Co znamená bydlet na tomto místě, usadit se na terase vysunuté před celozasklenou zimní zahradu v přímém dotyku se svahem vícevrstvé zahrady, o tom říká domácí pán: „Jsem sice ve městě, ale naplno vnímám hory, blízkost přírody, přeměny zahrady v hrách světla a barev. Jsem hlavně krajinář, obrazy zahrady v toku ročních období jsem promítl i do svých poetických textů.“
Výtvarník, kterému rodný kraj přirostl k srdci i štětci, si nadlouho neuměl představit, že by se vzdal svého prostředí, půdy po předcích, stromů, které sázel ještě jeho otec. Mnohé z nich dosud místy splétají své větve se zelení, která léty přibývala do zahradních zákoutí a kompozic.
„Dům si v základních rysech zachoval původní podobu z 50. let. V roce 1984 jsem si vestavěl do podkroví ateliér a v roce 2006 jsme předělali přízemí domu do otevřené dispozice.“
Zeleň v zahradě připodobené parku vytvarovaly jehličnany, listnáče a křoviny sázené podle citu a výtvarného gusta Kudličkových. Ráz zahrady, odstíny zelené a hnědé, rozmanitost šedých tónů, bujnost, měkký, travnato-mechový koberec a ryzce se rodí a obnovují ze zásadité půdy. Z takové zde vyrůstají lesy okolních hor a luční porosty, které si pamatuje zdejší zahrada. „Její přírodní charakter se projevuje hlavně na místech, která cíleně během jara nevysekávám. Nesekaný porost rozkvete zvonky, kopretinami, pampeliškou, za brzkého jara se zde bělá záplava sněženek. Posekaný trávník sluší červencové zahradě.“
Když průčelí zahradou neprozrazujeme
Městská zástavba obklopuje řadu rodinných domů. Zídka z pohledového betonu s obdélníkovými průhledy odděluje dům od ruchu frekventované silnice. Průčelí stavby neslibuje příliš mnoho, a přece tu díky parkové výsadbě, množství zeleně a způsobu, jakým se dům otevírá zahradě, zůstává město za hranicemi bytí těch, kteří tu žijí. Návštěvníka, který sem poprvé zavítá, překvapí zákoutí, záhyby, vrstvení zeleně, chodníčky a loučky s kamennými plastikami. „Hmotný“ dům uvolňuje svůj prostor směrem do svažité zahrady; zasklená zimní zahrada je pokračováním otevřené dispozice přízemí.
Stavba domu jako by si vydechla přes dřevěnou terasu a vzápětí nabrala sílu a volnost přímo ze zahrady. „Člověk, stejně jako průčelí domu, může tváří nebo oblečením klamat, přitom jeho nitro a zázemí jsou jiné,“ poznamená výtvarník Kudlička. Světlo zahrady prosvěcuje interiér, rozeznívá barevnými vibracemi zasklené stěny domu, vine se otevřeným obývacím prostorem, světelné odkazy zahrady rozsypává po jídelním stole, až se nakonec slijí se světlem ulice.
Takový nečekaný altánek
Altánek, architektonický solitér, rozhledna do krajiny a do zátiší domácího parku, místo ztišení, vábnička světla a stínu. Za jeho vzhled může touha a představivost pana Kudličky, architektonické mistrovství jeho dcery Magdalény a zetě, architekta. Sedí se v něm jako v meditačním stánku, mysl se ubírá krajinou, duši kolíbá klid mezi ružomberskou zemí a nebem. „Vybral jsem na altánek vyvýšené místo. Zasklená pyramida ve vrcholu střechy dřevěné stavby neměla být ani tak astrálním prvkem jako oknem do nebe.“
Na oblohu se tu hledí přes větve. Natahují se nad střechu, společně s oblaky kreslí pohyblivé obrazy. „V podstřeší jsme nechtěli svítit elektřinou, proto kruhový kovový lustr nese svíčky. Přesně pod ním se kruh opakuje: kdo se podívá do odrazu na skleněném povrchu kruhového stolu, ten získá pocit, že hledí do studny. Kruhy uprostřed altánku se čtvercovým půdorysem lze vnímat symbolicky: čtverec symbolizuje člověka a kruh Boha.“ Jako slunce přechází během dne nad stavbou altánku, tak se lamelami jeho stěn obměňují obrazy krajiny, světlo po vrstvách vykresluje zahradní zjevení.
