Připravila: Ivana Hudcová, foto: Štěpán Luťanský
Leč stačilo pár vět, abych si uvnitř začala zoufat. Co se sakra děje? Vzájemné jiskření, které by mělo doprovázet dobrý rozhovor, se nedostavuje. Zpovídaný mě sice pobízí: „Klidně se ptejte…“ Odpovídá však v duchu obratu, oblíbeného všemi učitelkami: Leze to z něj jak z chlupatý deky! Proč to mezi námi tak strašidelně drhne…? Stačí chvilka a jsem z komika v depresi. V depresi by ale zcela oprávněně mohl být i komik ze mě. Protože co si myslet o novinářce, která ho chytá za loket a utěšuje ohledně budoucího článku v časopise slovy: „Nebojte, nebude to tak hrozné, jak to teď vypadá…“
Kuku!
Na jeho internetových stránkách se můžete dočíst: „Lukáš se narodil v Praze nebo v Humpolci nebo se nenarodil vůbec. Pošťáka v Berouně jsem dělal dva roky nebo rok nebo jsem ho nedělal vůbec. Mám doma psa nebo křečka nebo žábu nebo papouška nebo šváby…“
Na mystifikacích Lukáše Pavláska je přitom matoucí, že ne všechny jsou nutně vtipné či nápadité, někdy jsou to prostě – jen mystifikace. Třeba když v jednom časopise tvrdí, že studoval zahradnickou školu a ono šlo o školu knihovnickou.
A hlavně nepodezírejte novináře z neprofesionality, když se o něm dočtete něco, co se později ukáže být nesmyslem. Na 99% jim to totiž nakukal on sám. S udiveným zájmem pak sleduje, jak se – po vzoru kruhů, jež šíří kámen hozený do vody – šíří i další z jeho náhodně vyslaných nepravd. Třeba ta o práci na poště v Berouně.
Jeho budoucí životopisci budou mít pěkně zamotané šišky…
Odjakživa si strašně rád hrál
Snad (?!?) s jistou lze o něm tvrdit, že svoji první etudu sehrál ve velmi útlém dětství (říká, že ve dvou letech…): Předváděl mámu, jak pere prádlo a dědu, jak si dává buřta do tašky, bere psa a jde s ním do práce. Vůbec si odjakživa strašně rád hrál a od sedmi let měl sen vystoupit v televizi. Dětská varianta „Na stojáka“ – scénky na dětských táborech – pak dala vzniknout i jedné (prý) legendární, s názvem Trpaslíčci. (Těším se, že se někdy dočkám její dospělé varianty!) Stoprocentně mu asi věřím jediné. Totiž když říká: „Smáli se mi od dětství.“ Věřím tomu rozhodně víc, než tvrzení, že byl v dětství přeborníkem ve sportu. Podezřele rychle se na to téma rozpovídal, když mu kolega fotograf položil otázku: Slyšel jsem, že máte rád sport? „Jako malý kluk jsem chodil do Klokánka, kde se učil běh, plavání… A já jsem hodně vyhrával. Byl jsem dobrej hlavně na dlouhý tratě, měl jsem výdrž. Pak jsem ale přestal, protože jsem si říkal – dám šanci jinejm, těm, co jim sport moc nešel. Mám rád outsidery…“ říká. Koneckonců – že má rád outsidery by se mu docela dalo věřit…
Odborníkem na nepráci
Ten princip, že humor vzniká z původně vážných věcí objevoval mimoděk. Třeba když v hospodě vyskočil na stůl a zkoušel měsíční chůzi Michaela Jacksona. Fakt nemínil nikoho rozesmát…! Původně ho ani nenapadlo, že by se humorem mohl živit. Naproti tomu uvažoval – třeba – o neurochirurgii. Četl totiž knihu Skalpel, prosím, kde je hlavní postavou neurochirurg Kunc. Coby zapálený čtenář nakonec studoval na knihovnické škole. Neprozřetelně se domníval, že se tam bude hodně číst. Tuhle představu se mu ovšem podařilo naplnit jen jednou během studia – při praxi v knihkupectví, kde pak byl zákazníky mylně považován za dalšího zákazníka. Nejdéle byl nakonec zaměstnán nikoli v obchodě s knihami, ale v IT oddělení jedné pojišťovny. Stal se expertem na vzbuzování dojmu, že pracuje. O tom, jak nic nedělat a přežít ve velké firmě by mohl rovnou přednášet. Navrch i vtipně! Komikem – profesionálem se stal na konto řečnické otázky, kterou mu položil neznámý kolega pojišťovák ve výtahu, když ho identifikoval, jako tvář známou z televize. Divil se: „Co vy tu ještě děláte?“ A tak dal Lukáš Pavlásek ještě týž den výpověď…
Textař a literát
Měl ale i jiné etapy než sportovní či komediální. Chtěl se třeba stát Jimem Morrisonem. Šest let hrál s kapelou po žižkovských hospodách. Šest let mu taky trvalo, než přišel na to, že z něho dobrý muzikant asi nebude. (Nepotkal včas nikoho ve výtahu?) Nicméně je výborný textař. Tedy můžu-li brát vážně jeho tvrzení, že složil texty pro Lenku Novou či Davida Kollera a že ty texty na jeho internetových stránkách jsou skutečně jeho. (Ale to by si snad, probůh!, nevymyslel…) V pořadu Na stojáka jste se mohli setkat s ukázkou jiného jeho hitu – o nehodě Romana Janouška s nezapomenutelným refrénem Mohla si za to sama, skončila pod kolama. Že napsal, ilustroval a vydal knížku rozkošných básniček pro děti („Jestli počkáš trochu dýl, možná přijde krokodýl“) se dalo naštěstí ověřit. Ostatně chtěl být i Charlesem Bukowským. A nad tímhle tvrzením už mě nic nenutí se smát poté, co jsem si přečetla pár jeho výše zmíněných textů…
A na závěr otázka: Dá se Lukáši Pavláskovi věřit, že si nechal změnit jméno? Prý se měl původně jmenovat Šukal. Tak zrovna jemu to nějak nemůžu věřit… Nebo že by tohle byla naopak ta jedna jediná pravda…?
rámeček
Chytré holky, zamyslete se!
Lukáš Pavlásek (24. 7. 1978) je nejen svobodný, ale dokonce i volný. Chytré holky, zamyslete se…! Protože jediný apriorní nárok, který na své budoucí děvče tenhle čtyřiatřicátník má, je: „Aby byla inteligentní.“ Jemu samotnému bych ovšem poradila jedno. Než vyrazí na první rande, měl by dotyčné děvče vybídnout: „Koukni nejdřív na moje stránky!“ Odtamtud se totiž děvče může dozvědět, že můj prapůvodní předpoklad, že Lukáš Pavlásek je za maskou tydýta zatraceně chytrý, citlivý a tvůrčí mužský, platí beze zbytku. Naživo pak může děvče zjistit zase to, že když nedělá grimasy, je Lukáš Pavlásek skoro i fešák…
Článek z časopisu Recepty prima nápadů č. 5/2013
