Připravila: Alena Vondrušková, foto: archiv autorky
Podíváme-li se však do dávnější minulosti, bylo tomu zcela jinak. První noc totiž patřila k vlastnímu svatebnímu obřadu, protože byla jeho důležitou součástí. Pokud nedošlo k tzv. konzumaci manželství (neboli se svatební noc jaksi „nepovedla“), mohl být sňatek prohlášen za neplatný. U starověkých národů a v předkřesťanské Evropě (například u Germánů či Slovanů) to byla vedle svatební smlouvy a obřadního uvádění nevěsty do ženichova domu právě první noc, která učinila ze svatebního páru manžele.
Lože důležitější než obřad
Avšak i křesťanský svět pokládal svatební noc za nutnou podmínku završení svatby. Téměř po celý středověk se kněží neúčastnili svatby proto, aby provedli obřad, tak jak jsme zvyklí dnes (za svátost z rukou preláta bylo manželství pokládáno až od vrcholného středověku), ale hlavně proto, aby udělili požehnání manželskému loži. Pro naše předky bylo nejdůležitější, aby manželství bylo plodné, tedy aby z něj vzešli potomci. Proto kněz žehnal loži i novomanželům. Stejný cíl měla i celá řada rituálů a magických praktik, které prováděly nevěsty nebo příbuzní (nápoje lásky a ověšování amulety, zašívání kouzelných věcí do matrací, přivazování kvočny k posteli, někde dokonce pokládali na postel jako inspiraci nemluvně, všichni se modlili a říkali čarovné formule).
Bylo běžné, že se prvního spojení novomanželů zúčastnili další lidé, buď přímo v ložnici, nebo v předpokoji či za dveřmi. Čekali na výsledek, který byl velmi důležitý zejména u panovnických a významných šlechtických párů. Pokud by totiž pár nebyl schopen počít následníka, mohl to být zásadní problém pro pokračování dynastie. Kromě toho se také někdy čekalo na důkazy, že nevěsta byla panna. Ovšem mohlo to být i obráceně a ženich musel dokazovat, že je schopen být mužem.
Jitřní dar
Po první svatební noci dostávaly některé nevěsty dárek, většinou šperk, drahou látku nebo kožešinu. Jeho hodnota a krása nezávisela jen na zámožnosti novomanžela, ale také na nevěstině kráse a manželově lásce k ní. Prokazoval tak i úctu k její rodině. Proto se také někdy tyto dary vystavovaly, aby si je mohli svatební hosté prohlédnout a patřičně obdivovat. Tento zvyk se nejprve objevil ve Francii v prostředí rytířské dvorské společnosti, později se rozšířil i do jiných zemí a někde se udržel do současnosti. Kronikáři například zaznamenali bohatý jitřní dar, který věnoval Vilém z Rožmberka své druhé ženě Žofii. Skládal se nejen ze stříbrných mincí, ale také z množství drahých látek, šatů, krajek a nádherných šperků, z nichž přítomné dámy tehdy nejvíc obdivovaly přívěsek v podobě pozlaceného anděla, zdobeného diamanty a rubíny.
Za jitřní dar vydali někdy zámožní aristokraté velkou sumu peněz. Ne vždy ho však přinášeli dobrovolně. Často si jeho hodnotu vymínili nevěstini rodiče a byl součástí svatební smlouvy. Některé manželky dokonce dostávaly tento jitřní dar každoročně, vždy ve výročí svatební noci, samozřejmě pouze po dobu trvání manželství.
Právo první noci
A jak to bylo s proslulým právem první noci? Traduje se, že někteří feudálové uplatňovali nárok na první noc s nevěstou ze svého panství, tedy dřív než její manžel. Je to však spíše mýtus, než skutečnost.
Cosi podobného existovalo v dávných dobách jako náboženský rituál nebo projev moci krále nad okolními vládci (zmínky lze nalézt např. v sumerském eposu o Gilgamešovi). Občas se právo první noci objevuje i ve středověku. Lze však předpokládat, že bylo spíše formální a že naprostá většina feudálních pánů neměla o jeho skutečné uplatňování zájem (a ostatně ani fyzické síly). Poddaní se z této povinnosti mohli vykoupit, a tato zvláštní daň se pak stala základem pro poplatek za povolení sňatku.
Přesto, že se právo první noci uplatňovalo opravdu jen sporadicky a už od 15. století bylo zcela zakázáno, stalo se oblíbeným motivem lidového vyprávění i literatury. Objevuje se například v legendě o Vilému Tellovi nebo ve Figarově svatbě, boj proti němu se dokonce stal jedním z politických hesel Velké francouzské revoluce, i když ve skutečnosti už celá staletí neexistovalo. Pro kritiky feudálních poměrů bylo však vděčným tématem, navíc pro široké lidové vrstvy lépe srozumitelným, než složitá politická hesla.
Tobiášovy noci
Podle legendy mstivý démon, zamilovaný do krásné Sáry, zabíjel její manžely. A to vždy o svatební noci. Přítrž tomuto řádění učinil až svatý Tobiáš, který se po svatbě se Sárou namísto milování tři noci modlil k Bohu. Teprve další noc byla svatební. Ve středověku církev doporučovala odložit svatební noc o tři dny, aby se novomanželé mohli modlit a očistit se před zahájením sexuálního života. Těžko říci, jak poctivě se odklad dodržoval, ale zdá se, že některé zbožné páry skutečně půst držely. V některých zemích byly Tobiášovy noci známé ještě v 19. století, kdy novomanželé odkládali svatební noc, aby se nevěsta mohla ještě v neděli po svatbě ukázat v kostele s panenským věnečkem. Ostatně mezi církevními doporučeními pro průběh svatby se noci cudnosti uváděly až do poloviny 20. století.
Článek z č. 4/2011 časopisu Recepty prima nápadů