Když dům plní soulad
Dům plní soulad uměleckých děl, nábytkových solitérů, historických artefaktů, vzpomínek na cesty světem, odraz barevných proměn zahrady. Je tu cítit tvořivou energii. Hodiny hlubokými údery oznamují pozdní odpoledne, fotograf loví poslední záběry v odrazech slunečního světla. Vkročíme do zóny mezi jídelnou a obývákem, obdivujeme modrou vázu z dílny košické výtvarnice, která jistý čas pobyla v Mexiku, přistoupíme ke komodě a rohové skříňce, jejichž vzhled čerpá ze stylu art déco, a přitom jde o autorské kusy nábytku. Ty vznikly podle návrhu malíře Kudličky.
Dozvíme se: „Když se tu stoluje, nic nepřekáží výhledům do zahrady, vnímáme její atmosféru.“ Opakování motivu Madony spatříme v několika kudličkovských dílech, neodoláme a dotýkáme se fialově zelené keramiky a plastik na okenních parapetech, jejichž hodnotu objevil pan Kudlička v obchůdcích a bazarech. Ve svém domě dal těmto věcičkám důstojné místo. „S Jankem jsme spolu vytvořili několik interiérů. Umí zařídit prostor tak, že se sbírky umění a nábytkové kusy zcela přirozeně doplňují. Zde se s výtvarnými díly majitele domu sešla díla našich umělců a umění z dalekých krajin. Historické, umělecké a vzpomínkové předměty se v prostoru domu jednotí v nových obrazech,“ objasňuje schopnosti svého kolegy a kamaráda architekt Peter Abonyi.
Ateliér pod střechou
„V létě žaluzie na střešních oknech odrazí horké sluneční paprsky. Nebývá tu více než 30 °C. Je tu i cítit a vidět zahradu,“ vypráví malíř, zatímco pohledem přechá zíme po dřevořezbách insitního oravského umělce Štefana Siváně. „Jeho lidové řezbářství má sílu, která se nezopakuje dalších sto let, podobně jako ani síla tvorby Ľudovíta Fully, místního rodáka. Takovíto dva géniové žili na Oravě a Liptově a ani o sobě nevěděli,“ filozofuje architekt Peter Abonyi u dřevořezby pověstného Siváňova lva, jemuž jeho tvůrce neřekl jinak než „panský pes“.
O několik kroků dál se mistr zastaví uprostřed ateliéru: „Na cestách v Indii jsem v obchodě se starožitnostmi koupil za malé peníze umělecky velkou věc, jako je tato indická Madona. Něco z mých děl vzniklo v Torontu v časech, kdy jsem se inspiroval indiánským totemovým uměním.Fotografie z New Yorku byly scénografickým pohledem do výkladů. Ty jsou už v archivu. Zde jsou zase vzpomínkové záběry z dob naší spolupráce na filmových scénách s Edwardem Pontim, synem Sophie Loren. V naší rodině máme za sebou silná umělecká a lidská setkání doma i v zahraničí. Vždy jsem však chtěl za přátele básníky. Tak vznikla i publikace Rosa Mystica. Poeti se dívají na svět a na umělecká díla jinak než kunsthistorici. Dávají ze sebe pocit, bez ovlivnění trendy v interpretování umění jdou do slovních vyjádření svým nitrem.“
„I na naší terase vznikaly texty inspirované poetikou zahrady a barevných vjemů. Tehdy jsem maloval textem,“ posloucháme sedíce už v zahradě. Petr přivoní k jablku, podívá se k zimní zahradě: „Janko má obrovský, a přitom nezáměrný vliv na okolí. Inspiroval hodně lidí k tomu, aby si dali záležet na prostředí, v němž žijí.“
„Netoužil jsem po vystříhaném trávníku, neláká mě sterilita mnoha současných zahrad. Zahradní minimalismus vyzní jen u architektury v podobném duchu, ne u domu, jako je náš. Zde jsme zachovali ducha přírodní zahrady, genofond lučních porostů starých více než sto let. Léta jsem v kontaktu se zahradou. Takováto vzniká desetiletí. Kdo si myslí, že ji vytvoří za kratší dobu, mýlí se. Více o zahradě píši, než ji maluji. Moje zážitky promítá knížka Záznamy ze zahrady.“
Prof. akad. malíř Jan Kudlička, ArtD, rodák z Ružomberka, studoval v ateliéru Ladislava Čemického, později se specializoval na figurální kompozici a krajinomalbu u Jána Želibského. Sám působil jako profesor na VŠVU na Katedře užitkového umění II ve svém rodišti, kde doposud žije i s rodinou. Jako malíř a pedagog působí na mezinárodní scéně, vyučuje na Pedagogické fakultě Katolické Univerzity v Ružomberku. Věří, že člověk má tvořivost v sobě. Ví, že tuto danost je potřeba kultivovat, starat se o její naplnění, sytit ji podněty. Svou činorodou povahu odevzdává umění, pedagogické činnosti, své rodině a zahradě.
Text: Marína Ungerová :: Foto Miro Pochyba
