Ve VosA přitom platí: „Zákonodárná moc náleží sboru ministrů, čili vládě. Ministři nejsou voleni, ale ustanovováni Jeho Blaholibostí. Vládu tvoří nekontrolovatelný počet ministrů. Prakticky každý dospělý muž musí být ministrem, aby se to nehádalo.“
Ženy ovšem mají vstup do vlády zapovězen a výjimku v tom směru vyfasovala jen hospodská. Nicméně v rozporu s tím narazíte u Jiráků na chalupě na každém kroku na přelaskavou vládu paní domu. „To mi koupila žena,“ sděluje náš hostitel třeba u traktůrku na zahradě či nad pohodlným ušákem v domě. „To udělala žena,“ říká nad kde čím nejen v kuchyni. „To je zásluha mé ženy,“ pronáší co chvíli… A tak ani není potřeba se ptát, kdo že je ta paní, jejíž fotku má VelkoVévoda jako tapetu na svém počítači. „Kdybych ji neměl, skončím jako houmlesák. To je tak pilnej člověk…!“ hrne horem dolem chválu na hlavu momentálně nepřítomné panovnice její muž. „Už jsme spolu pětatřicet let…“
Tatínku, maminko, děkuju!
Sídelní chalupa je stavení s mnohasetletou historií. Nejstarší záznam ji registruje coby zájezdní hospodu už v roce 1550! Spodek z kamene, roubený vršek – klidně by si i dnes mohla zahrát v nějakém historickém filmu. A byť jde o chalupu docela velkou, návštěvníka přesto zaskočí, jak rozlehlé prostory skrývá. Přitom nebýt tatínka Oty Jiráka, sotva by k téhle chalupě mohli přijít. „Měli jsme tak leda na to si zbudovat žumpu,“ přibližuje nám příběh, jak se to všechno seběhlo. „To táta nám jednou přinesl kupónové knížky a na každé 1110 akcií nějakých elektromontážních závodů. Za půl roku povídá: Ty vaše akcie jdou nějak nahoru… Pak nám poradil pro změnu tátův kamarád: Ještě neprodávejte, bude dividenda. A nakonec kamarád volal: Honem prodejte! Dostali jsme tolik, že za to byla chalupa i auto! My jsme jedni z mála, co na kupónové privatizaci vydělali…“ Obrací oči k nebi: „Tatínku, maminko, děkuju vám za to!“
Ten, kdo má chalupu…
Původní stav prý nezapřel hospodu. „Bylo tady snad deset stolů a šedesát židlí,“ vzpomíná náš hostitel na dobu před sedmnácti lety. „Srazili jsme nábytek ke zdi, koupili tři matrace, aby bylo na čem spát, zatopili v krbu…“ A makali a makali… Ty dva tisíce, co tehdy investovali do dvou kuponových knížek, ovšem už dávno narostly mnoho- mnohonásobně. „Co jsme vydělali, to jsme do toho vrazili,“ říká Ota Jirák.
Ne že by nezkoušel udělat si to či ono sám… Třeba plot – částečně kamenný a částečně ze dřeva – budoval on. „Ale trvalo mi to strašně dlouho a málem jsem se u toho zmrzačil, zatímco odborník to má za třetinu času a spotřebuje třetinu materiálu,“ říká. A tak se snaží – dokud to jde – spíše vydělat na to, aby si řemeslníky najal. Ona i tak pořád ještě zbývá spousta a spousta práce a navždy zřejmě bude. „Však víte, co se říká: Kdo má chalupu, má prdel v kalupu…“ směje se Ota Jirák.
