SVĚTOBĚŽNĚ
Nestává se často, že se ohlédnete a spekulujete nad tím, kdo že si jen mohl v malém městečku zařídit tak světoběžnickou kavárnu. Jistě, v hlavním městě by to nebylo takové překvapení. Brusno (jako mnoho jiných lázní) usiluje o bývalou slávu rozšiřováním lázeňského pavilonu z 80. let, přitom původní historicky cenné lázeňské domy z 19. století jsou zavřené, chátrají. Příslovečné kouzlo dobové architektury, její autenticita a secesní šarm čekají na svůj restart. O to překvapivěji působí interiér kavárničky u trati. Má svou noblesu. Od místních se dozvídám, že její majitelé se stejným zanícením zařizovali i svůj domov.
Zastavují tu rychlíky i dálkové autobusy. V létě ožívají ulice korzováním hostů z léčebny, přicházejí turisté, na Hronu je každou chvíli vidět kajaky či kánoe s rozjařenými šťastlivci. Ulice a uličky sem tam lemují hornické a dřevorubecké domky jako ze skanzenu, většinu zástavby tvoří architektonická směs všeho, co se stavělo v minulém století. Fasády ohozené břízolitem střídají starší domy. Některé z nich mají očividně nové vlastníky – omítky na polystyrenových „kapotážích“ mají svůj kolorit, který často ignoruje místní tradici. Kamkoliv se člověk zadívá, všude kolem se nad městečkem zvedají hory. Od lázní vidíte na Nízké Tatry, hřbet Prašivé, z opačného konce Brusna, z domu, který jsme navštívili, mají výhled na celé městečko, na zákruty Hronu, kostel sv. Ondřeje, na Vepor, vrchy Slovenského rudohoří. Dvoupodlažní rodinný dům postavili původní majitelé před čtyřiceti lety. Na tu dobu to byla příjemná architektura s geometricky členěnou fasádou, dvěma vstupy na terasy v zahradě, vstupem ze zadní části domu rovnou do druhého podlaží. Mladá rodina postupně přetváří vnitřek domu. Začali nižším podlažím a zahradou, postupně se pouštějí do předělávání poschodí, možná přijde na řadu i fasáda domu: „Milejší je nám břízolitová fasáda v kombinaci se dřevem, než abychom si dům obalili polystyrenem. Ještě přemýšlíme, jakou tvář dáme domu zvenčí. Zatím se po zdech zdobně popíná břečťan a přísavník. Líbí se nám tato divočina. Trochu jsme jí popustili uzdu i v zahradě.“ Upravené plochy střídají neposečená zákoutí s luční trávou a pergolou se vine vistárie.
EVROPU OBJEVILI V ASII
Veronika a Peter žili na Tchaj-wanu, procestovali i jihovýchodní Asii. Vydělávali si učením cizích jazyků, a jak jen mohli, cestovali. Nějakou dobu obdivovali minimalismus japonských interiérů, zažili skromnost příbytků v horách Nepálu, poznali, že žít se dá i s málem, objevovali starou Evropu v koloniálním stylu domů na asijském kontinentu. Později je okouzlil způsob, jakým si staré venkovské domy Burgundska zachovaly svou čistotu a útulnost a jejich obyvatelé zase radost ze života. „Nás dva spojuje cestování i touha po domově, v němž promítáme zkušenosti a zážitky z cest. Rozumíme si v představě o bydlení. Jsou nám cizí chladné interiéry, shodli jsme se na domě, který má dýchat spolu se zahradou. Dohodli jsme se na obývacím pokoji, jehož vzhled určí dřevěné trámy, krb, směs starožitného a současného, doplňky z cest. Ladění atmosféry má pro nás větší cenu než dokonalá uspořádanost. Přirozeně opotřebované podlahy a obklady, o které se přitom majitelé starají, domy s patinou – takové, jaké jsme zažili na vinobraní ve Francii – nebo koloniální interiéry Vietnamu, v nichž se zastavil čas, udělaly na nás silný dojem. Člověk si umí představit, čím ty domy žily. Myslím, že nyní je i v našem domě cítit ducha staré Evropy. Evropu jsme nejprve zažili v Asii a potom jsme její podstatu šli hledat naživo do Itálie, Francie a Británie,“ přechází Veronika z terasy do kuchyně a otevírá křídla dveří do obývacího pokoje.
