Šintovačka
Představovala nejčastější nářadí. Tímto slovem se totiž označovalo prakticky veškeré plecí nářadí, pohybující se v záhonech tahem lidské ruky. Velice zajímavá je dvojnožová plečka s dlouhou násadou. Výhodou bylo, že se s ní při práci couvalo, takže obsluha šla v ještě nezpracovaném řádku, zatímco za sebou nechávala půdu odplevelenou a prokypřenou. Díky osazení dvěma noži se práce značně urychlila. Vyžadovalo to ale určitý cvik, neboť se drobnými krůčky postupovalo vzad a současně se plečkou protipohybem podřezával plevel.
Klasický plecí rámeček
Doznal mnoha vylepšení. V jednom případě se volně zavěsil na rám na dolním konci násady a ještě se za něj připevnil hvězdicový kypřič. Jedním tahem se tak podřízl plevel a současně kypřič rozdrtil hrudky a půdu prokypřil. Jinde se pro práci v tvrdé půdě na rámeček připevnily šípové nožíky. Ty napomáhaly snadnějšímu pronikání do půdy, lepšímu podřezávání plevelů a hlubšímu prokypření. Prostě v jednoduchosti se skrývala dokonalost.
Okopávání a kopčení brambor
Zde nezůstalo jen u motyky… Prorávací radlička, důkladně kovářsky vyrobená, představovala vlastně zmenšeninu proorávací radlice koňské. Pouze se připevnila na dubovou násadu a pěstitel, couvalící v brázdě, za sebou nechával krásně prokypřené a přihrnuté řádky.
Martínkova plečka
To je opravdový pojem. Dala by se již bez nadsázky nazvat ručním strojem. A přitom je to tak jednoduché! Dlouhá tyč s rámem a předním kolečkem a na rám se dají zavěsit plecí rámečky různých šířek, proorávací radlice, plecí nože či hvězdicové kypřiče. Pak se již stačí opřít do klečí a strojek se tzv. hrká před sebou.
Tak trochu kuriozita…
Zmínku o ní najdeme v zemědělské čítance z roku 1926, kde autor Emil Černý, redaktor Lidového deníku a Cepu a bývalý správce velkostatku, popisuje pluh, uváděný v činnost lidskou silou. Pozor ale, není to rodina, zapřažená do koňského pluhu tak, jak se dříve běžně oralo v horách. Jde o zařízení pro orbu, uváděné v činnost pákou a pedálem. Citace z uvedené čítanky říká: „Rýnská továrna na zboží kovové a stroje v Düsseldorfu uvádí do obchodu novinku – pluh pro pohon lidskou silou. Pluh uvádí se v činnost pomocí ruční páky, při čemž orba postupuje krokem. Práce rukou pomocí páky podporuje se pedálem, na němž působí vahou těla, jež práci ruční páky uplatní. Pluhem ručním se tedy skutečně oře, a to dokonale na jakékoliv půdě pro orbu způsobilé, jako pluh tažený dobytkem. Oráč počíná si s pluhem takto. Aby krojidlo nebylo od plužního tělesa od nasazování pluhu daleko, nasadí se pluh s pákou ruční kupředu namířenou na místo, kde se má začítit orati, při čemž tažení pákou ruční se půda nakrojí. Nato stoupne se pravou nohou do pravé plošiny pro nohu a levou nohou na šlapací pedál. Pluh se tak pohybuje posuvným krokem a pracovník dosahuje 3x většího výkonu, než s rýčem při menší únavě.“ Proč tato úžasná věc upadla v zapomenutí, je otázkou. A tak nám nezbývá, než se do přípravy půdy k zimnímu spánku vydat s jinou mechanizací….
Připravil: Jan Burkáček, foto: autor; vydáno v RPN 10/2013
