Připravila: Ivana Hudcová, foto: Štěpán Luťanský
Posun ve vnímání věku v naší společnosti pak mimoděk dokumentuje i jedna loňská novinka v rámci její profesionální dráhy. Za pomyslný dárek k oněm již zmíněným narozeninám bychom totiž mohli považovat fakt, že právě čerstvou padesátnici Heidi si jedna z televizí vybrala za průvodkyni nočním erotickým pořadem. Ji samotnou ovšem ta věc potěšila v první řadě nikoli jako poklona jejímu ženství, ale z důvodu jiného. Vybíralo se totiž z několika osobností na základě jakéhosi průzkumu. Konečná volba pak brala v úvahu nejen to, do jaké míry je dotyčná osobnost lidem známá, ale také fakt, zda je vnímána především pozitivně anebo negativně. A právě v téhle rovině Heidi na celé čáře vyhrála!
Před třiceti lety to na psí knížku nešlo
Ne každý ví, že příjmení Janků zůstalo Heidi po prvním manželovi… Vdávala se v osmnácti letech vlastně na popud své budoucí tchýně. To bylo tak… Když představila svého přítele otci, podpory se nedočkala. „To nikam nepovede,“ soudil o jejich vztahu. Viděl situaci skrze životní zkušenost své tehdy už nežijící ženy, maminky Heidi. Ta totiž měla první dítě, staršího bratra Heidi, za svobodna se studentem vysoké školy báňské, který ji pak opustil. A teď si Heidi přivedla – studenta vysoké školy báňské! „Tak jsem si sbalila kufr a odstěhovala se za ním,“ vzpomíná Heidi. „Finančně samostatná jsem byla díky zpívání už od střední školy. Vydělala jsem si třeba i na školné v Lidové škole umění.“
Přítel bydlel s maminkou. „Byla báječná,“ rozplývá se Heidi, „přijala mě za svou… Berte ale v úvahu, že to bylo na přelomu 70. a 80. let. A tak nám maminka po půl roce řekla: ,To nejde žít takhle na psí knížku. Chodí za mnou lidi a vyptávají se…´ Ovšem nejdřív jsme si museli na svatbu našetřit… Po pár měsících jsem ale potkala Ivoše a strašně se zamilovala…“
Renomovaný muzikant Ivo Pavlík a začínající Heidi: Chtěl z ní udělat zpěvačku… Zpočátku byli plni odhodlání, že se jim profese a soukromí nebudou prolínat, ale…! Vždyť mimoděk vytvořili dokonalý model typu Pygmalion, kdy muž je tvůrcem a žena objektem a zároveň i partnerem jeho tvůrčího úsilí. To se bez milostných citů obejde jen málokdy. A tak si Heidi znovu pakovala kufry…
Poprvé „ve svém“
S Ivošem také konečně bydlela „ve svém“. Nestavěli ovšem nic sami, šli do domku „po někom“. Zkrátka se nastěhovali a bydleli, neměli příležitost cokoli zásadního ovlivnit. Jejich představy o ideálním bydlení však byly odlišné, a tak začali časem přemýšlet, že by si přece jen něco postavili sami. Uvažovali dokonce i v rozměru „na stará kolena“ – snad pod vlivem toho věkového rozdílu třiceti let. V hlavě proto nosili představu přízemního domu, ve kterém nejsou žádné schody a dá se po něm jezdit třeba i na invalidním vozíku.
Zalíbil se jim tenkrát inzerát, na který padli v měsíci dubnu. Hlásal: „Na Vánoce bydlíte!“ A skutečně se 16. prosince stěhovali „do nového“ – do Všestar. Znamenalo to ovšem strávit svátky vánoční mezi krabicemi. Heidi to jednou provždy zbavilo sentimentálního pohledu na tuhle záležitost. „Od té doby vnímám Vánoce tak, že věc vůbec nejdůležitější je, s kým jste…“ říká. „Nikdy jsem si ale ve Všestarech nezvykla.“
Na třetí pokus…
Říká se, že „až ten druhý dům se podaří“. Jinými slovy – že na prvním domě, který si člověk postaví, si ověří, co mu vyhovuje a co nikoli, a taky díky němu obrousí svoji nezkušenost v roli stavebníka. Prostě že teprve ten druhý dům má parametry – řekněme optimální. Heidi s Ivem se ten ideál ovšem povedlo zrealizovat až na třetí pokus. „Experiment“ číslo dvě měl totiž jeden zásadní nedostatek, jak časem zjistili – v domě bez schodů totiž chyběla „diskrétní zóna“, prostor, kde má člověk absolutní soukromí bez ohledu na to, co se děje dole.
Ivo si to v plném rozsahu uvědomil v okamžiku, kdy šel na masáž do prvního patra domku, v jehož přízemí paní masérka zároveň bydlela. „Budeme se stěhovat!“ prohlásil po návratu. A tak začali hledat… Dbali jednak na to, v jaké lokalitě, do jaké míry jejich srdci blízké, se ocitnou. V další fázi pak, i když měli možnost na již rozestavěné stavbě měnit dispozice, nechali vše tak, jak to bylo navrženo. „Ve Všestarech jsem totiž měnila – a měnila jsem blbě,“ přiznává Heidi, „nejsem žádný architekt…“
Klame tělem i písničkou
„Myslela jsem, že jste jiná,“ řekla jí jedna paní před časem po talk show, kterou měla Heidi v pražském Gongu. Jiná zde značí lehce arogantní brunetu, co si jde tvrdě za svým a není empatická. Nebylo to poprvé, co se Heidi setkala s tím, ji někteří lidé vnímají právě takto a při setkání naživo jsou pak příjemně překvapeni, jak se mýlili. Na druhou stranu se není co divit, uvážíme-li, že největším hitem Heidi, který od ní lidé žádají na všech jejích koncertech vzdor padesátce na krku, je lehce arogantně zpívaná písnička Když se načančám…
Tenhle kontakt s posluchači občas přináší nečekané příběhy. Po jiném vystoupení ji zase další paní oslovila s otázkou: „Jste šťastná, když nemáte děti?“ Nechala si vysvětlit, že Heidi není herečka, která by předstírala spokojenost, kterou necítí. A odešla. Za dvacet minut se paní vrátila a přiznala: „Já nešťastná jsem, přestože ty děti mám, ale ony se ke mně nehlásí…“
Nešťastná se Heidi cítila jindy v životě: „Když mi bylo jedenáct a umřela mi maminka. A ještě víc v letech, která následovala, kdy jsem se neměla komu svěřit. Kdy se táta snažil utáhnout sám domácnost, nešlo mu to, a tak pil – pořád víc a víc. Dospívala jsem tím pádem jako samorost a mohlo to se mnou skončit špatně, kdybych se dostala do špatné party. Naštěstí jsem utíkala k muzice, i když táta ze mě chtěl mít inženýrku přes IT
