Připravila: Ivana Hudcová, foto: Štěpán Luťanský
Cihlová fasáda, ale i cihlové prvky v interiéru, taky dělená okna, četné vikýře, babičkovská kuchyně, úchytky z mosazi a porcelánu, kytičkované textilie s volánky atd. – zkrátka jak exteriér, tak i vybavení domu prozrazují gusto Báry Štěpánové – styl angličtější Angličanů… Věrní čtenáři s dobrou pamětí si možná vybaví náš článek na to téma z roku 2006. Za ta léta přibylo v tomhle domě nějaké to psisko (momentální stav – tři kusy), dále glejt, který z Míry Barabáše a Báry Štěpánové učinil manžele, a taky ta zahrada…
Na samém počátku…
„Tohle bývalo venkovské stavení, u kterého nikdo z bývalých majitelů zahradu neřešil,“ naznačuje Bára Štěpánová původní neradostný stav pozemku kolem domu. Zdejší situace je přitom specifická už tím, že dům stojí v prudké stráni. A tak i když stavení chrání vysoká zeď, ve svahu stojící dům i předzahrádka se za ní nikterak neztrácejí; vždyť jsou zas ještě o něco výše.
Bára Štěpánová přitom – narozdíl od většiny lidí – akcentuje nejen jak vypadá zahrada za domem, tedy ta část, kterou oni sami využívají. Za důležité má i to, co vnímají kolemjdoucí. Dokazuje to nejen půvabná předzahrádka, ale členité průčelí domu či zajímavě pojatá zeď, oddělující jejich hájemství od ulice. A taky samotný přístup k domu skrze kovanou branku, osazenou mezi cihlovými sloupky pod cihlovým obloukem.
Oblíbené rúže
V době, kdy se na budování zahrady Bára Štěpánová s Mírou Barabášem teprve chystali, navštívil je také Angličan Malcolm Stuart, jeden ze zakladatelů a zároveň spolumajitel známého zahradního komplexu Botanicus v Ostré. Dokonce se i domlouvali na tom, že jim coby odborník projekt budoucí zahrady vytvoří. „A skutečně plánek namaloval,“ vybavuje si Bára Štěpánová, „a dodnes se jím taky inspirujeme,“ přiznává. Nicméně její osobní představa byla natolik mocná a v některých detailech konkrétní, že se prosadila i proti plánku Malcolma Stuarta. „Třeba tam, kde on vymyslel ovocné stěny, jsem já chtěla růže,“ zmiňuje Bára Štěpánová pro příklad. Její estetické cítění se prosadilo ještě v jednom směru.
Yakuzzi pro chudé
Jako téměř všichni, kdo nově budují zahradu, i Bára Štěpánová s Mírou Barabášem se nechali zlákat vidinou vlastního bazénu. A Bára si ho zpočátku parádně užívala. Byl ovšem modrý, kulatý, z gumy a Báře Štěpánové se na romanticky a opět anglicky laděné zahradě natolik nelíbil, že ho po čase odstranili. „U nás je navíc tak málo dní ke koupání během roku, že pokud si pořizovat bazén, tak smysl má snad jedině krytý,“ uvažuje Bára. Pak ale na výstavě v Lysé uviděla něco, čemu říká yakuzzi pro chudé – jakási velká dřevěná vířivka v podobě obří štoudve, a to i s kamínky; do té můžete vlézt třeba i v zimě. Najednou jí došlo: To je ten Malcolmův nápad…! Prvek, kterému dříve v jeho projektu nerozuměla a považovala ho div ne za nesmysl. Teď se pro něj naopak nadchla. „I by to na zahradě hezky vypadalo,“ soudí.
Buď zahrada nebo psi…
Jakkoli Bára Štěpánová zahradu miluje, tím, kdo u nich zahradničí, je Míra Barabáš. A jestliže o každé zahradě platí, že zde práce nikdy nekončí, na téhle zahradě v Zákolanech to platí dvojnásob. Po zimě bývá její stav tak bezútěšný, že má Bára problém se na ni i jen podívat. „Raději tam tou dobou vůbec nechodím,“ říká. Třeba trávník musejí každý rok znovu zakládat, takže Míra „nakupuje travní osivo v množství jak na fotbalové hřiště“.
Můžou za to jejich tři – velcí! – psi. „Když jsme zahradu zakládali, ptal se nás dr. Podlaha: A jak to máte se psy?,“ vzpomíná Míra, „a tvrdil mi, že – buď psi nebo zahrada. A musím mu dnes dát zapravdu.“ „Holčičky chodí na zahradu hrabat,“ vysvětluje Bára. „Takže chodím každé ráno zahrabovat díry,“ přisazuje si Míra.
Daň nezkušenosti
K nežádoucí psí aktivitě je třeba připočíst i občasnou zahradnickou nezkušenost Báry Štěpánové a Míry Barabáše. Třeba když v touze mít jaro na zahradě co nejdříve, osázeli venkovní truhlíky už v dubnu a nepočkali až „po zmrzlých“. „Přišly mrazy a všechno nám pomřelo,“ vzpomínají. „Šestnáct truhlíků jsme osazovali znovu!“ „Ptala jsem se pana Švestky, od kterého kytky kupujeme: Proč jste nám to neřekl? Prý – to bych byl sám proti sobě…“ K panu Švestkovi také dávají svoje venkovní rostlinstvo v nádobách na zimu do „ozdravovny“. „Pomalu nám bude muset vyčlenit celý skleník,“ shrnuje Bára Štěpánová fakt, jak množství jejich zeleně neustále narůstá. Razí totiž heslo: „Truhlíků není nikdy dost!“
Nejdéle vydrží voskovky
Co se výběru rostlin k osázení truhlíků týče, nejdůležitější hledisko Báry s Mírou lze shrnout do slov – ty, které přežijí. „Nejdéle nám vydrží voskovky,“ hlásí Bára Štěpánová, „ale ráda mám i levanduli, rozchodník, molici, pomněnku…“ Při jejich výběru se pak na jaře potkává na výstavě v Lysé nad Labem. Těžce však nese, když skončí sezóna a kytky v truhlících se promění v „mrtvolky“. Tady najednou jako by nebylo dobrého řešení. Přesmutně vypadá truhlík s „mrtvolkami“, stejně neradostně působí i tehdy, když Míra „mrtvolky“ ostříhá. Špetku optimismu se snaží lovit v duši koncem listopadu, kdy Míra přichystá truhlíky na další osázení. „Už může přijít jaro,“ radují se, „už za tři měsíce…!“
Článek z časopisu Recepty prima nápadů č. 10/2011
