Na faře
Asi v polovině vsi, na mírně vyvýšeném pahorku, se už od 20. let 19. století bělá evangelický kostel. Níže, oproti průčelí kostela, stačí přejít napříč přes příjezdovou cestu k nízké rozložité stavbě. Její valbovou střechu při opravách pokryli plechem, nově vyzdili nadstřešní část komínů, vybrali staré nahnilé trámové stropy nad kuchyní a vyměnili je za nové v původním duchu. Fara tu stojí od roku 1871, dnes je památkově chráněná. Třicet let v ní nikdo nebydlel, v evangelickém kostele bylo ticho. Když sem zavítal nynější farář, udělal se kus práce, místní pomáhali, jak se jen dalo. Pan farář nepřišel k hotovému. Vše organizoval, vyřizoval, zlepšoval, dovezl vlastní nábytek, sbírky dobových hraček, obrazy, lásku k věcem z dob minulých a smysl pro přímo montypythonovský humor: „Když jsem dovezl nábytek a otevřela se korba náklaďáku, jedna z našich žen řekla: ‚Pane faráři, dřeva na topení je tu dost, proč jste ho sem vezl až z Bratislavy?!‘“
Už při pohledu do dvora bylo jasné, že setkání s věcmi na faře nebude jen tak ledajaké.
Fara drobností a vzpomínek
Pro lidi z města, jimž chybí kus přírody a jimž se dovolená v horách bez odpočinku nepočítá, je to kraj jako vyšitý z představ o malebné slovenské krajině. Obyvatelé na tomto místě žili v dřevěných domcích dřív, než rozrůstající se hornickou osadu koncem 17. století uznali za obec. V obci sice už nyní nežije tolik obyvatel jako před půlstoletím, avšak turisté a lyžaři sem rádi zavítají, a tak dolina sezónně ožívá.
- „Chantal Polívková to výborně vystihla v jednom rozhovoru, když řekla, že u starých věcí se člověk nemůže rozčilovat ani třískat dveřmi. Hrozí, že se nábytek rozpadne. Musí chodit tiše a po špičkách, protože nerada dává opravovat své zařízení. Jsem taky takový.“
Štefan Škorupa, evangelický farář
„Byla tu jedna paní, prohlédla si zařízení a říká, že má pro mne křesílka. Přijel jsem s náklaďákem, kde že jsou, a ona, že nahoře na kůlně. Její otec je tam za války schoval před Němci. Hodinu jsme odhazovali padesátileté seno, než se objevila křesla ze začátku 20. století. Zůstaly z nich jen dřevěné kostry. Dal jsem je opravit a očalounit. Teta k nim přibalila i stolek, avšak chvíli rozvažovala, na čem že ona teď bude žehlit.“
Zpomalení času a pohodu věcí, které našly své místo, podvědomě cítíme už s příchodem před dům. Vešli jsme dřevěnou brankou. Zastavili jsme. Chtělo se nám chvíli vstřebávat pokojnou atmosféru, spočinout v sobě samých. Dvorem se velkopansky nesl páv, opodál špacírovala před kůlnou pávice. Zamračilo se, sprchlo, vzduch se vyčistil. Opřeni o zábradlí, v suchu pod přesahem střechy, jsme chvíli jen tak prohazovali slova, mimoděk hladili srst černého psa. Kolo z vozu, kravské zvonce, košíky, sekera, anděl litinový, Ježíš na kříži, věci pozemské smíchané se zhmotnělými odkazy „shora“. Kompozice pracovního náčiní s okenními rámy, části pecí, nařezané dřevo, artefakty zašlých dob v naoko, ale i ve skutečně náhodných kompozicích.
Studia, kůlny, lidé
Pan farář je starý Bratislavan, i když po předcích v něm zůstala i duše Banskobystričana. Nejprve studoval na katedře estetiky, potom Evangelickou bohosloveckou fakultu na Univerzitě Komenského v Bratislavě, teď farářuje pod Tatrami. Přinesl si sem kus rodinné historie a vzpomínky na výrazné osobnosti výtvarného a společenského života Bratislavy. Dotkl se jejich příběhů během svých studií. Obrazy na stěnách patří k rodinnému dědictví, hodně jich přibylo díky zájmu a znalostem majitele, některé zachránil ze smetišť, kůlen, uchránil před lidskou nedbalostí. Podobně se tu daří i nábytku. Mnoho pocitů, příběhů, dojmů, zpráv nesou v sobě věci z fary. Mají svého vypravěče, člověka, který je má rád, ví nebo tuší hodně o jejich vzniku a původu.
