maminko a tatínku, promiňte, že jsem vás zklamala, ale já tam prostě musela zpátky. Přijdu ve čtyři, slibuji.“ Pak jsem vylezla oknem a ve čtyři se zas stejnou cestou vrátila zpátky. Nikdy na to nepřišli, prozradila jsem jim to až asi v pětadvaceti, a to jsme se tomu už společně zasmáli.
Nezlobila jste pak „bez dozoru“ za studií na kolejích?
Dost. Tam jsem si to vynahradila vrchovatě. Zvláště na „Peďáku“. Ale už mi taky nebylo patnáct, takže jsem to zvládla bez úhony. V Brně to bylo fajn, po JAMU jsem hrála v HaDivadle Fridu, v Divadle 7 a půl Desirée v Nebi, v Huse na provázku Alexandru v Idiotovi a těžce jsem pohrdala zapšklými starými kamennými divadly. Jenže po sedmi letech v Brně jsem měla pocit, že už to tam pro mě celé skončilo. Sedmička je pro mě asi limitní, sedm let jsem i tancovala. Nabídka přišla, tak jsem ji neodmítla. A teď jsem už čtyři roky na Palmovce a pomalu cítím, že to chce změnu…
Je něco, co byste dělala místo herectví?
Asi bych cestovala. Zvažuji každým dnem, zda nemám jet do třeba do Tibetu stavět školu nebo pomáhat v Africe. Taky si říkám, že bych mohla studovat angličtinu v Austrálii či herectví v Americe, prostě ještě bych něco se sebou dál dělala. Zdá se mi nemožné zůstat v jednom divadle až do důchodu. Ještě bych toho chtěla tolik zažít…
Jakou nejzajímavější cestu jste dosud podnikla?
Do Mexika s Michalem, nádherné měsíční putování z Mexico City k Pacifiku, středem Yucatánu k Atlantiku a zpět. Vzpomínám ráda na Punta Alen, vesničku na konci světa. Je tam džungle, jaguáři, ve vodě želvy, exotická vegetace, zkrátka ráj. Krom asi dvaceti místních rybářů jsme tam potkali Kanaďana, Brazilku a jeden pár Mexičanů z hlavního města. Všichni tam, nezávisle na sobě, přicestovali – a zůstali, protože to je nejkrásnější místo na Zemi. Živí se prodejem vlastních šperků, masek z palmové kůry či vařením kávy pro náhodné turisty. A stačí jim to ke spokojenému životu. A když je to tam přestane bavit, prostě půjdou dál. Takoví lidé se neztratí.
Jakými jazyky se obvykle domlouváte?
Anglicky, pomohl mi pobyt v Americe. Michal se mi sice směje, že plácám hovadiny, ale mně to nevadí. V Mexiku jsme se bavili anglicky s Francouzi, já jsem toho hodně nakecala o naší politické situaci a on se chytal za hlavu, prý jsem jim řekla, že jsme království. A já na to – a co, to podstatný pochopili.
Asi to chce mít nadhled… Máte ho možná i díky paraglidingu…
Nevím. Možná. Udělala jsem si před dvěma lety pilotní kurz a strašně mě to chytlo. Mít víc času, věnuju se tomu intenzivněji. Zajímavé je, že se bojím hloubky, proto se nepotápím, zato výška mi nevadí. Potřebuju vidět, co je pode mnou. Nějaká potvora na dně moře by mě asi vyděsila.
Kde je vám nejlíp po přistání na pevné zemi?
Na chatě na Křivoklátě. A samozřejmě doma. Pomaličku si zařizujeme byt, jak finance dovolí. V obýváku máme houpací síť z Mexika, ve které v létě spíme. Lustr jsme třeba pojednali tak, že jsme přitáhli větev borovice, natřeli ji na bílo a na ni zavěsili bílé lampiony. Zatím je to jen dekorace, ale Michal se jako správný osvětlovač chystá dát do nich žárovky.
Co jste tady ještě vylepšili?
Jednoho rána nás probudil rachot, jak opadaly dlaždičky v koupelně. Když už se muselo opravovat, napadlo nás udělat z barevných střepů z dlaždiček ze skládky takovou spirálu na zdi; vypadá jako had.
To už chce výtvarné cítění…
Já dám spíš nápad a realizaci nechám na chlapovi. Ale nedávno jsem vyráběla loutky a část scény pro pohádku Vánoční putování s paní Láry; hrajeme to v mateřských školách. Ráda hraju pro děti. Je to ohromně vstřícné publikum, ale taky vám dají okamžitě najevo, když je nudíte. Je to dobrá zkušenost.
Co máte ráda ze svých rolí v Divadle pod Palmovkou?
Výborná je nová hra Mefisto, kterého představuje Jiří Langmajer, já hraju jednu z jeho žen. Na tohle představení ráda pozvu každého. Také mám pěknou komickou roli Nataši v „Ještě jednou, pane profesore“. To mám děsně ráda. Je skvělé, když se diváci smějí. A nyní se chystám na zkoušení Pasti na myši od Agaty Christie. Mám radost, že budu dělat s režisérkou Bělohradskou, že budu opět hrát s Honzou Teplým…
A co vás bavilo při natáčení?
Nenatočila jsem toho tolik, abych mohla vzpomínat. Ale fajn byly Četnické humoresky, pan režisér Antonín Moskalyk byl moc milý. Bavilo mě to i proto, že to byla „dobovka“ z 30. let, která obdivuji. Muži byli gentlemani v oblecích, nepoužívali vulgarismy, zdravili smeknutím klobouku a otevírali dveře dámám, oblečeným a chovajícím se jako dámy. Kdybych žila tehdy, chtěla bych patřit k intelektuální společnosti a potkat se třeba s Karlem Čapkem. Pobýt v těle Olgy Scheinpflugové…
Žijeme dobu o 80 let pozdější, zase už je konec roku – a láme se letopočet. Jak slavíte Vánoce a Silvestr? A máte nějaké kajícné, či ušlechtilé předsevzetí do roku 2011?
Vánoce oslavíme nejprve sami doma a v dalších dnech navštívíme postupně celou rodinu. Zapřísahám všechny příbuzné, abychom začali dělat Vánoce bez dárků, odmítám podléhat nákupnímu šílenství. Stačí drobnost, že si člověk vzpomněl, že ví, co toho druhého potěší. Dárky jsou pro děti. Dospělí ať jen zavzpomínají, popovídají, pobudou spolu. A pak honem zase do práce. Lidé chtějí chodit do divadla, takže se i o svátcích musí hrát. Silvestra tudíž oslavím v divadle, ale to mě ani nemrzí, nemám povinné oslavy ráda. Pak se už ale těším na týden volna na horách. A předsevzetí? Mám nějaká tajná, ta se neříkají, a pak si myslím, že bychom měli v příštím roce konečně najít pozemek na stavbu slaměného domu, který jsme si vysnili. Tohle předsevzetí se mi určitě podaří splnit.
Článek z časopisu Recepty prima nápadů č. 1-2/2011
