Byli vděční za návrat na venkov. Ze zahrady se radovali při hezkém počasí, dům si užívali zejména v zimě. Celá léta však mysleli na to, jak navzájem sblížit přízemí se zahradou.
„Když chcete stavět, zařizovat nebo předělávat něco svépomocí či s vlastní ideou, tak je dobré ujasnit si styl, postup a detaily s odborníkem. Jinak se člověk nadře a ztratí více času i peněz.“
V jedné z ulic starší části Pezinku, kde se těsně k sobě přimykají vinohradnické domy a před okolím tají zahrady ukryté v hloubce svých dlouhých parcel, bydlí Silvia a Peter s rodinou. Průčelí jejich domu neprovokuje, ale už vysoké průchozí podbraní slibuje domáckou atmosféru a svérázný styl, je vtipnou předzvěstí nedávno přistavěné verandy. Domácí se k ní probojovali po dvou desetiletích postupného zvelebování svého sídla.
Podbraní odděluje členitá zasklená zeď s výhledem do útulného dvora a zahrady. Podobně se zahradě otevřelo i přízemí hlavního křídla domu. To se přistavěnou verandou ještě více natáhlo směrem k vinohradu. „Při výběru materiálů a ladění interiérových prvků byla naše kamarádka, designérka a výtvarnice Ľubomíra Peručič. Má cit pro detail a mimořádnou schopnost poslouchat. Hodně prvků také sama udělala. Náš spící Murko v namalovaném okně v podbraní je jejím dílem,“ prozrazuje domácí paní.
HLEDÁNÍ STYLU
Rozhodnuti odejít ze sídlištního bytu koupili za Bratislavou dům. Tehdejší majitelé původní ráz stavby změnili do nerázovité „socíkovské“ podoby. „Nejdéle nám trvalo vykoumat, v jakém duchu dům oživit. Léta jsme hledali to své podle inspirací v časopisech: zkusili jsme to s japonským jezírkem i s modranskou keramikou. Souvislosti nám docvakly až jednoho dne, když jsme chtěli vykácet vinohrad, aby ustoupil zamýšlenému bazénu. Ideu našeho bydlení jsme měli rovnou pod nosem! Stačilo se sladit s regionem, ve kterém žijeme, a sžít se s tím, co jsme už vlastnili – vinohradnický dům a zahradu s malým vinohradem. Netoužili jsme po líbivém lidovém stylu s násilnými prvky. Vrátili jsme se k vinohradnictví a k věcem, které přirozeně patří k hospodaření,“ vzpomíná na chvíli osvícení Silvia, zatímco se usazujeme do rohové sedačky s pocitem, že jsme pod střechou, v pohodlí, a zahrada dýchá do domu.
Posuvné dřevěné dveře v koupelně, toaletě a komoře jsou Petrovým dílem. Dřevěné desky od truhláře zpevnil ocelovou pásovinou. Pak podle vzoru zahraničního závěsného systému upevněného nad vstupem do koupelny zhotovil posuny dalších dveří.
Rozšíření přízemí a zasklení verandy potřebovalo důsledný statický přepočet, ocelové překlady ve výšce stropu, trojvrstvé sklo, aby bylo v zimě teplo a v létě přiměřeně.
NA ETAPY
„Ve velké míře jsme přestavovali svépomocí. Hlavním a nezištným poradcem i realizátorem mnoha stavebních prací byl náš švagr, který je stavební inženýr. Pomáhal s citem, navedl nás na využití přirozených prvků.“ Sami zbourali starou dílnu a garáž, které byly nalepeny k domu právě ze zahrady. Namísto nich postavili novou nářaďovnu a zahradní domek. Přitom prodloužili zděný plot dělící je od sousedů. Tam, kde byly staré přístavby, vznikla terasa. Rodina se vracela k myšlence otevřít přízemí do exteriéru. Nejprve se chtěli balkónovými dveřmi „propracovat“ ke světlu z kuchyně směrem do dvora. Na bourání části přízemí směrem do zahrady došlo před rokem. Radili se s několika architekty, také si dali vypracovat feng šuej návrh, jen aby tady proudily pozitivní energie. Žádný z návrhů je ale nenadchl. Až jednou. „Kousek nad námi žije vinař Boriš s rodinou, jeho dcera Zuzka je architektka. Zuzka moc nemluvila. Poslouchala a našla způsob, jak moudře na věc. Pro dobro nové dispozice přízemí chtěla přestěhovat i koupelnu, ale z finančních důvodů jsme přesunuli jen toaletu a soustředili se na vybudování verandy.“ Silvia zmínila i příhodu se sochařem Bohušem Kubínským: „Přišel k nám, podíval se na rozestavěný prostor, na třešeň v zahradě. Okem umělce odhadl budoucí výhled a poradil nám, abychom okna verandy udělali jako souvislý pás procházející koutem místnosti. Výšku parapetu navrhl tak, aby se „chytil“ výšky vnější zídky, která odděluje terasu od schodů do sklepa. Myslím, že tento prvek se stal ve výsledku rozhodujícím designérským momentem.“
SPOLEČNÁ ŘEČ
„Oslovili jsme několik architektů, ale nikomu se nechtělo jen do předělávky. Zkusili jsme i studenty architektury. Chtěli jsme, aby našemu vintage stylu dali šmrnc, ale ani s nimi jsme nenašli společnou řeč. Architektka Zuzka Borišová posunula věci dopředu, přivedla statika a najednou všechno šlo. Náš hlavní realizátor stavby, šikovný a trpělivý řemeslník z Oravy Peter Kucka, se svým pracovitým pomocníkem, zase bez reptání předělával věci, s nimiž jsme nebyli spokojeni.“ Nespěchali, peněz nazbyt nebylo, hodně udělali sami a kus práce zase šikovní lidé od fachu.
Bazén nemají, ale vinohrad zachovali. Stal se pro ně životním stylem a určil styl domu: spolu s třešní zdobí výhled a vydatně je zaměstnává ve volném čase.
Text: Marína Ungerová :: Foto: Dano Veselský
