Ve větvích starého ořešáku hřadují dva pávi, z kotců se ozývají bažanti a v nově vybudovaném kachním rybníčku plave husa labutí a čínské kachny. Tu a tam potkáte slepici, ztracenou v trávě. Všechna zvířátka tu žijí jenom pro radost majitelů a k oživení rozlehlé zahrady, kterou najdete poblíž Sobotky u Jičína. „Místa je tu dost, tak proč si nepořídit společnost,“ míní majitelé. Někdejší venkovská zahrada u chalupy v Českém ráji však okouzluje především harmonií a nápaditými dekoracemi. Svou plochou se podobá zmenšenině fotbalového hřiště. Majitelé manželé Maškovi však litují, že není ještě větší. „Malou zahradu máte hned přeplácanou, u nás je místo pro vzrostlé stromy i drobná zákoutíčka,“ říká Jana Mašková.
Tady je Maškovo
Přesně tohle heslo oznamuje kolemjdoucím vyřezávaná dřevěná cedule metr umístěná u vchodu do zahrady. Vedle ní, na podstavci z kulatiny, je táhlo ke zvonu. Jde o sympatické echo kolemjdoucím: ano, to je náš dům a naše zahrada. Kolem vede poměrně rušná turistická cesta a jsou tací, co neváhají, zastaví se a vytáhnou fotoaparát. Ještě že dům s terasou, ohraničnou muškáty všech barev, a malý plácek před ní, kde se v létě majitelka opaluje, kryje starý ořešák, několik borovic a vzrostlá douglaska. „Nevadí mi, že se lidem zahrada líbí, naopak, ale občas zatoužím po soukromí,“ svěřuje se paní Jana.
Kolem klikatých cest a cestiček vedoucích zahradou jsou rozhozeny suché kamenné zahrádky; připomínají suťoviště se solitéry stromů a několik zákoutí rámovanými miniskalkami.
Majitelé nemají rádi pravoúhlý řád, přímky ani úsečky, dávají přednost smyčkám a oklikám. Ani příjezdová cesta od brány k domu nevede rovnou k malé stodůlce, přebudované na garážové stání, ale recesně se klikatí. Není žádný spěch… „Cesty sice vedou obvykle přímo, ale není to trochu nuda?“ směje se paní Jana.
Dřevěné arfefakty
Jednotlivé kompozice a zákoutí dotvářejí samorosty, jež připomínají moderní sochy, dotvarované rukama bratra paní majitelky, lesáka, chovatele muflonů a řezbáře. Nám se nejvíce zalíbil „mozek“, uhnízděný vysoko na kmeni suché břízy. „Strom byl nemocný, měl nádor, tak se bratr zamyslel, trochu na dřevě zapracoval a výsledek je skulptura, již všichni obdivují,“ komentuje artefakt majitelka.
Zajímavým vynálezem a ozvláštněním pozemku jsou i dřevěné žardeniery, vytvořené z vykotlaných a řezbářsky opracovaných pařezů, posazených na dřevěných nohách či na nízké kulatině. Jsou osázené afrikány, netřesky, vřesy a ozdobnými travami. Některé z nich krášlí i několik pavích per.
Chodím a vymýšlím si
Zatímco pan Mašek tu žije a pracuje celoročně, jeho paní přijíždí na chalupu jen na víkendy a – jako všichni majitelé větších zahrad – především pleje, stříhá, sází a přesazuje, a přitom si vymýšlí jak zahradu zkrášlit. „Manžel mi samozřejmě se zahradou hodně pomáhá, hlavně s těžšími pracemi – třeba přesunováním kamení, stavěním skalek či regulací potoka, který teče na hranicích pozemku. Potok je dar: díky němu je naše zahrada pořád zelená, takže tu kvetou i tyčky od plotu, ale míval tendenci se rozlévat,“ říká majitelka a vede nás ke štole, která část potoka odvádí stranou. Zvenku je upravená jako studně a osázená kaskádami kapradin. Hned za studní, těsně na hranicích pozemku, přecházejícího do polí, je ozdobně vyrovnaná dekorativní dřevěná zeď ze špalíků. Jsou do ní zapuštěné poličky a na nich hrnkové kytky. Jana Mašková se usmívá: „Krásně jsem si pohrála, to víte, jsem z vesnice…“
Pak nás vede k nové skalce v popředí domu s roubenou studní a rumpálem, do níž ústí část potoka. Je osázená netřesky a skalničkami. „Často jen tak bloumám zahradou a přemýšlím, co by se mi tu líbilo nového. Časem bych se ráda pustila do sochaření,“ říká a ukazuje placatý kámen v základech skalky.
Bývala tu roubenka
Je možné, že přívětivost místa a celé zahrady pramení z její bohaté historie. Léta tu žila a hospodařila teta Maškových, ke které jezdili na víkendy. „Prostranství zahrady s původní roubenkou v pozadí bylo krásné i samo o sobě, včetně švestkového sadu v popředí,“ vzpomínají manželé. Místo bylo natolik líbezné, že se zimní fotografie se zasněženou chaloupkou a sehnutou tetou kráčející k domu v 70. letech, objevila jako náladová ilustrace na titulní straně Katolických novin.
„Tetinu roubenku jsme chtěli rekonstruovat, ale nešlo to, tak jsme ji na stejných základech a se zachováním původních proporcí postupně přestavěli do moderní podoby. Staré doby s pohodovým plynutím času ale máme pořád v hlavě,“ usmívá se majitelka, milující dřevo a skály. Jak by také ne, když pochází z Českého ráje a je dcerou hajného.
„Já i moji sourozenci jsme vyrůstali na hájence asi pět kilometrů odtud. Celý den jsme byli v lese, na oběd si nás tam maminka chodila doslova vyvolávat. Místo bylo tak hezké, že jsme nepostrádali ani většinu civilizačních vymožeností…
Její obraz si nosím pořád v sobě, doživotně potřebuji mít kolem sebe sílu a věčnost kamene. A tak pořád hledám zajímavé kameny. Nosím je, odkud se jen dá, třeba i z houbařských výprav! Na naši zahradu se toho naštěstí vejde dost.“
Zařízení: po tetičkách
Paní Mašková je zdravotní sestra, která má rada útulnost a starosvětskou pohodu. Tomu také odpovídá mobiliář dřevem obložené chalupy. Přes den se pilná majitelka pohybuje převážně mezi zahradou a moderně zařízenou kuchyní v přízemí domu, ale večer se ráda odebere do podkroví – do svého ryze dámského „budoáru“ či starosvětské ložnice. „Manžel je spíše technicky založený, já mám na starosti detaily: zahradu a také vnitřní zařízení,“ usmívá se. „To částečně pochází z dědictví, částečně jsem jej posháněla po bazarech a či získala od sousedů.“ Jednotícím motivem celého podkroví jsou drobné artefakty, které vytváří sestra majitelky, a četné vazby ze suchých rostlin; ty si paní Jana pěstuje na zahradě.
Připravila: Radka Rollerová, foto: Zdeněk Roller; vydáno v RPN 5/2014
