Připravil: Jan Kopřiva, foto: autor
Rod Ficus
Je spojitost mezi fíkusem – pokojovou rostlinou a fíky usušenými v balíčku? Je i není. Něco mezi 600 až 1 000 druhů rodu Ficus roste v tropech Indie, jihovýchodní Asie, Indonésie, Afriky a Austrálie. Jsou to mohutné stromy, jejichž vzdušné kořeny přeměněné na kmeny mohou tvořit celý les, ale i keře nebo liany. Těmto stálezeleným rostlinám, pěstovaným i v interiérech, říkáme česky fíkusy. Společným znakem rodu je vylučování mléka. Také fíkovník smokvoň mléčí, a to i nezralé plody, které mohou způsobit žaludeční potíže. Zralé fíky hruštičkovitého tvaru podle odrůdy zežloutnou, zhnědnou nebo až zfialoví (ty jsou v zeleném listí nejlépe patrné). Dorůstají 3 až 6 cm, dužnina je pak bělavá až temně červená. Zralý fík vydrží na větvi jen velmi krátkou dobu, pak opadne a podlehne zkáze, pokud ho ještě předtím nenapadnou včely a vosy. Po utržení se musí zkonzumovat do dvou dnů. I v zemích, kde fíky představují běžné ovoce, je proto zřídka vidíme na trhu čerstvé. Obsahují 20 až 26 % cukru (po usušení 60 až 75 %) a lze říci, že společně s datlemi od pradávna energeticky zajišťovaly obyvatelstvo hlavně v severní Africe. Avšak, i když fíkovník smokvoň nebude třeba mít každoročně zralé plody, a jak už víme „nekvete”, stojí za to jej pěstovat jako dekorativní rostlinu s nápadnými listy.
Mučenka (Passiflora)
Je charakteristická popínavým růstem a nádhernými květy různých barev. Převážně se jedná o tropické, méně pak o subtropické liány. Dokážou ve své domovině vyšplhat po stromě až do výšky několika desítek metrů. Rodový název passiflora vznikl na základě vzhledu květů, chápaných jako symbol utrpení Páně (passio-utrpení, flos-květ). Deset květních lístků představuje deset apoštolů. Věnec špičatých výrůstků na bázi koruny značí trnovou korunu, pět tyčinek pět ran a tři blizny tři hřebíky. Z důvodu krátké trvanlivosti květů se doporučuje umělé opylování. Slupka plodu je tuhá, kožovitá a vnitřek vyplňuje rosolovitá, u většiny druhů velmi chutná hmota.
Mučenky jsou považovány za nenáročné, ale několik druhů se často liší vzrůstem, velikostí a barvou květů i plodů, tvarem listů i nároky na pěstování. Celoročně se jí nejlépe daří na hodně světlém místě, a byť snáší i přímé slunce, je vhodné ji po dobu nejintensivnějšího záření zastínit. Během vegetace jí vyhovují běžné teploty. Má-li dostatečně vlhký substrát, vydrží i vedra kolem 40 °C. K zalévání a rosení, které jí prospívá, by je nejlepší dešťová nebo aspoň odstátá voda. Od jara se zalévá tak, aby zemina nevyschla, ale v misce pod květináčem nesmí voda dlouho stát. Přihnojení stačí jednou za 3 týdny kombinovaným hnojivem; přemíra hnojení podporuje růst výhonů, ale rostlina pak méně kvete. Optimální teplota v zimě se pohybuje dle druhu nejčastěji v rozmezí 7 až 20 °C. Zálivku v tomto období omezte, nikdy však substrát nenechte přeschnout a nehnojte. Není na škodu podpořit krátké zimní dny přisvětlováním zářivkou. Přesazování a řez se provádí zpravidla na jaře. Vyberte květináč zhruba o 4 cm větší než kořenový bal. Nejvíce mučenkám vyhovuje směs kompostu, hrubého písku a listovky. Kvůli kvetení se staré výhony odstraní a mladé zkrátí na 20 až 40 cm, ovšem některé druhy kvetou až na 10 m dlouhých výhonech. K množení se převážně používají vrcholové řízky, protože semena klíčí nepravidelně i několik let. Substrát s řízky udržujte vlhký, zakrytý proděravělým igelitovým sáčkem. Kořínky se vytvoří během čtyř týdnů. Takto získaná rostlinka může kvést již druhý rok. Pro pěstování v bytě se hodí například P. amethystina, P. karwinskii, P. aurantia, P. biflora, P. caerulea, P. citrina, P. naviculata.
Bugenvilea (Bougainvillea)
Domovem bouganvileí je jihoamerická brazilská vysočina, kde je objevil a přivezl do Evropy francouzský admirál Louis de Bougainville. Na našem trhu je k dostání několik druhů a kultivarů liánovitě rostoucího keře, který lze pěstovat u nás v přenosných nádobách, v nichž mohou dorůst až do 3 m. Proto je nutné zajistit jim trvalou opěru (stojan, mříž, pergolu). Příliš bujně rostoucí rostliny můžeme tvarovat řezem. Vysazujeme ji do běžně dostupného zahradnického substrátu a dáme na stanoviště s dostatkem světla. V létě ji přemístíme ven, na místo chráněné před větrem, nejlépe pak před světlou zeď, kde zužitkuje i odražené světlo. Bouganvilea je považována za jednu z nejkrásnějších kvetoucích rostlin, ale největším lákadlem pro oči i hmyz jsou ve skutečnosti (dle druhu) růžovofialově, bíle, žlutě, oranžově, cihlově nebo krvavě zbarvené listeny, zatímco nenápadné krémové květy zpravidla unikají pozornosti. Kvete od dubna až června, ale protože v našich podmínkách je méně tepla a světla, někdy i později. V době vegetace rostlinu vydatně zaléváme, ale pozor na přelití, které jí škodí. Do srpna týdně přihnojujeme, protože je náročná na živiny. V září můžeme příliš dlouhé výhony seříznout a přenést rostlinu domů – opět na světlé stanoviště s teplotou okolo 10 °C. Zálivku omezíme na minimum. Během zimování pozor na chlad odspodu – mohly by začít zahnívat kořeny. Každé dva roky rostlinu na jaře přesadíme do nového substrátu. (Foto viz zcela nahoře)
Článek z RPN č. 1-2/2011
