Staré přísloví říká: „Zahálka není med, ale jed.“ V moudré Exupéryho Citadele je příběh o chudých prostitutkách, které si na živobytí vydělávaly tímto řemeslem celá léta. Bohatý dobrodinec se rozhodl jim pomoci a změnit jejich úděl: Všechny je nechal vykoupat, obléci do drahých šatů a poskytl jim domov a stravu, aby z chudoby nemusely provozovat nejstarší řemeslo. Těšily se z toho, ale po nějakém čase se všechny vrátily tam, odkud vyšly a znovu žily starým způsobem života. Jakkoliv je to nepochopitelné, přivedla je zpět skrytá potřeba člověka „něco dělat“ a nesnesly být jen nepotřebnou ozdobou v domě. Potřebovaly „vědět, kdo jsem“ – a neznaly jiný způsob činnosti, jak samy sebe vyjádřit.
DĚLÁNÍ VŠECHNY SMUTKY ZAHÁNÍ?
Zřejmě nezažene každý smutek, ale určitě je součástí odpovědi na otázku, jak žít smysluplně. Člověk potřebuje zanechávat na světě svůj obtisk, neboť jen skrze to, co děláme, vidíme, kdo jsme. Tím, co děláme, sami sebe definujeme: Jsem zahradník, který zasadil, zaléval, hnojil a teď stříhá růžový keř.
Naše skutky jsou pravdivým zrcadlem života, které nám brání mít o sobě iluze. Neuskutečněné myšlenky zůstávají pouhým snem. Pokud někdo před léty přestal hrát na klavír, není už klavíristou, právě tak jako závodník, který přestal běhat, už není běžcem. Člověk nemůže žít ze starých vítězství. A nemůže se radovat jen z možností, které má, pokud jich nevyužil. Talent na jazyky by byl k ničemu bez úsilí, jež vynaložíme na jejich zvládnutí, jako kámen či ruka ležící u cesty – samy o sobě nemají hodnotu. Pokud je ten kámen součástí chrámu a ruka součástí těla, dává jim to smysl – stávají se součástí tvořivého úsilí. Semínko převzácné rostliny zůstává pouhým semínkem, pokud ho nezasadíte. Potenciál je důležitý, ale není k ničemu, není-li využit.
Platí pro naše tělo i duši, že jakoukoliv její část nepoužíváme, ztrácí na své síle a svých schopnostech. Je proto léčivé tyto součásti sebe sama spíše cvičit, abychom je docela neztratili, ale posílili. Lidé často sní o tom, co by chtěli umět či dělat, ale zůstává jen u snů. Někteří lidé se neposunou z místa celé roky – a když se otočí zpátky, všechna ta léta jim splývají a nemají, z čeho by se radovali.
NA ČEM ZÁLEŽÍ?
To, na čem nám záleží – ať už jsou to přátelé, dům, naše zahrádka… – povyšujeme svoji tvořivostí. Exupéry tomu vznešeně říká „slavnost proměňování se“. Neproměňuje se totiž pouze to, kvůli čemu se namáháme, ale i my sami. Pro člověka má mnohem větší hodnotu to, čemu věnoval úsilí.
Vánoční hvězda je nádherná a byt ozdobí stejně, ať už ji koupíte nebo pěstujete. Jinou radost ale máte z rozkvetlé vánoční hvězdy, pokud ji každý rok koupíte znovu. A docela jinou, odměňující radost, máte z květiny, pokud jste ji celý rok zalévali, šest týdnů před Vánocemi ji na deset hodin každý den trpělivě schovávali před světlem a okouzleně sledovali, jak se postupně zbarvují její listy do červena. Ani instatní polévka nikdy nebude chutnat jako ta z receptu po babičce. Ať už se rozhodneme pro cokoliv, k jakémukoliv úsilí je potřeba vůle, času a energie. Jestliže se nám něčeho z toho nedostává, cíl je těžko dosažitelný – ať jde o práci tělesnou či intelektuální.
ENERGIE A VŮLE
Naše vůle může být někdy napadána pochybnostmi a podepře nás přítel, který věří, že to zvládneme. Sami někomu můžeme být takovým přítelem. Ani ti nejsebevědomější lidé na světě se tak nenarodili, ale měli někoho, kdo je povzbuzoval.
Čas je investice vzácná a zpravidla ho neinvestujeme, pokud konkrétní cíl nestojí vysoko v žebříčku našich priorit. Platí také, že bez energie nic nevyroste. A jsme-li unavení, odpočinek a spánek není zahálení, ale kreativní investice, abychom dosáhli cíle a mohli do všeho, na čem nám záleží, „obtisknout svoji duši.“
Text: Jitka Chalupová
Foto: autorka
