Připravila: Dana Makrlíková Eklová, foto: autorka
Cesty a cestičky
Bývají z nejrůznější materiálů a představují v zahradě dělící linie a mezníky, vedou k domovnímu vchodu a vedlejším budovám a tvoří spojení s obytnou i užitkovou částí a provádějí nás krásami a detaily celé zahrady.
Jedním ze základních pravidel při jejich plánování je, že zahrada nesmí být prohlédnutelná najednou. Lépe působí, zůstane-li alespoň část skryta a detaily jsou odhalovány až při procházení zahradou: Tento princip dává šanci právě malým zahradám, které díky nápaditému vedení cest mohou vypadat větší. Když necháte cestu zmizet za ohybem nebo ve stínu stromu, vznikne dojem šíře, ačkoli ve skutečnosti zahrada končí jen o pár metrů dál. Ve volně založené zahradě probíhají cesty většinou v pravidelných obloucích, které sledují tvar terénu a záhonů s květinami. Okraje takových cest často nebývají ostře ohraničené, ale lemované květinami, které vyrůstají až na cestu. Pokud se k takové cestě zasadí mateřídouška nebo levandule, při každém letmém doteku ucítíte nádhernou vůni. V přísně formálních pravidelných zahradách bývají naproti tomu cesty přímé, rozdělující zahradu do geometrických obrazců, s přesně ohraničenými okraji.
Posloupnost při zakládání cest
Při budování cest platí zlaté pravidlo, že cesty by neměly zbytečně rozdělovat plochu zahrady a všechny by měly být ze stejného materiálu. To zprostředkovává především v malých zahradách dojem velkorysosti a zároveň zaručí harmonii a celistvost celkového pocitu ze zahrady.
V zahradě zpravidla najdeme hlavní cestu, jež bývá širší, a dále vedlejší cesty a pěšiny. Není-li důležitost cesty určena šířkou, může ji určovat materiál, ze kterého je vytvořena.
Hlavní cesta představuje nejdůležitější spojovací prvek v zahradě. Abyste po ní mohli pohodlně chodit a jezdit s kočárkem nebo kolečkem, měla by být 1 až 2 m široká. Vedlejší cesty a pěšiny jsou naopak na místě především ve větších zahradách nebo zahradách s volnou úpravou a zajímavým terénem. Bývají většinou úzké (0,5 až 0,8 m), z jednoduchého materiálu (třeba opracované kameny či drobné oblázky) nebo jsou sestaveny z jednolitých „šlapáků“ v trávě. Šlapáky z přírodního kamene se velice dobře hodí k bujně kvetoucím záhonům s volnou úpravou. Krásu takové cestě ještě dodají polštářové trvalky a skalničky, které mohou ve spárách mezi kameny růst a nádherně kvést.
Jaký materiál použít
Povrch cesty určuje celkový vzhled. Jak už bylo zmíněno, harmonie vzniká tehdy, když se v zahradě opakují stále stejné materiály a nepanuje tu příliš velká různorodost. Nabídka povrchů je obrovská. Vedle vzhledu hraje při výběru materiálu podstatnou roli trvanlivost, možnost celoročního používání, náročnost na údržbu a samozřejmě cena. Vedle volby materiálu je ale také velice důležitý způsob položení. Přispívá podstatně k celkovému dojmu a vytváří napětí v zahradě.
Dlažba, cihly, kameny
Velkoformátová dlažba se používá pro vchody, hlavní cesty a vjezdy. Maloformátová dlažba se hodí především v malé zahradě na úzké cesty a malé plochy. Cihly a kameny jsou vhodné především do zahrad venkovského stylu. Kameny a cihly se dají nejrůznějším způsobem kombinovat s většími nebo jinak barevnými dlaždicemi.
Písek, kamenná drť a štěrk
Představují materiály, které se nanášejí jako krycí vrstva na dobře udusaný základ. Bílý štěrk se nejlépe hodí do romantických formálních zahrad. Tyto materiály působí přirozeně hlavně na rovinatých pozemcích a důležitý je pevný obrubník, aby se štěrk nebo kamínky nedostávaly do trávy a záhonů.
