Práce u počítače, potřeba mít čistou hlavu po práci a jiné podružnosti udaly směr… Chtěli změnu. „Prochodila jsem všechny bystrické satelity, nic se mi nelíbilo. Potom jsem náhodou šla do Starých Hor a našla tuto stařičkou chaloupku. Nic uděláno. Ale ty hvězdy nahoře! Najednou jsem věděla, že jsem přišla domů,“ vzpomíná Inga na seznámení se svým současným domovem. Odolala tlaku nejbližšího okolí, které ji odrazovalo a vytýkalo jí, že kupuje starou „barabiznu“, že sama to nemůže zvládnout a ještě i památkáře si pověsí na krk. Je pravda, že s těmi si Inga první dva roky vůbec nerozuměla – vše, co udělala, nebylo dobré. Časem však i památkářský dozor zvládla, jak sama řekla, díky humoru, ale při načatém rozhovoru nabývám dojem, že nemalý podíl na tom měla i činorodá energie, kterou cítíte z každého jejího slova a pohybu.
Předělávalo se všechno – opatrně a místy i s panikou, zda to památkáři schválí. Stav dřevěnice si vyžádal kompletní výměnu materiálů, až na hřady v dolním pokoji a komín. Z počátečního záměru ponechat si v přízemí dva pokoje nakonec sešlo a jeden se změnil v kuchyň, z druhé místnosti, přední, je dnes obývací pokoj. Tomu dominuje pec, která vlastně není pecí, ale obezděnou krbovou vložkou obloženou kachlemi. „Půl roku jsem chodila sem a tam a sháněla staré kachle. Jsou tak autentické, že často slyším otázku: Jak se ti podařilo do té staré pece nacpat krbovou vložku?“
PŘÍBĚH JEZÍRKA
Vedle dřevěnice je potok s jezírkem, v němž měla Inga sto pstruhů. Ale našla si k němu cestu vydra a stav pstruhů byl každé následující ráno mínus jeden. Dnes už v jezírku neplave ani jeden kus. „A tak zlatí byli, k pohlazení…“ trochu lítostivě vzpomíná Inga. Spokojená, nasnídaná vydra však není jediný tvor, který žije na pozemku s Ingou a jejím synkem Jurkem. V těsném sousedství v přestavěné dřevěnici žije kamarádka, architektka Eliška.
Dvojí tvář dřevěnice se ukáže, když vystoupáte po schodech. Zatímco přízemí se krčí v medovém pološeru dřevěných obkladů, v poschodí se ocitnete v úplně jiném světě. Možná právě otevřená dispozice, světlý a vzdušný prostor nedávají pocítit, že stojíte na půdě starého domu z roku 1850. Hned vpravo od schodiště je Inžina ložnice. S pohledem upoutaným tapetou a trochu skloněná překračuji práh dveří vysokých jen metr sedmdesát. Zde je snad nejvíce patrná záliba majitelky ve starých věcech a její schopnost naservírovat je v místnosti tak, aby nezatěžovaly. Kdo by chtěl, viděl by za tím nejen vystudovaný interiérový design, ale především cit skloubit dva či více světů do jednoho, současného.
Neskutečně příjemná atmosféra je jakoby upletena z příběhů věcí samotných. Například křesla má od spolužáka ze střední, který se ženil a potřeboval vyklidit pár pokojů v domě. Jeho otec měl podobně jako Inga zálibu ve sbírání starých věcí, citová vazba nedovolila synovi otcovy „srdcovky“ prodat. A tak zcela přirozeně vyvstalo řešení: darovat křesla Inze. Vždyť kde jinde by jim mohlo být lépe? S jejich restaurováním jí pomohli dva lidé – důsledný restaurátor z muzea v Kremnici a čalouník se zlatýma rukama ze Žiaru nad Hronom.
Text: Martina Deríková :: Foto: Dano Veselský
