Červenou najdete na návrší kopce, zvedajícího se nad Amáliiným údolím s potokem Losenice, místy proslulými dolováním zlata. Největší zdejší kuriozitou je dnes stádo bizonů, které na Červené chová jeden z místních. Stádo se pase ve stráních pod obcí. Na návsi stojí čistý, místním občanským sdružením udržovaný kostelík a hned vedle narazíte na dům Svitákových, pocházející z roku 1791. Před dvaceti lety však byla jedna z největších usedlostí na Červené ze značné míry v troskách.
Dnes dům vyhlíží, jako by nikdy neprošel rozsáhlou rekonstrukci. Vše tu je dotaženo do posledního detailu, takže dům vyhlíží téměř jako novostavba. Však jsou také na svoji práci Svitákovi náležitě hrdí. „Samozřejmě, že se tu hodně bouralo a měnilo, ale půdorys usedlosti jsme zachovali – i základy a zdi obytné budovy zůstaly původní,“ vysvětluje majitel. „Zato z horní stodoly přilehlé k domu nezůstalo skoro nic. Místo ní jsme postavili garáž. Prostřední část stodoly jsme zase výrazně snížili a umístili tam technické zázemí a dílnu, ale i bazén a skleník, který funguje jako zimní zahrada.“
Rekonstrukce svépomocí
„Tohle krásné místo jsme si zamilovali kvůli výhledu, ale i proto, že k němu patřila velká zahrada,“ říká majitelka.
„Po prodeji děčínského domku jsme měli peníze na rekonstrukci usedlosti, ale jinak jsme si úplně vše museli udělat sami. Manžel se stal stavařem, zedníkem i truhlářem a ve fázi zařizování vyrobil i většinu nábytku a podle původních předloh dokonce i dřevěná okna a dveře; bylo jich rovných padesát.“
Společnými silami a s citem i pro ty nejdrobnější detaily majitelé zařídili celý dům. V přízemí a v prvním patře, kde jsou útulně zařízené světničky pro návštěvníky penzionu, je do puntíku vše tak, jako byste se ocitli na chalupě u prababičky nebo ve skanzenu. Kostkované záclonky, pruhované peřiny, dřevěný nábytek v retro stylu… Majitelé milují dřevo, a tak jsou téměř všechny obytné prostory zútulněné ostěním. Chodby stavení o dvou patrech oživují četné sběratelské artefakty: staré šicí stoje, zemědělské a domácí nářadí, stylově zarámované černobílé fotografie a obrazy. Nás zaujal mohutný dřevěný stojan se zabudovaným akváriem. A takové majitel vyrobil hned dva. V domě dokonce existuje malé muzeum „starožitností“, které manželé „posbírali“ po celé Šumavě, něco také samozřejmě koupili v bazarech v okolí, další skvosty přinesli hosté a návštěvníci. Muzeu je věnovaná celá jedna místnost v přízemí a oko návštěvníka a zde může zálibně spočinout tu na kredenci z 50. let, tu na starém luxu či se pokochat sbírkou starých mlýnků, vah a kuchyňských hodin…
Ve stejném stylu si z půdy zařídili i obytné podkroví. Do otevřeného prostoru se vešel obývací pokoj, jídelna i kuchyně s robustním sekretářem a příborníkem. Množství polic s knihami svědčí o zálibě majitelů v četbě a studiu, i když odpočinkový kout je využíván hlavně v zimě, kdy končí práce na zahradě…
K domu patří hory i doly
Jsme 800 metrů nad mořem, kolem pastviny a lesy a panoráma šumavských kopců. Celková plocha pozemku je 13000 metrů čtverečních a tvoří protáhlý lichoběžník od stavení na východě k zadní kratší straně na západě. Kdysi tady prý bylo pole, ale to zarostlo travou a později i dřevinami. „Hodně dlouho jsme proto pozemek čistili, ale co jsme nemuseli vykácet, to zůstalo,“ vysvětluje majitelka. „Zahradu jsme koncipovali postupně – tak, jak jsme pokračovali v jejím čištění. Také jsme během let přikoupili její spodní část a původně hraniční bývalá mez se ocitla uprostřed zahrady. Ani jsme si nehráli s terénními úpravami. Všechno jsme ale museli oplotit, aby nám sem nechodily srnky.“
Zahrada na dvoře
