Majitelé skleníku křičí Skleník!, kdo má fóliovník tvrdí, že nad něj není, a zastánce pařenišť nic jiného na své zahradě nesnese. Přitom každý z uvedených typů rychlíren má své výhody i nevýhody: Skleník je nákladný na pořízení a je nutné dodržet stavební předpisy. Fóliovník je lehký, levnější, ale méně trvanlivý. Pařeniště je rovněž levnější, má biologický zdroj vytápění, ale nehodí se pro pěstování vyšších rostlin. Rozhodnutí je tedy na každém pěstiteli.
Skleníky
Začneme výběrem vhodného místa. Prodávají se skleníky sloužící jako přístavek k domu, které využívají tepla, které zeď nakumuluje během dne a vytápí pak přes noc. Nejlépe však využije sluneční svit během celého dne samostatně stojící skleněný domeček. Místo by nemělo být odnikud stíněno. Zvážíme také různá nebezpečí, třeba padající sníh ze střechy. Kostra skleníku bývá z profilového plechu v pozinkované či lakované úpravě. Výplň, to nejdůležitější, co dělá skleník skleníkem, bývá z klasického skla o síle 4 mm a dutinkového polykarbonátu v tloušťce 46 mm eventuálně 20 mm. Často se používají i další druhy plastů.
Polykarbonátové skleníky jsou z velmi ohebných lehkých desek v podobě tzv. komůrkového dvojitého materiálu. Kvůli optimální izolaci se používají vždy dvoustěnné a čtyřstěnné desky, oddělené od sebe svislými přepážkami. Vzduch, uzavřený mezi deskami, minimalizuje energetické ztráty. Popsaných vlastností využívají výrobci skleníků hlavně u speciálních skleníkových konstrukcí, jako je třeba střecha do oblouku, která by se ze skla vyráběla velmi nesnadno. Desky z polykarbonátu jsou téměř nerozbitné a vysoce odolné proti poškození. Světlo propouštějí v závislosti na své tloušťce – v průměru okolo 70 až 80 %. Způsob uchycení polykarbonátu i skel ke konstrukci není vždy stejný, proto bychom si měli být jisti, že systém zvládneme. Většina skleníků vyžaduje zbudovat základy. U lehkých skleníků s polykarbonátovými výplněmi to výrobce někdy nepožaduje. Dveřím věnujeme velikou pozornost. Měli bychom se do nich vejít bez zbytečného hrbení. Pozornost věnujeme i počtu oken; jsou důležitá pro ventilaci, aby se rostlinky v horkých dnech zbytečně nepřehřívaly.
Fóliovníky
Ty moderní nám poslouží stejně dobře jako klasický skleník, jejich stavba je ale výrazně jednodušší. Liší se velikostí a konstrukcí a dost záleží na kvalitě použité fólie; ta rozhodne, jak často ji budeme obnovovat. Pokud zvolíme jen obyčejnou, silnou kolem 0,1 mm, vydrží jedinou sezónu. O něco silnější fólie, které už bývají chráněny proti působení UV záření, mají životnost 2 roky. Moderní typ představují kašírované fólie. Díky výztužné mřížce jsou výrazně pevnější než běžné fólie. Životnost se uvádí minimálně 5 let.
Konstrukce se staví nejčastěji z pozinkovaných profilů, spojených pozinkovanými kovovými úhelníky; díky nim je montáž jednoduchá. Konstrukce může být i dřevěná. Téměř neomezenou životnost bez údržby zajistí fóliovník z hliníku. Menší fóliovníky nepotřebují žádné velké základy. Postačí bodové základy v místech zatížení, kdy stačí trubky zabetonovat do země (jejich počet se odvíjí od velikosti konstrukce). Foliovník s hliníkovou konstrukcí se dá lehce přenášet, takže ho můžeme na zimu celý uložit. Musí se ale ukotvit například pomocí ocelových kolíků k zemi a zajistit proti větru.
Pařeniště
Tradičním materiálem pro výrobu pařeništního rámu jsou borové fošny tloušťky 4 cm a široké alespoň 30 cm. Rozhodně výhodnější, byť dražší, je ale stavba z plastových dílců. Jsou věčné bez jakékoliv údržby, dají se řezat, frézovat i vrtat a mají velmi dobré tepelně izolační vlastnosti. Ideální je i zděné pařeniště. Základ stěn je nutné vyhloubit minimálně 100 cm hluboko, aby nedocházelo k sesedání či borcení. Ke stavbě lze použít betonové prefabrikáty, cihly nebo tvárnice.
Pro zajištění dokonalé pevnosti se stěny vyztuží armovacím železem. Samotné dno pařeniště zbudujeme v hloubce asi 50 cm při zakládání teplého pařeniště, u pařeniště studeného postačí bohatě 30 cm. Na dně jámy vytvoříme jemnou drenážní vrstvičku z písku nebo škváry a u teplého pařeniště našlapeme následovně vrstvu 30 až 40 cm hnoje, na kterou dáme 10 až 15 cm kvalitní proseté kompostové zeminy. Zásadně musíme používat hnůj čerstvý, který se po ušlapání začne pařit a produkuje teplo. Nejvíce tepla nám dá hnůj koňský s příměsí slámy. Méně vhodný je hnůj kravský, ovčí, kozí či králičí, i když se také dají použít. Zcela nevhodný je studený hnůj prasečí.
Připravil: Jan Kopřiva, foto: autor, vydáno v RPN 5/2014