Opojen přírodou
U pořádného zámku nesmí chybět výstavní park. A tak i zahrada u velkovévodovic chalupy je nejen krásná, ale skutečně mimořádná! Na nějakých pěti tisících metrech čtverečních vzniklo pod dohledem zahradního architekta hotové arboretum se spoustou neobvyklých ba i vzácných druhů rostlin. A taky s řadou pozoruhodných zákoutí. Na jednom místě v dutém pařezu, jež mizí v bujné zeleni, míval náš hostitel dokonce ukrytou láhev s něčím dobrým – dokud to neprozradil kdesi v tisku a někdo mu ji neukradl! Předvádí nám i místo pro pozorování nočního nebe: usedne na lavičku a jakoby opojen rozpřáhne ruce. Zjevně si to tu užil, když nedávno padaly perseidy… „A ty západy slunce tady! A ty mraky!“ raduje se nad požitky, jež mu skýtá jeho zahrada: „Mám tisíce fotek mraků…“
Hobitín plný knih
Jsme zpátky v chalupě. Jakkoli v ní najdete veškerý moderní komfort, celkový ráz je mile starosvětský. A nemusí jít vždy jen o předměty z dob našich předků… I kuchyně, byť „nová“, se svým vzhledem a jakoby patinou hlásí k odkazu našich babiček. Ukazuje se, že doslova… „Moje babička měla podobnou kuchyň, kterou děda čas od času natřel barvou – takovou, co měl zrovna doma. A babička, jak byla čistotná, ji tak drhla pískem, až začaly spodní vrstvy tu tam prosvítat.“
Najdete tady ale i zajímavé nápady – třeba průchod z hlavní místnosti v přízemí do „zašívárny“ pána domu. Nečekaně ho umístili – opravdu do skříně! Stačí ji otevřít, mírně rozhrnout ramínka s různým oblečením – a projít skrz. Zadní stěna skříně totiž chybí…
Nespornou kuriozitou této chalupy je i šest tisíc knížek. Ačkoli jaká kuriozita? Zámecká (zde velkovévévodská) knihovna by přece rovněž měla býti samozřejmostí! Poskládané jsou hlavně ve skříních v podkroví. Ovšem než se prostor pod střechou stal využitelným ba obyvatelným, bylo tu potřeba zlikvidovat 11 tun mazaniny! Ani tak nezbývá mezi podlahou a střešními trámy, jež protínají prostor, dost místa na to, aby se tu každý mohl jen tak procházet bez nebezpečí, že se někde majzne do hlavy. „Takový hobitín,“ směje se Ota Jirák. „Já tady můžu chodit s hlavou hrdě vztyčenou – a to málokdo!“ vesele naráží na svoji nevysokou figuru.
Monarcha – recesista
I když Ota Jirák velkovévodí v Neveklovicích a přilehlých obcích už celou řadu let, nedělá si iluze, že by ho místní někdy přestali pvažovat za náplavu. Bez ohledu na to tu tam vesele naruší zdejší poklidné vody a uspořádá se svými ministry nějakou recesistickou akci – takovou, co nutně oblaží každé mladé srdce, byť by i bušilo v již nemladém těle. Už tradičně se tak třeba v průběhu července odehrávají Letní vánoční hry bez hranic, při kterých se závodí v zimním oblečení, strojí se stromeček a podává se mimo jiné i kapr s bramborovým salátem.
O populární postavičce Hele z televizního Studia Kamarád, s níž je Ota Jirák odedávna spojen, v jedné kritice napsali: Prožívá všemožné příběhy, veškeré lapálie řeší s laskavostí jemu vrozenou, a jeho proslulé větičce: „Kamarádi, máme vás rádi!“ musí uvěřit i ten největší podezíravec. Řekla bych, že něco podobného lze říci i o jejím představiteli…
Ota Jirák (1949)
herec, dabér a moderátor
absolvent Fakulty loutkoherectví na pražské DAMU
1969 – 1971: Vedené divadlo Karla Makonje
1973 – 1980: Cirkus Alfred Ctibora Turby
1980 – 1985: GAG Borise Hybnera
1985 – 1990: Prozatímní divadlo Fr. R. Čecha
1991 – 1995: divadlo Semafor
1998 – 2000: Prozatímní divadlo F. R. Čecha
od roku 2003: Městské divadlo Mladá Boleslav
To nejznámější z televizní tvorby:
Traja chrobáci (s Bolkem Polívkou a Josefem Dvořákem)
legendární postavička Hele ve Studiu kamarád
primář Pantoflíček v seriálu Ordinace v růžové zahradě
Bezpočtu rolí ve filmu a dabingu
Připravila: Ivana Hudcová, foto: Štěpán Luťanský; vydáno v RPN 10/2013
