Ve většině domácností protéká topná voda skrz namontovaná otopná tělesa, a tím ohřívá vzduch v jednotlivých místnostech. To, jak rychle se dokážou zahřát a jakým způsobem, závisí na více faktorech. Velkou roli sehrává osazení otopných těles a jejich velikost. Nejvíce rozšířené ploché radiátory mají uvnitř zabudováno více či méně konvekčních plechů, na nichž závisí, zda se zahřejí rychleji, nebo pomaleji, a i to, kolik sálavého tepla vyprodukují.
Kromě toho o množství tepla, které přejde do prostoru, rozhoduje i venkovní ocelový plech. Jisté je, že čím je otopná plocha větší, o to více tepla dokáže tento typ radiátoru vyprodukovat. Velká otopná plocha zároveň znamená nižší potřebu vytápěcí teploty, což je žádaný efekt z energetických, ale i finančních důvodů.
Toto je i jedna z hlavních výhod plošného vytápění. V jeho případě je možné prostor vytopit už vodou zahřátou na poměrně nízkou teplotu. Je to proto, že jednotlivé trubky leží těsně vedle sebe a dokážou najednou zahřát velkou plochu. A nemusí jít jen o podlahové vytápění. Existuje i stěnová či stropní varianta. U stěnového vytápění je však potřeba dávat pozor na to, abyste trubky neprovrtali při osazování polic nebo dekorací či stěnu nezastavěli nábytkem. U podlahového vytápění je zase třeba dávat pozor na vhodnou podlahovinu a použít takovou, která má nízký tepelný odpor, aby propustila co nejvíce tepla. Jde například o keramické dlaždice nebo tenké koberce či parkety.
Při vytápění je důležité určit správný výkon otopných těles k ploše místnosti. Můžete přitom vycházet ze základní rovnice: velikost prostoru v m2 × topný výkon ve Wattech na metr čtvereční = potřebný topný výkon ve Wattech. Všeobecně by to mělo být 100 W/m2 v novostavbách a 150 W/m2 ve starých nezaizolovaných domech.
Toto je však jen velmi paušální hodnota, a pokud si chcete být jisti, dejte si výkon propočítat topenářem nebo energetickým poradcem. Pro všechny domácí kutily nabízejí prodejci otopných těles mnohdy přesné propočty, což může pomoci při výběru a návrhu. Podobný propočet nabízejí i výrobci podlahového vytápění, kteří kromě potřebného výkonu v závislosti na velikosti místnosti nabízejí i plán uložení a výpis potřebného materiálu.
Jestli se rozhodnete pro vlastnoruční montáž podlahového vytápění, potom jsou vhodnou variantou systémové desky. Určitě se vyhněte klasickému spojení měděných trubek fitinkami a spojkováním. Spíš sáhněte po plastových trubkách, které jednoduše spojíte našroubováním, nalisováním nebo nasunutím systémovými fitinkami. Mezi nejtěsnější patří hliníkové trubky. K vytvoření oblouků je však potřeba použít ohebné trubky.
U podlahového či celkově plošného vytápění se použití flexibilních trubek nevyhnete. Na každých přibližně 100 m potrubí je třeba naplánovat jeden regulovatelný okruh. Ve větších prostorech je přitom třeba naplánovat těchto okruhů více. V menších prostorech a před plochami s velkými okny je třeba trubky nainstalovat v menších odstupech, tedy těsněji k sobě (<10 cm). Tím se zajistí, že se prostor opravdu vyhřeje. Těsnější rozmístění trubek se doporučuje i ve vlhkých prostorech či u napojení vytápění na tepelné čerpadlo. Na to, aby se teplo odevzdávalo rovnoměrně, má smysl průběžné a spiatočkové trubky ukládat vedle sebe ve formě hadů nebo šneků.
Před uvedením radiátorů do provozu nebo nanesením potěru na podlahové vytápění je třeba vykonat zkoušku těsnosti systému. Na to určitě nezapomeňte.
Text: Andrea Dingová
Foto: Shutterstock
Zdroj: časopis Recepty prima nápadů