Věci a příběhy
Vždy v tomto domě byla fara. Jaká byla její původní dispozice, když byla nově postavená, to už nikdo nezjistí. V 50. letech minulého století se tu všelico měnilo, posouvaly se příčky, nad chodbou zůstala dosud na půdě udírna. Poté, co se zčásti vyměnily dřevěné trámové stropy, pustil jsem se do úpravy podhledů, obnovy původních dřevěných podlah. Všechna vytápěcí tělesa jsou na okrasu, ale i na vytápění. Mistr a kamnářský vizionář Vlado Institoris zrekonstruoval staré pece, postavil i nové. Lidé si pletou význam pojmů, v nichž s Instem máme jasno – ohniště byla nutnost chudoby a sloužila i pro přípravu jídla, krb byl panskou rozmařilostí a musel jednak být okrasou, jednak vytápět.
Teplo se tu za chladných dnů šíří z kachlových pecí. Nově je zprovoznil nebo dotvořil kamnářský mistr, architekt Vlado Institoris.
Pozornost poutají i glazované reliéfní kachle na dobové peci. „V latrínách za farou jsem našel rozebranou starou pec. Ta ještě ve 30. letech stála v ložnici. Když jsme ji dali do použitelné podoby, nastěhovali jsme ji do kanceláře. A ty poličky jsou z fragmentů starých kostelních lavic. Museli jsme je v kostele probrat. Měly prohnilé spodky a lidé už v nich nemohli sedět. Prostor v lavicích je pro současníky příliš malý, silnější člověk se už do nich těžko souká.“ Procházíme pokoji, obdivujeme obrazy, podivujeme se hračkám, ptáme se na původ nábytku. „Všechny tvořivé záměry se podařily nechtěně,“ směje se farář, když se chci dozvědět, jak vymyslel, aby vláčky pasovaly do polic, aby obraz sedl k obrazu a zda si ty měšťanské lustry speciálně vymyslel k dřevěným trámovým stropům. „Tam jsou obrazy Krista, jak se vznesl k slunci, od Igora Faška. Portrét mé babičky, sestry herce Ďura Sarvaše, malovala paní Králiková. Část nábytku je po profesorovi Macuzinském. Silvia a Rudolf Macuzinští tvořili známé klavírní duo. Tento psací stůl působí rozměrově skromně, avšak dá se mechanicky rozložit tak, že po rozevření tu máte hned kufříkový psací stroj. Můj dědeček měl motorku Indian, avšak neměl takový stroj. Ten byl tehdy vzácností, a tak vyměnil motorku za psací mašinku, že motorku si sežene, až bude chtít. Tento stroj má dnes hodnotu vzpomínky a cenu možná 20 €. Těžko pomyslet, jakou cenu by měla motorka Indian,“ skládal farář stolek. „Kus staré Bratislavy je i tu, na faře. Mosazné kliky na dveřích jsou každá z jiného domu. Takového, jaké do 70. let stály v bratislavském podhradí. Před jejich zbouráním jsme jako děti chodili odmontovávat kliky. A tak teď na verandu fary vedou dveře s nejkrásnější klikou. Je secesně tvarovaná do podoby ženy s rozevlátými vlasy.“
Hračky tu bydlí ve všech pokojích, každá má svůj příběh a cenu, hlavně historickou. Je příjemné vědět, že i farář je člověk a má svou „sbírkovou slabost“. Někdy se současníkům zdá, jako by lidé až do 20. století ani neměli dětství. Jenže i děti oněch dob měly své zábavy, vláčky, panenky, kuchyňská nádobíčka.
Dózičky, žehličky, mlýnky, hrnky, kuchyňské váhy v řadách na poličkách. Každé jiné, jiné velikosti: „Sebranci jsou to. Ty malé byly pro děti na hraní. Kuchyňskou linku jsme vyzdili. Na smetišti objevili bílé kachle, které Insto nabatikoval namodro a vytvořil z nich kachlovou pec. Ta je zdokumentována i v jeho knize o krbech, kamnech a pecích. V tomto rohu nad sporákem nikomu nedovolím utřít prach a stáhnout pavučinu – tak nádherná mi narostla, že vloni na Vánoce jsem se jí mohl kochat.“
Mohlo by vás také zajímat:
- PROMĚNA CHALUPY: KDYŽ NECHYBÍ DOBRÉ NÁPADY A ŠIKOVNÉ RUCE
- STYLOVÁ KUCHYŇ: PROVENSÁLSKO V KUCHYNI
- CHATY A CHALUPY: STODOLA PLNÁ PŘÍBĚHŮ
- NA NÁVŠTĚVĚ: KŮLNA U ROUBENKY
- NÁVŠTĚVA U RODINY VÝTVARNÍKŮ: NOEMOVA ARCHA
Text: Marína Ungerová
Foto: Miro Pochyba
Zdroj: časopis Recepty prima nápadů
