Usedlost s mlýnem sice svého času nabízeli jiným nadějným kupcům, ale ti se zalekli spousty práce, která by je čekala. Michal a Júlia koupili nemovitost pod střechou s osazenými stylovými dřevěnými okny a pavlačí, ale představu o bydlení měli podstatně odlišnou, než jim vnitřek domu nabízel.
„Od linky máme kontakt s hosty, ale i tak se všichni shluknou okolo ostrova, když se něco dobrého chystá.“
Dům byl po hrubé rekonstrukci se třemi za sebou následujícími místnostmi v horním podlaží, trámovými stropy, dřevěnou pavlačí. Kamenné zdi už byly částečně spraveny, zinková krytina pokrývala nový krov, v okenních otvorech byla stylově osazena historizující okna s modře natřenými dřevěnými rámy i křídly. Přibyla hydroizolace, elektrická přípojka, vodu měli z vlastní studny. Vnitřek domu však měl dostat novou dispozici nejen v původním prostoru kamenných zdí, ale bydlení se mělo zvednout i ke střeše.
Jak mlýn dopřál odvážným štěstí
Dům v blízkosti potoka, v tůni tajemných lesů Štiavnických vrchů měl své charisma. Nastěhovala se do něj mladá dvojice. Lékařka Júlia a Michal, chlap od dřeva, hrázděných konstrukcí a řezbářství. Jejich povolání, tradičně svázaná s vědomostmi o podstatě lidského bytí a přežití, je podvědomě táhla k životu na samotě. Člověk z většího města se nejprve podiví, že se jim chtělo odejít do divočiny a pustit se do polidšťování dávno neobývaného mlýna. „Máme pěkných 5 700 m² pozemku. Tudy většinou procházejí jen místní. Stále tu cítíte divočinu. Více než auta zde slyšíte v noci potok. Během říje se jeden jelen hlásí ze stráně, druhý někde z mýtinky nad potokem a třetí z lesa za cestou. Celá dolina se ozývá a náš čtyřnohý František už neví, kam se podívat.
V noci už ho lesní ruchy nebudí, jen my jsme si déle zvykali na hlas divočiny.“ Aby s ní byli v kontaktu, aniž vyjdou z domu, vystavěli si velkorysou terasu. Na její zhotovení chtěli nejprve dubové dřevo, ale dostat se ke kvalitnímu není snadné. Smrková terasa stála mnohem méně času i financí. „Desky jsme natřeli zespoda a zboku smůlou, svrchu nalakovali lodním lakem. Zatím to funguje, jak má. Každý rok ji musíme jemně zbrousit a přelakovat. Jsem člověk od dřeva, nevadí mi to. I v alpských zemích mají většinu dřevěných konstrukcí z jehličnanů,“ říká Michal. Zasklením verandy pozorujeme dolinu, počasí se mění každou chvíli.
Zabydlení
Stůl v obývacím pokoji sice pochází z bývalého bytu, ale nyní má kratší nohy, odkládací prostor a širší plochu z desek ze staré kůlny. Sedačku vyrobenou v Anglii si dovezli z Prahy, hřeje je tu litinová krbová pícka z Norska, stylově se inspirovali interiéry Normandie.
Krajina s klenbou
To, že se dům mohl otevřít prostoru, přijmout do sebe krajinu, je zásluhou nápadu s klenbovými vstupy v obvodovém zdivu. Denní světlo může klouzat i útrobami mlýna. Dostane se do obývacího pokoje i kuchyně, které byly původně za silnými zdmi s malými okny. „V osmdesát centimetrů silném kamenném zdivu jsme vybourali dva velké otvory, aby se mohlo volně přecházet ze zasklené verandy do nitra domu. Vyšší klenutí nad přechody do starší části domu se nedalo vyskládat pro betonový věnec. Stavěli jsme podle šablony, ale ne do oblouku s nejvyšším bodem zaklenutí uprostřed. Napětí a tlaky se nyní roznášejí v ohybech po stranách oblouku. Při zdění mírnějších kleneb pomáhali architekt a zedník. I dřevěné trámy byly nejprve naskládány na věncích.
Schody z dřeva
„Aby schody ze smrkového dřeva působily lehce, jsou vedeny středem domu uložené napřed na zdivu a potom na ocelové schodnici vetknuté do nosné zdi. Schodnici ukul místní kovář. Do té doby jsem měl schody vyskládány a podepřeny deskami. Část starého zdiva jsme museli kvůli prostoru pro schody vybourat. Dokud v mlýně nejsou děti, zábradlí nebude. Společensky unaveným není vstup na schodiště povolen. Dřevo schodů už proschlo, ale první měsíc nás tu strašily nečekané praskavé zvuky.“
Starý mlýn nabral nový dech
„Potřebujeme svůj prostor a máme své nároky na bydlení. Kdyby měl mlýn zůstat jen domem pro chalupaření, tak možná zůstane v tomtéž objemu a dispozici, jak jsme ho koupili. Byly to průchozí místnosti jedna za druhou. Chtěli jsme oddělit denní část domu od noční zóny. Hned když jsem vešel do domu, věděl jsem, kde bude obývací pokoj, jak se prostorově propojí s kuchyní, pracovním a jídelním koutem. Bylo mi jasné, co se vybourá, kde bude třeba vytáhnout příčku, kam patří koupelna a že ložnice bude s oknem směrem k potoku. Výkres jsem nakreslil pro Júlii.“
Aby si dům zachoval atmosféru, přiznali v něm místy původní materiály a konstrukční prvky. Bývalý majitel nechal zdivo z fasádní strany pačokovat, nový hospodář vnějšek stavby ještě vyspravil, hloubkově penetroval a natřel bílou fasádní barvou. „Hrubá stavba je malina. Hodně lidí má velké oči, jak to dobře odsýpá, dokud se stavějí zdi, dělá střecha. Ale všechno to opravdu začne až potom. Řemeslníci, zedníci, tesaři, izolace, elektřina, rozvody… A vůbec – dokončit dům vyžaduje více času než hrubá stavba. Od října, kdy jsme bourali otvory a stavěli sloupy, zavřel se dům deskami, základy se prohloubily, pod terasou byla vybetonována nosná deska, byly natřeny podlahy. V zimě stavba vyzrála, až v březnu jsme pokračovali.“ Závěr – zabydlení, zařizování a zkrášlování – měla na starosti především Júlia.
Text: Marína Ungerová
Foto: Miro Pochyba