První setkání s výsadbami nás čeká už na dvoře, tedy na zeleném prostranství mezi budovami. Terénní vlna tuto mini zahradu dělí na dolní a horní část. V té nejkomornější dolní části těsně u domu jsme objevili malé jezírko s lekníny, sítinami, kosatci, orobinci, kakosty a pomněnkami. Nad jeho hladinu se sklánějí skalníky a jalovce, mezi okolními vyššími tújemi a jalovci vyniká správně hlavatá vrba. Dolní část zahrady přechází do prostorného zastřešeného posezení se stoly a lavicemi, kde si přes léto rádi odpočinou majitelé i jejich hosté. Jeho boční stříšku porůstá opletka baldžuánská. Podél budovy vedou schody do horní části dvora a svah mezi horní a dolní částí dvora je ozdobený cypřišky, jedlemi a dalšími dřevinami. V horní části se zelenají hlavně azalky a pěnišníky. Azalky tu každoročně bojují s mrazem, ale zatím se drží. Budova garáže porostla břečťanem a přísavníkem. „Původně jsme dvůr pojali jako skalku. Dřeviny se ale mezitím natolik rozrostly, že by se spíše dalo hovořit o arboretu. Máme tu skalkové druhy i ty vyšší, nějaké pěnišníky, cypřišky, jalovce… Vlastně tu provádíme takový přírodní výběr. Něco zkusíme zasadit, a pak se vidí, co z toho přežilo. Okrasný javor se stěhoval už dvakrát, nejprve jsme si jej přivezli z Choratic do Děčína a pak sem. Už mu je přes 40 let a teprve v pětatřiceti začal plodit.“ Za garáží zbyl po původních obyvatelích násep, sloužící jako nájezd do horního patra stodoly. Dnes je tu skalka porostlá z jara kvetoucími keříky lýkovců. Za garáží si majitelka založila bylinkovou zahradu. Takže bazalka, saturejka, tymián, máta a další voňavé přísady putují do zdejší kuchyně v biokvalitě a vždy čerstvé. Záhonky jsou oplocené vyplétanými plůtky z vrbových proutků.
Velká zahrada
Tak říkají Svitákovi pozemku, který formují mohutné terénní vlny na dvě nestejně velké poloviny. Cesta na pozemek vede do kopce, a když ho vyšlápneme, otevírá se před námi horní část zahrady, v popředí s příjemným posezením na lavičce mezi nízkými keříky a s výhledem do krajiny. Kdo chce vědět, kolik je hodin, má tu krásné kovové sluneční hodiny. Dále nás vede živý plot, izolující prostor od sousední zahrady vpravo, a osázená bývalá mez po levé straně až k výsadbám v zadní části pozemku. Cestou ovšem míjíme tu a tam rozhozené sakury, doubky a další dřeviny. Vzadu nás pak čekají zahradnické „špeky“: „Neodolali jsme a v zadním rohu zahrady vysadili sekvojovec. Jestli vydrží, bude to jednou nepřehlédnutelná dominanta,“ vypráví pan Sviták. „Také u mnoha dalších stromů počítáme s tím, že povyrostou a dotvoří plynulý přechod mezi zahradou a okolními lesy. Z dalších zajímavostí tu máme metasekvoji, dva cedry, kryptomerii, pazerav nebo ostrolistec a spoustu zajímavých cypřišů. Daří se tu korejským jedlím, ze smrků jsem si vybral jen varietu „inversa“. Pro zpestření jim dělá pozadí dub zimní s červenými listy, habr variety „pendula“ nebo různé jírovce. Na jednu stranu mě baví pěstovat stále nové druhy dřevin, na druhou si uvědomuji, že zahrada není nafukovací a nechceme se vzdát volných ploch. Takže z toho, co má šanci se u nás uchytit, vybírám jen to, co považuji za nejzajímavější.“
Botanické perličky
I osázený horní okraj bývalé hranice pozemku skýtá botanické perličky. Roste tu pětadvacetiletý jírovec se „stříhanými“ listy, který sem doputoval z Děčína, japonské javory, cesmína a kaliny, které teď na podzim září plody. Také tavoly mají rozmanité a výrazné zbarvení. „Ponechali jsme si původní hlohy a trnky, v poslední době nám bohužel hynou jeřáby. Jeden pěkný minulou zimu vyvrátila vichřice, jiné předtím pomrzly. Na jaře nám pravidelně dělají radost pierisy a kvetoucí plazivé vrby. Ze skalniček tu máme například netřesky, pryšce, mateřídoušky a rozchodníky. Já mám střední ekonomickou školu, manžel je strojař, ale zahradničení je náš společný koníček. Kdykoliv jsme někam jeli na výlet, navštěvovali jsme botanické zahrady, arboreta a zámecké parky. Sami tu už máme stovky, možná tisícovku dřevin. Taky jsme posbírali spoustu odborných knížek a listujeme si v nich, ale popravdě řečeno, někdy je intuice nad všechny vyčtené poučky. Takže je přirozené, že pár nápadů s výsadbou vzniklo prostě jen tak, téměř náhodou.“ Jinak by to patrně na tak rozlehlém pozemku, jehož největší devizou jsou panoramatické výhledy na šumavské hřebeny, ani nebylo možné.
Připravila: RADKA ROLLEROVÁ
Foto: ZDENĚK ROLLER