Dřevo, kůra a štěpka
Dřevo se používá v zahradách přírodního typu. V Čechách byly jednu dobu přímo hitem staré železniční pražce, používané na palisády nebo chodníky. Tento materiál se však nehodí do stinných zahrad ani do vlhka. Počítejte také s tím, že za deště dřevěné chodníky nebezpečně kloužou. Také drcená kůra a dřevěná štěpka se dají použít v přírodních zahradách a skvěle měkce se po nich chodí. Takovou cestu pak můžeme vytvořit také v užitkové zahradě. Nehodí se ovšem pro hlavní cesty ani pěstěné zahrady, protože se snadno namočí a splachují do hraničících osázených ploch.
Ohraničení cest
Ohraničení cest z různých materiálů má nejen estetické, ale hlavně praktické důvody. U formálně upravených zahrad může ještě více zdůraznit přímou hranu, u volně upravených zahrad podtrhuje plynulost linií. Betonové obrubníky jsou cenově výhodnou variantou olemování cest s povrchem z umělého kamene nebo betonové dlažby, nejsou ovšem příliš hezké. Měly by se každopádně překrýt nízkými trvalkami, jako jsou plaměnky, rožce, iberky a tařice. Žulové obrubníky působí vznešeněji, ladí k určitých druhům dlažeb z přírodního kamene a jsou vhodné do všech typů zahrad.
Na hranu, jako okrajová řádka, se dají použít i cihly. Ty je však lepší zpevnit nějakých pojivem, například suchým betonem. Jestliže toužíte po rustikálnější variantě ohraničení, můžete použít velké oblázky a nebo dřevěné palisády. Avšak pokud je dostatečně neodizolujete fólií nebo něčím jiným, velice rychle tudy prorostou rostliny a plevele a za pár let ohraničení nebude vidět. V současné době se stále více používají nepříliš estetické, ale praktické plastové nebo kovové obruby. Když se kvalitně položí a zabudují bez patrných výškových rozdílů, mohou být nenápadné a působit velice pěkně.
Schody a schodiště
Téměř v každé zahradě je zapotřebí překonávat alespoň malé výškové rozdíly. A to je to správné místo pro schodiště. Můžete jím ale oživit i rovnou zahradu tak, že její část snížíte, nebo náspem naopak zvýšíte. Všude, kde je to možné, se schody pokládají do půdy. Měly by být o 15 až 20 cm širší, než pozdější nášlapná plocha, aby mohly být dobře uloženy a bez problémů prorostly rostlinami. Při budování schodiště pamatuje na to, že by se nemělo skládat z více než 5 až 10 schodů, ale také ne z méně než 2 až 3 schodů. Jednotlivý schod se totiž snadno přehlédne. Čím je schod plošší a nášlapná plocha větší, tím lépe se po něm chodí.
Dají se i zvýraznit
Ve formálních zahradách se přímá schodiště často u jednotlivých oddílů a na začátku nebo na konci zvýrazňují sestříhanými dřevinami, kamennými koulemi a sochami nebo rostlinami v nádobách. Pro zahrady přírodního typu se hodí v první řadě přírodní materiály, tedy kámen nebo dřevo. Ploché pokládané schody z řezaného nebo lámaného přírodního kamene působí elegantněji a lehčeji, než například masivní blokové schody. Rustikální charakter mají schody se žulovými hranami, jejichž nášlapná plocha je vydlážděna vhodnými malými kaménky a které po stranách zasahují do osázené plochy. Schody z dřevěných fošen nebo kusů kmenů působí ještě přirozeněji; dřevo se ale hodí především pro slunné, suché oblasti, ve stínu a vlhku se snadno stává kluzkým, jak je již zmíněno výše. Hezkým dojmem působí různé nízké rostliny, které rostou na schodech nebo vedle nich ve spárách a po stranách. Na těchto místech vyniknou mateřídoušky, skalničkové karafiáty, plamněnky, tařice a tařičky a další půdopokryvné kobercové rostliny.
Článek z RPN č. 1-2/2012
