Řeč je o žížalách (Lumbricina), neoddělitelné součásti každé zdravé zahrady. Na našem území se vyskytuje více než šedesát různých druhů, ale jen některé z nich dobře snášejí život v lidmi obhospodařovaném prostředí. V humózní půdě můžeme najít na jednom metru čtverečním i více než tři sta jedinců. Díky svému vlhkému, až slizkému povrchu těla jsou schopny prodírat se mezi puklinami v půdě, přičemž sliz působí jako mazivo proti poškození povrchu těla různými ostrými předměty. Nevyhovuje jim zhutněná půda a nadměrné používání chemických prostředků.
Jak žížaly v půdě pomáhají
Během pohybu půdou ji spolu s příměsemi i intenzivně požírají. Vědci vypočítali, že trávicím traktem žížal může na ploše jednoho hektaru projít až 250 tun substrátu ročně. Hlavní složkou potravy jsou odumřelé nadzemní části rostlin, kořeny, půdní houby a trus zvířat. Některé druhy vytvářejí chodby do hloubky až jednoho metru, kde jsou schopny potravu vtáhnout a zkonzumovat. Svou činností tak přenášejí esenciální živiny z povrchu půdy hluboko do půdního profilu, kde jsou po zpracování v podobě živin dostupné pro rostliny. Vytvořené chodby využívají rostliny k snazšímu zakořeňování. Půda s dobrou populací žížal je mnohem bohatší na půdní kyslík a zároveň lépe absorbuje intenzivní srážky. Stěny chodbiček často zpevňují svým trusem, na kterém hodují kultury půdních mikroorganismů vážících důležitý dusík. Jejich přítomnost v půdě poznáme i díky malým hrudkovitým kupkám trusu na povrchu, které jsou lehko pozorovatelné v trávnících a na obdělávané půdě.
Tip na článek: Péče o užitkovou zahradu bez chemie
Součást potravních řetězců
Žížaly jsou významnou součástí ekosystému zahrady i v potravních řetězcích. Jsou potravou pro krtky, ježky, drozdy, špačky a jiné ptáky. Mají vysokou regenerační schopnost a při odtrhnutí kousku koncové části těla jsou schopné dorůstat. V tomto případě však vždy přežije jen hlavová část, koncová po krátkém čase odumře. Je-li žížala přetrhnuta uprostřed, nepřežije nikdy.
Proč žížaly během deště vylézají ven?
Jistě jste si už kladli otázku, proč se během intenzivního deště nachází na zpevněných plochách, jako jsou chodníky či terasy, tolik žížal. Traduje se, že příčinou je vytápění jejich chodbiček a snaha uniknout před udušením. Hlavním důvodem je však migrace na nová stanoviště, protože lépe se jim plazí po mokrém povrchu než během sucha.
Dva nejčastější druhy
Nejznámějším druhem je žížala obecná (Lumbricus terrestris). Je to velký druh dosahující úctyhodné délky až třiceti centimetrů. Vytváří rozsáhlé systémy svislých chodeb, které obývá i několik let. Aktivně sbírá úlomky rostlinných částí na povrchu půdy a vtahuje je desítky centimetrů hluboko pod zem. Je extrémně dlouhověká a běžně se v přírodě dožívá i více než deseti let. Velmi často se v zahradách vyskytuje i žížala temná (Aporrectodea caliginosa). Proti té obecné je sice menší (šest až dvanáct centimetrů), ale je stejně užitečná. Nevytváří si ani hluboké, ani trvalé chodby, intenzivně prokypřuje substrát do hloubky pětadvaceti centimetrů. V dočasných horizontálních chodbách prolézá poměrně velké vzdálenosti. Téměř vůbec nevylézá na povrch a živí se převážně odumřelými kořeny rostlin či zpracovává materiál, který do půdy vnese hospodář.
Chceme-li žížalám dopřát pohodlný život v naší zahradě, dodržujeme tyto rady
Vyvarujeme se zhutňování půdy. Orbu provádíme šetrným způsobem. Když ji chceme rozdrobit, nepoužíváme frézu, která by je nemilosrdně zničila.
- PH půdy udržujeme blíže k neutrálu. Kyselejší půda (s pH méně než 5,5) může být pro ně nebezpečná.
- Na podzim neodstraňujeme z povrchu trávníků a orné půdy všechen rostlinný odpad. Žížaly jsou schopné ho během podzimu a teplejší zimy efektivně zapracovat do půdy.
- Máme-li možnost získat chlévský hnůj, dáme mu přednost před použitím tekutých a granulovaných hnojiv.
- Těmto tvorům prospívá zelené hnojení, konkrétně výsev jetele a jeho následné zapracování do půdy.
- Vyhovuje jim i mulčování zeleninových záhonů, protože se jim menší částice rostlin snáze vnášejí do půdy. Navíc vrchní vrstva půdy se tolik nevysušuje a nepřehřívá.
- Pokud během práce v zahradě narazíme na žížalu, neodhazujeme ji na udusanou půdu, kde se může stát lehkým terčem predátorů, ale raději ji položíme nebo opatrně zahrabeme do zkypřené půdy.
- Umělé vysazování žížal na nová stanoviště není vždy účinné řešení, protože při stresu ze změny prostředí často hynou. Efektivnější bývá hospodařit blíže k přírodě a vyčkat, dokud se populace neobnoví přirozeně.
Text: Mgr. Adrian Purkart
Foto: isifa/Shutterstock
Zdroj: časopis Zahrada prima nápadů