Peter zapálí oheň v krbu. „Náš dům se nesnažil o vyhraněný architektonický styl. Koupili jsme ho kvůli místu, kvůli výhledu. Zařizujeme ho prolínáním stylů, přenášením zažitých vlivů do nového prostředí.“ S Veronikou otáčíme konferenční stolek, jehož korpus sloužil jako bednička na munici během druhé světové války: „Jasně rozpoznatelný styl je pro nás nezajímavý. Jsme pro útulný mišmaš. Nevadí nám ani více druhů dřeva v jedné místnosti a ani barev se nebojíme. Naše koupelna má teď stěny natřené antracitovým odstínem, ale nejprve jsme zkoušeli hnědou, potom tmavofialovou, až po několika dnech barevných zážitků jsme se dopracovali k současné podobě. Pokud někdo chce zařizovat, měl by nejprve v domě žít a pozorovat světlo během dne, postupně nacházet způsob, jak jít na barvy a materiály, sžít se s místem tak, aby mohl dům dotvářet.“
„Co se týče nátěrů, měli jsme vydařený zážitek, když jsme dokončovali přístřešek u kavárny. Světlý šedo-olivově zelený odstín považovali někteří kolemjdoucí za protiplísňový nátěr a prý kdy už tomu dáme normální barvu. Vždyť ano, většina vnějších dřevěných konstrukcí v okolí je natřena některým z odstínů hnědé… Dost lidí si zvyklo na barvy, které vnímají jako pravidlo pro určité povrchy, a ani je nenapadne, že nemusí být každý trám hnědý a stěna bílá nebo meruňková. Také na náš kavárenský interiér se zpočátku někteří dívali s nedůvěrou, co že to jsou za novoty a proč jsou stěny od poloviny neomítnuté a co to máme za nápady. Teď se u nás mnoho lázeňských hostů fotí tak, aby bylo vidět i interiér.“
PESTROST V ŽIVOTĚ, PESTROST V BYDLENÍ
Veronika svými nápady určovala styl, Peter hledal materiál, hobloval, řezal, natíral, reparoval, a když toho bylo hodně, sehnali si řemeslníka – dřevomodeláře, který jim poradil i při zařizování. „Mám pocit, že u nás se lidé bojí vnášet do interiéru cizokrajné prvky nebo nemají odvahu míchat více stylů. Když se interiér i vydaří, tak je to spíše ve skandinávském duchu čistých linií a útulných doplňků,“ zamýšlí se Veronika. Mě zase napadlo, že ne každému je dáno zachovat si vkus a míru při vytváření stylové směsice. Zde si je hlídají. Klidně se lze poddat atmosféře domu, cítit vůni dálek. „Jsem fanynka několika nábytkových značek. Klidně se v nábytcích přehrabuji na webových stránkách. Mám dobré zkušenosti s nakupováním přes internet, ale musíte mít představivost, jak vyzní vybraný kousek na místě, které jsme pro něj vymysleli. Určitě bych nechtěla, aby to u nás vypadalo jako stylizovaná fotografie z katalogu nábytkové firmy,“ vysvětluje Veronika. Peter nás vede zpět na terasu s výhledem. „Chybou je, že u nás stále hodně lidí nevyužívá služby interiérového designu. My jsme rádi, že dřevomodelář, který nám zhotovil dřevěné prvky v koupelně, v kuchyni i část vyzdil, uměl profesionálně zkorigovat naše představy.“ Mezi řečí a fotografováním jsme zakousli kousky slovenského zrajícího sýra, zajedli je bobulemi hroznů a cítili se na chvíli úplně světácky.
Text: Marína Ungerová :: Foto: Miro Pochyba :: Produkce: Mária Vrábelová
